ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2661.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2661/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) V. J. , a 2) K. J. , zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 242/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. června 2006, č. j. 19 C 242/2004-32, a Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 23 Co 403/2006-61, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. června 2006, č. j. 19 C 242/2004-32, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 23 Co 403/2006-61, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 6. 2006, č.j. 19 C 242/2004-32, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 5 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 2. nadzemním podlaží domu č.p. 130, v k.ú. P., v P., ulice U K. 3 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a žalovaným uložil byt vyklidit do 1 měsíce po uplynutí výpovědní lhůty a po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení . Vzal za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že předmětný byt byl žalovaným přidělen jako byt III. kategorie, a že tito dlouhodobě (od roku 1996) platí nájemné odpovídající bytu III. kategorie. Vycházeje z obsahu spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 30 C 14/1997 (dále „předchozí řízení“), dovodil, že předmětný byt – poté, co byl v roce 1990 tehdejším vlastníkem domu vybaven dvěma akumulačními kamny, bojlerem na ohřev vody a elektrickým sporákem – splňoval kritéria pro zařazení do I. kategorie podle §4 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 176/1993 Sb., a že její ustanovení §17 se na žalované nevztahuje, neboť jimi provedené stavební úpravy nebyly takového charakteru, aby zlepšily vybavení bytu; žalovaní tedy byli povinni platit nájemné ve výši odpovídající bytu I. kategorie. Konstatoval, že opakování důkazů již provedených a správně zhodnocených v předchozím řízení, by v dané věci bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Neshledal důvodnou námitku žalovaných, že závěr o kategorii předmětného bytu není pro souzenou věc závazný, neboť byl obsažen toliko v odůvodnění rozsudků soudů vydaných v předchozím řízení, a uvedl, že v něm byla tato otázka řešena jako otázka předběžná, bez jejíhož posouzení by soud nemohl rozhodnout o dlužném nájemném. Konstatoval, že žalovaným se (přes výslovné poučení o důkazní povinnosti) nepodařilo prokázat jejich tvrzení, že předmětný byt je bytem III. kategorie, a že platí nájemné ve správné výši. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), neboť žalovaní od roku 1996 platili na nájemném nižší částku, než byli – s ohledem na kategorii bytu – povinni platit. Neshledal, že by jednání žalobce, domáhajícího se přivolení k výpovědi z nájmu bytu, bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Povinnost žalovaných k vyklizení bytu vázal na zajištění přístřeší.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, č.j. 23 Co 403/2006-61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry, přičemž k odvolací námitce žalovaných uvedl, že soud prvního stupně při posuzování kategorie bytu zcela správně vycházel z důkazů provedených soudy v předchozím řízení (vedeném pod sp.zn. 30 C 14/1997), které se s nimi vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Odvolací soud rovněž přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. byl naplněn, a že výkon práv žalobce není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., neboť žalovaní svůj dluh do vydání rozhodnutí soudu neuhradili, ačkoliv jim bylo již od roku 2004 známo, že jejich názor o výši nájemného nebyl v předchozím řízení potvrzen. Konstatoval dále, že na straně žalovaných nejsou splněny podmínky (důvody zvláštního zřetele hodné a skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi) pro přiznání jiné formy bytové náhrady, než přístřeší.
Rozsudek odvolacího soudu a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozsudky spočívají na „nesprávném právním posouzení věci, jenž má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) především vytýkají, že se ve svém řízení „dopustily zásadního pochybení, a to zejména z důvodu, že neprovedly dokazování a šetření v zásadní otázce sporu, … pouze se „spolehly na šetření jiného soudu a v jiné věci, jenž bylo vedeno na základě žaloby devět let staré“. Zpochybňují zjištění, že předmětný byt byl v roce 1990 vybaven akumulačními kamny, bojlerem na ohřev vody a elektrickým sporákem tehdejším vlastníkem domu a namítají, že tak učinili sami a na vlastní náklady, což dokládají odkazem na důkazy, z nichž podle jejich názoru tyto skutečnosti vyplývají, a jež nebyly v řízení provedeny, ačkoliv jejich provedení navrhovali. Uvádějí, že soudním ani jiným rozhodnutím nebylo stanoveno, že předmětný byt, který jim byl přidělen jako byt III. kategorie, se změnil na byt jiné kategorie, a poukazují na to, že okolnost, že byt byl zrekonstruován nájemcem na jeho vlastní náklady, není důvodem ke změně kategorie bytu ze strany pronajímatele; v této souvislosti poukazují na §12 odst. 1 vyhlášky č. 176/1993 Sb. (dále jen „vyhláška“). Vyjadřují přesvědčení, že předmětný byt není bytem I. kategorie, neboť má tři obytné místnosti a kuchyň, přičemž pouze dvě místnosti jsou vytápěny akumulačními kamny. Namítají dále, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák., neboť v případě žalovaných se jedná o rodinu se dvěma nezletilými dětmi, předmětný byt obývají po dobu 16 let, nemají možnost jiného bydlení, řádně platí nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu dle jim známého platebního výměru, a že pouze neakceptovali jednostranné neoprávněné navýšení nájemného ze strany pronajímatele; doplňují rovněž, že dlužné nájemné již uhradili, a že jim bylo vypočteno příslušenství několikanásobně převyšující dluh. Navrhli, aby napadená rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinili návrh na odklad vykonatelnosti.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatelé výslovně napadají též rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o.s.ř.) a občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 6. 2006, č.j. 19 C 242/2004-32, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř.).
Dovolatelé rovněž vyjadřují nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání proti tomuto rozsudku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelé neformulují otázku zásadního právního významu, dle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání zpochybňují právní závěr, na základě něhož bylo žalobě vyhověno, že byl naplněn výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., založený na skutkovém závěru, že dlouhodobě platili nájemné v nižší výši (odpovídající bytu III. kategorie) než byli – s ohledem na skutečnost, že se jednalo o byt I. kategorie – povinni platit. Jejich výtky, zpochybňující především posouzení kategorie bytu, však ve skutečnosti směřují proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů (brojí zejména proti tomu, že soud v tomto směru vycházel ze závěrů rozsudků vydaných v řízení ohledně nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného, v němž byla otázka kategorie bytu rovněž řešena), a oproti tomu předkládají vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci, z níž vyvozují, že se jedná o byt III. kategorie. Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se dále podává, že dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají chybnou aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval posouzením věci dle §3 odst. 1 obč. zák. a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit) dospěl k závěru, že výkon práva žalobce domáhajícího se přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Pokud dovolatelé proti tomu předkládají vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Pokud dovolatelé v této souvislosti poukazují na to, že dlužné nájemné (vyjma příslušenství) již zaplatili, nemohl dovolací soud k této nové skutečnosti – uplatněné v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o.s.ř. – v dovolacím řízení přihlédnout.
Ze stejného důvodu nemohl dovolací soud zohlednit další dovolací námitku (významnou pro rozhodnutí o formě bytové náhrady - §712 odst. 5 věta druhá obč.zák.), že v případě žalovaných se jedná o rodinu s nezletilými dětmi
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu