ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3030.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3030/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ MgA. J. G. a b/ MgA. M. G., zastoupených advokátem, proti žalované D. Š., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 264/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2007, č. j. 18 Co 345/2007-38, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. února 2007, č. j. 14 C 264/2006-22, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalované daná žalobcům dne 25. července 2006 z nájmu „bytu č. 5, o velikosti 1+2 s příslušenstvím, v prvním patře, o výměře 75,85 m2, situovaného ve 2. nadzemním podlaží v domě č. p. 45, N. V., P. 6“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaná je vlastnicí předmětného domu a že v předmětném bytě bydlí od roku 1979 žalobci (manželé), kteří s tehdejší uživatelkou bytu M. G. (babičkou žalobce) vedli společnou domácnost až do 17. října 1987, kdy společnou domácnost opustila. Dále zjistil, že žalovaná dala žalobcům dne 25. července 2006 písemnou výpověď z nájmu bytu (dále jen „výpověď“) s odůvodněním, že mají jiný byt, že výpověď jim byla doručena dne 1. srpna 2006 a že dne 25. září 2006 podali žalobu na určení neplatnosti výpovědi. Vzal rovněž za prokázáno, že manželství žalobců neprochází žádnou krizí, že mají dvě dcery ve věku 24 a 21 let a syna ve věku 14 let, že měsíční nájemné z předmětného bytu činí 7.100,- Kč, že žalobce je vlastníkem „bytové jednotky č. 1007/2 v domě č. p. 1007 v P. – V. … o velikosti 1+1 a výměře 32 m2“ (dále jen „byt ve V.“), že na zakoupení bytu ve Vršovicích si vzal hypotéční úvěr ve výši 1.000.000,- Kč, že byt ve V. zakoupil poté, co žalovaná ustoupila od slibu poskytnout jim větší byt a namísto toho jim nabídla k pronájmu na dobu určitou (v trvání pěti let) nově zrekonstruovaný byt v domě, což žalobci nevyužili, a že žalobkyně je vlastnicí „domu č. p. 32 se stavební parcelou parc. č. 36 a zahradou parc. č. 385/14 v k. ú. Jaroškov v obci Stachy“ (dále jen „dům v obci Stachy“). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že v důsledku přechodu práva osobního užívání bytu po Marii Gemrotové (§179 odst. 1 ve spojení s ustanovením §181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991) vzniklo žalobcům v roce 1987 právo společného užívání bytu ve smyslu §175 odst. 1 citovaného zákona a že toto právo se transformovalo na právo společného nájmu bytu (§871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 1992). Dále dovodil, že výpověď obsahuje zákonem předpokládané náležitosti (§711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) a byla učiněna v písemné formě (§710 odst. 2 obč. zák.). Poté shledal, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., neboť bylo prokázáno, že žalobci mají vedle předmětného bytu ještě byt ve V. a přitom na nich lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Při posuzování posléze uvedeného hlediska vzal v úvahu především okolnosti na straně žalobců, jejichž manželství neprochází žádnou krizí, přičemž byt ve V. by vzhledem k jeho výměře nemohl jejich rodině postačovat, i kdyby s nimi bydlel pouze jejich nezletilý syn. Zohlednil ovšem i okolnosti na straně žalované, v jejíž prospěch vyhodnotil to, že pokud se žalobci rozhodli zakoupit jiný byt v situaci, kdy z předmětného bytu platí regulované nájemné včetně záloh na služby v celkové výši 7.100,- Kč, pak jistě mohli řešit svou bytovou situaci zakoupením většího bytu; navíc žalobkyně vlastní dům v obci Stachy, majetkové poměry žalobců umožňovaly, aby svou bytovou situaci řešili jinak, a kromě toho nevyužili ani nabídku rekonstruovaného bytu v předmětném domě. Konstatoval, že uvedené platí i pro posouzení věci z pohledu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. S ohledem na to žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. listopadu 2007, č. j. 18 Co 345/2007-38, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď z nájmu předmětného bytu je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dokazování doplnil listinným důkazem a doplňující výpovědí žalobkyně a z těchto důkazů zjistil, že byt ve V. (1+1 o velikosti 32 m2) se nachází v suterénu budovy, že v současné době v předmětném bytě bydlí žalobci společně se synem A. (14 let) a dcerami M. (21 let), K. (24 let) a jejím manželem, že dcera K. již pracuje a hodlá si s manželem vzít v budoucnu hypotéku a zajistit si vlastní bydlení, že dcera M. dosud studuje a syn A. chodí rovněž do školy, že byt ve V. slouží žalobcům (profesionálním hudebníkům) a všem jejich dětem, které také hrají na hudební nástroje a potřebují denně cvičit, jako zkušebna, což je vyhovující i proto, že byt se nachází v suterénu budovy a nejsou tak rušeni nájemci ostatních bytů. Na takto doplněném skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že po žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt. Podle odvolacího soudu je tomu tak především proto, že žádný z jejich dvou bytů nevyhovuje svojí velikostí bytové potřebě žalobců a členů jejich rodiny. V této souvislosti však přihlédl i k tomu, že byt ve V. využívají žalobci jako zkušebnu, neboť jsou profesionální hudebníci, kteří k výkonu svého povolání musí denně cvičit, a že na hudební nástroje hrají i všechny tři jejich děti, z nichž syn A. je dosud nezletilý. Odvolací soud označil za spekulativní úvahu soudu prvního stupně, že bylo v možnostech žalobců si vzít stavební hypotéku v takové výši, aby si pořídili větší byt; v této souvislosti zdůraznil, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Z těchto důvodů změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka především uvedla, že „před soudem prvního stupně nebyla otázka počtu členů domácnosti žalobců vůbec předmětem dokazování“ a že naproti tomu odvolací soud vzal za prokázáno, že předmětný byt užívají k bydlení „dva manželské páry, jedna zletilá osoba a nezletilé dítě“. Dodala, že již ve vyjádření k žalobě uvedla, že dcery žalobců se v předmětném bytě nezdržují a docházejí tam pouze na návštěvy svých rodičů, a že ačkoliv byla otázka počtu osob bydlících v bytě sporná, odvolací soud vyšel z pouhé doplňující výpovědi žalobkyně a v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. neprovedl žádný z důkazů navrhovaných v tomto vyjádření; současně ani neodůvodnil, proč tak neučinil či proč v tomto směru uvěřil tvrzení žalobců. Vzhledem k tomu měla za to, že „dokazování nebylo ve smyslu §220 odst. 1 písm. b/ o .s .ř. doplněno tak, aby bylo možné o věci spravedlivě rozhodnout“, a odvolací soud tak porušil zásadu rovnosti stran. Dále zdůraznila, že „pokud odvolací soud dospěl k právnímu názoru odlišnému od názoru soudu prvního stupně, měl v souladu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. účastníky řízení poučit“. Jestliže tak neučinil, je napadené rozhodnutí překvapivé, neboť odvolací soud ji neseznámil se svým právním názorem, který byl odlišný od názoru soudu prvního stupně, a nebylo jí tudíž ani umožněno se k němu vyjádřit. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. března 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (tyto vady nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplývají), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka namítla. Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska namítaných vad řízení, které dovolatelka podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. upravuje tam uvedenou výzvu soudu ve vztahu k účastníku řízení pro případ, kdy předseda senátu má za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. Uvedená výzva a současně poučení účastníka za strany soudy připadá v úvahu tehdy, jestliže v žalobě vylíčený (popřípadě v řízení zjištěný) skutkový děj lze podle názoru předsedy senátu právně kvalifikovat jinak než podle účastníkova právního názoru.
O takovou situaci však v projednávané věci evidentně nešlo. Oba soudy vycházely z toho, že v daném případě jde o žalobu na neplatnost výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 5 obč. zák., a v řízení se zabývaly otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Přitom žádný z účastníků nevznesl v řízení námitky zpochybňující takto nastolenou právní kvalifikaci. Jestliže odvolací soud při jednání dne 2. listopadu 2007 vyzval žalobce podle §118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení o tom, že na nich (ve smyslu 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt (neboť ohledně těchto okolností spočívalo na nich důkazní břemeno), šlo o diametrálně odlišnou situaci. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně totiž posuzoval otázku naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., avšak – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že žalobci dosud nevylíčili všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení uvedeného hmotněprávního hlediska, a proto je – za použití ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. – vyzval k jejich doplnění.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky o překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu i tehdy, jestliže se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy řečeno, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů vycházejících z těchto skutkových zjištění, a rozhodl sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srov. nálezy a usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, a I. ÚS 113/02, uveřejněné ve sv. 15 na straně 75, ve sv. 14 na straně 161 a sv. 27 na straně 213 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že oba soudy se zabývaly otázkou naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., avšak odvolací soud – po doplnění dokazování kupní smlouvou na byt ve V. a doplňující výpovědí žalobkyně – přijal odlišné právní závěry při posouzení otázky, zda lze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Jestliže se oba soudy zabývaly posouzením věci podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., nelze na překvapivost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že po žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt. Napadené rozhodnutí nelze tedy považovat za překvapivé a vykazující znaky libovůle ve shora uvedeném smyslu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněného pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/). Přitom nelze ani přehlédnout, že žalovaná, která byla navíc zastoupena advokátkou, mohla v rámci řízení před odvolacím soudem řádně uplatňovat všechna svá procesní práva.
Podle §120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla, aby ohledně počtu dětí bydlících s žalobci v předmětném bytě byli vyslechnuti svědci D. K. a Z. Š. Soud prvního stupně navrhované svědky nevyslechl a v odůvodnění svého rozhodnutí k tomu uvedl, že podstatné skutečnosti zjistil z jiných provedených důkazů a dále z toho, co vyšlo najevo ze samotných tvrzení účastníků. Ve vztahu k naplněnosti předpokladu, že na žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt (viz §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), se odvolací soud s tímto názorem neztotožnil, a proto žalobce (na nichž spočívalo v tomto směru důkazní břemeno) vyzval k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 1 o. s. ř.; proti tomuto postupu, jak vyplývá ze shora uvedeného výkladu, nelze nic úspěšně namítat. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout (je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení), že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti předpokladu, zda lze na žalobcích spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt (§711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.); jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že ohledně počtu dětí bydlících s žalobci v předmětném bytě vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo. Přitom se nedopustil ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Za situace, kdy dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobcům náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly, bylo o nákladech dovolacího řízení rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků dovolacího řízení nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu