ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3133.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3133/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P., zastoupené advokátkou, proti žalované Z. K., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované R. A., zastoupeného advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 81/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2006, č. j. 22 Co 115/2006-123, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč, k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, č.j. 14 C 81/2005-83, ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. 1. 2006, č. j. 14 C 81/2005-105, a usnesením ze dne 16. 2. 2006, č.j. 14 C 81/2005-107, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 15, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 6. nadzemním podlaží domu č.p. 604 v P., Na Pankráci 113 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalované uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobkyni náleží k předmětnému domu, jehož vlastníkem je hlavní město P., právo hospodaření, že žalovaná užívala předmětný byt na základě rozhodnutí ONV v P. o přidělení bytu ze dne 11. 3. 1985 a dohody o užívání ze dne 15. 3. 1985, a to nejprve se svým synem D. K. a jeho otcem P. K., že na základě kupní smlouvy ze dne 2. 3. 2000 se žalovaná a D. K. stali spoluvlastníky (rodinného) domu č.p.117 na pozemku p.č. 525/26 v k.ú. B. (dále jen „dům v B.“), kam se v témže roce P. i D. K. odstěhovali, že P. K. v roce 1999 vážně onemocněl a žalovaná se o něj až do jeho smrti (v roce 2001) starala, že byla hlášena k trvalému pobytu na adrese předmětného bytu do 18. 8. 2004, že zde měla rovněž sídlo obchodní společnost, jejíž byla jednatelkou a společnicí, že vedlejší účastník, který je od 13. 11. 2000 hlášen k trvalému pobytu na adrese předmětného bytu a od téhož data uveden v evidenčním listu jako osoba v bytě žijící, v bytě skutečně bydlí, že přípisem ze dne 19. 10. 2003 žalovaná požádala žalobkyni o převod užívacího práva na vedlejšího účastníka, dne 4. 8. 2004 (vedlejší účastník 13. 8. 2004) pak o uznání přechodu nájmu na vedlejšího účastníka, že tento nebyl ke dni 1. 6. 2004 veden v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti určené k bydlení, a že žalovaná je vlastníkem bytové jednotky č. 2398/31 v domě č. p. 2398 ve S. a žije v současné době v domě v B. Po zhodnocení provedených důkazů, včetně výpovědí žalované, vedlejšího účastníka a svědků, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná a vedlejší účastník nevedli v předmětném bytě v období od 13. 11. 2000 do června 2004 společnou domácnost, neboť v řízení nebyly prokázány objektivní okolnosti, jež by svědčily o jejich úmyslu žít v trvalé životním společenství. Po právní stránce uzavřel, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro přechod práva nájmu na vedlejšího účastníka ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 věty druhé ve spojení s §708 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Protože v řízení nebylo prokázáno, že by právo nájmu žalované k bytu zaniklo některým ze způsobů stanovených v zákoně, je stále jeho nájemkyní. Dovodil rovněž, že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody dle ustanovení §711 odst. 1 písm. g) a h) obč.zák., neboť žalovaná předmětný byt neužívá a zároveň má více bytů, přičemž se nejedná o situaci, kdy by nebylo možno na ní spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt. Zároveň neshledal důvody pro odepření výkonu práva žalobkyně domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Na základě toho žalobě vyhověl, přičemž povinnost žalované k vyklizení bytu vázal s poukazem na §712 odst. 5 obč.zák. na zajištění přístřeší.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 12. 2006, č.j. 22 Co 115/2006-123, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opakováním výslechu svědka D. K. a výslechem svědkyně Doc. RNDr. J. A. (sestry vedlejšího účastníka) dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že žalovaná a vedlejší účastník spolu vedli společnou domácnost nejméně od listopadu 2000 do jara roku 2004, kdy se žalovaná rozhodla ji ukončit a již neobnovit, přičemž se z bytu odstěhovala v červnu 2004 do domu v B. Konstatoval, že soud prvního stupně svůj opačný závěr nezaložil na odlišných skutkových zjištěních, jimiž by byla vyvrácena tvrzení žalované a vedlejšího účastníka o jejich soužití, ale na vlastních, převážně hypotetických a spekulativních úvahách, jimiž tato skutková zjištění nahradil. Podle názoru odvolacího soudu provedené důkazy ve svém souhrnu potvrzují, resp. nevyvracejí tvrzení žalované a vedlejšího účastníka o tom, že spolu v rozhodné době vedli nepřetržitě společnou domácnost s úmyslem žít takto trvale, jak to předpokládá ustanovení §706 odst. 1 ve spojení s §708 obč.zák., a to až do okamžiku, kdy se žalovaná rozhodla – z důvodů, které přijatelně vysvětlila – společné soužití ukončit. Nepovažoval za rozhodné, že ke dni, kdy se žalovaná z bytu odstěhovala, již jejich soužití nevykazovalo znaky trvalosti a vedení společné domácnosti; k uvedenému datu již byla podmínka tříletého nepřetržitého trvalého soužití žalované a vedlejšího účastníka naplněna a následné odstěhování žalované z bytu bylo jen formálním ukončením jejich vztahu. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastníků neměl v té době vlastní byt, přešel na něho nájem předmětného bytu; žalovaná není tudíž ve věci přivolení výpovědi z nájmu bytu pasivně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a §214a odst. 3 o.s.ř.; rovněž uvádí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řešilo otázku, zda je žalovaná ve sporu pasivně legitimována, tj. zda právo nájmu bytu přešlo na vedlejšího účastníka. Odvolací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník splnil obě zákonné podmínky pro přechod práva nájmu bytu, avšak z jeho rozhodnutí nevyplývá, ke kterému datu musí být splněny. Vycházel „ze skutkového stavu, že žalovaná vedlejší účastník spolu vedli společnou domácnost a hospodařili až do okamžiku, kdy se žalovaná rozhodla společnou domácnost ukončit s úmyslem ji již neobnovit a z bytu se odstěhovala“; takto zjištěný skutkový stav však nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka obsáhle popisuje skutkový stav, který podle jejího názoru vyplynul z provedených důkazů, přičemž zdůrazňuje, že k okamžiku odstěhování se žalované z bytu nebyl dán na její straně ani na straně vedlejšího účastníka úmysl trvale spolu žít ve společné domácnosti, a že období od března 2004 do června 2004 nelze hodnotit jako období, v němž byl realizován úmysl žalované trvale opustit společnou domácnost. Dovolatelka má za to, že k přechodu nájmu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby žalovaná vztah s vedlejším účastníkem ukončila a současně začala uskutečňovat své odstěhování, které by zrealizovala v dohledné době po svém rozhodnutí ve vztahu nepokračovat. Poukazuje dále na to, že ustanovení §706 a §708 obč.zák. je nutno vykládat restriktivním způsobem, jak to vyplývá i z rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 8/05, jehož závěry dopadají i na posuzovanou věc. Uvádí, že právo vlastníka disponovat bytem je sice omezeno zákonem, účelem zákona je však chránit pouze osoby, kterou nemohou svoji bytovou potřebu uspokojit ze dne na den jinak, a které s nájemcem pojila velmi úzká vazba. V dané věci však tyto předpoklady splněny nebyly, neboť v době, kdy se žalovaná odstěhovala, ji již s vedlejším účastníkem nepojily vazby životních partnerů. K přechodu nájmu by dojít nemohlo i proto, že by tím byla zneužita ustanovení o přechodu nájmu k získání výhodného bydlení pro vedlejšího účastníka, který má nadstandardní výdělkové možnosti a je schopen si ze svých prostředků opatřit si vlastní bydlení. Za této situace je v rozporu se smyslem citovaných ustanovení, aby při splnění podmínek přechodu nájmu bylo právo bydlení (jako právo sociální) nadřazeno právu vlastníka disponovat se svým majetkem, když u vedlejšího účastníka sociální důvody absentují. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Vedlejší účastník se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, vyjádřil nesouhlas s námitkami dovolatelky, poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se problematiky opuštění společné domácnosti a uvedl, že s ohledem na jeho dlouhotrvající soužití s žalovanou by bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by mu byl přechod nájmu upírán. Navrhl, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto, příp. aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tak je tomu podle názoru dovolatelky proto, že odvolací soud vycházel ze „skutkového stavu, že žalovaná vedlejší účastník spolu vedli společnou domácnost a hospodařili až do okamžiku, kdy se žalovaná rozhodla společnou domácnost ukončit s úmyslem ji již neobnovit a z bytu se odstěhovala“. Nic takového však z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá; naopak odvolací soud zohlednil skutečnost, že k rozhodnutí žalované ukončit vztah s vedlejším účastníkem a k jejímu faktickému odstěhování se z bytu, nedošlo v jeden časový okamžik. Tato otázka však již souvisí s právním posouzením věci (viz dále).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (který dovolatelka taktéž uplatnila), lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebylo zpochybněno, že při posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalované, tj. otázky zda je žalovaná nájemkyní předmětného bytu, či zda její právo nájmu přešlo na vedlejšího účastníka, je nutno aplikovat ustanovení §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč.zák.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že při přechodu nájmu bytu ve smyslu citovaných ustanovení právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. Nelze vyloučit situaci, že nájemce úmysl trvale opustit společnou domácnost pojme až po odchodu ze společné domácnosti nebo že vůli opustit společnou domácnost nezrealizuje v jednom časovém okamžiku. Základním předpokladem trvalého opuštění společné domácnosti je tedy její předchozí existence, byť v době projevu vůle společnou domácnost opustit již tato společná domácnost nutně existovat nemusí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp.zn. 26 Cdo 396/2001, a ze dne 13. 3. 2003, sp.zn. 26 Cdo 629/2002, uveřejněné pod C 1334 a C 1773 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozsudky z 11. 5. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1670/2005, a z 8. 6. 2006, sp.zn. 26 Cdo 386/2006, a usnesení z 12. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1399/2005). Z uvedeného vyplývá, že nelze bezvýhradně trvat na požadavku, aby nájemce a spolužijící osoba vedli společnou domácnost ke dni, kdy nájemce projevil a realizoval svoji vůli trvale společnou domácnost opustit, tedy na požadavku, aby se datum ukončení společné domácnosti a datum faktického odstěhování se z bytu časově shodovalo.
Námitka dovolatelky, že k přechodu nájmu bytu by mohlo dojít jen za situace, kdy by žalovaná vztah s vedlejším účastníkem ukončila a současně začala uskutečňovat své odstěhování, které by ukončila v dohledné době po svém rozhodnutí ve vztahu nepokračovat, tak není důvodná.
Dovolatelce je možno přisvědčit, že obecně je třeba vykládat ustanovení §706 odst. 1 a §708 obč.zák. spíše restriktivně, nikoliv však takovým způsobem, jak činí. Nelze dovodit, že v dané věci, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že zákonem stanovené předpoklady pro přechod nájmu byly splněny, by bylo možno přechod nájmu vyloučit toliko poukazem na (dovolatelkou tvrzené) nadstandardní příjmy vedlejšího účastníka a jeho možnost opatřit si vlastní bydlení, a že by ustanovení §706 odst. 1 věty druhé a 708 obč.zák. bylo v daném případě zneužito na úkor vlastníka. Ostatně odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp.zn. IV. ÚS 8/05, není zcela případný, neboť toto rozhodnutí (jež řeší především aplikaci ustanovení §706 odst. 1 věty první obč.zák.) na daný skutkový stav nedopadá.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vedlejšímu účastníkovi vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že žalované (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla jinak vůči žalobkyni právo, dovolací soud rozhodl, že v poměru mezi těmito účastnicemi žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. června 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu