ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3414.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3414/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 31 C 504/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2007, č.j. 53 Co 490/2006-96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 9. 2006, č.j. 31 C 504/2005-71, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 4 o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství, v přízemí domu č.p. 1811 v ulici K. 12, v P. 5 – S. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 3. 9. 2003), že předchozí vlastnicí bytu byla jeho matka Ing. D. S., která poté vykonávala na základě plné moci udělené žalobcem správu bytu, který žalovaný užívá na základě dohody o výměně bytů, schválené rozhodnutím ONV v P. 2 ze dne 21. 3. 1984, dohody o užívání ze dne 2. 4. 1984 a následně nájemní smlouvy ze dne 18. 4. 1996, uzavřené s Ing. D. S., že žalobce neinformoval žalovaného o změně v osobě vlastníka bytu (pronajímatele), že žalovaný předával finanční hotovost na zaplacení nájmu a služeb spojených s užíváním bytu (dále jen „služby“) své matce J. S., která ji zasílala na účet právní předchůdkyně žalobce, že ke dni podání žaloby nebylo zaplaceno nájemné a úhrada za služby za měsíce duben 2004, leden až březen 2005 a květen až říjen 2005, že se tak stalo v době, kdy jeho matka byla hospitalizována v nemocnici, resp. v období následujícím, a že dluh po podání žaloby uhradil. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) byl naplněn; dovodil však, že v dané věci jsou dány důvody pro odepření přivolení k výpovědi pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). V této souvislosti přihlédl k tomu, že žalovaný užívá byt již od roku 1984, že vždy řádně plnil povinnosti nájemce, jakož i k rodinné situaci, v níž dluh na nájemném na úhradách za služby vznikl, a k tomu, že žalovaný dluh po podání žaloby uhradil a nadále platí nájemné řádně.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 3. 2007, č.j. 53 Co 490/2006-96, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalovanému byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (s výjimkou zjištění
o nezaplacení nájemného za měsíc květen 2005), ztotožnil se s jeho závěrem, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn; na rozdíl od něj však neshledal důvody pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Konstatoval, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že žalovaný zaplatil nájemné a úhradu za služby za měsíc květen 2005, když platbu složil přímo k rukám Ing. D. S., že však tato skutečnost nezeslabuje míru jeho provinění; naopak vyvrací jeho tvrzení, že o dluhu nevěděl a že nebyl řádně informován o tom, že jmenovaná byla pověřena správou bytu, a spolehlivě dokládá, že si byl velmi dobře vědom, na koho se má jako nájemce obracet. Uvedl dále, že žalovaný přijatelně nevysvětlil, proč za situace, kdy jeho matka byla vážně nemocná a byla hospitalizována, spoléhal na to, že bude nadále zajišťovat platby nájemného, aniž by si ověřil, zda toho bude ve svém věku (více jak 70 let) schopna. S poukazem na to, že placení nájemného je základní povinností nájemce bytu, jakož i na oprávněné zájmy pronajímatele dovodil, že samotné zaplacení dlužného nájemného po doručení výpovědi při absenci jakéhokoliv omluvitelného důvodu pro jeho neplacení po dobu devíti měsíců, není dostatečné způsobilé odůvodnit aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Proto žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl, přičemž povinnost žalovaného k vyklizení bytu vázal podle ustanovení §712 odst. 5 věty první obč.zák. na zajištění přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle
§241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítá, že důvodem pro podání řádné výpovědi z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. může být „pouze prodlení nájemce s úhradou nájemného v širším smyslu, nikoliv nezaplacení nájemného, které se ještě nestalo splatným“. Poukazuje na ustanovení §680 odst. 2 obč.zák. a na to, že až do doručení žaloby nebyl informován o tom, že se žalobce stal vlastníkem předmětného bytu, tedy osobou, vůči níž byl povinen plnit své závazky, a že to již není jeho matka Ing. D. S., jak se domníval. Z toho dovozuje, že mu nebyla ze strany pronajímatele poskytnuta potřebná součinnost ve smyslu ustanovení §520 obč.zák.,
a že se tudíž nemohl vůči němu dostat do prodlení s úhradou nájemného, byť objektivně zaplaceno nebylo. Dovolatel má za to, že pokud odvolací soud nedoplnil dokazování (§213 odst. 1 a 2 o.s.ř.), měl vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který se sice nezabýval jeho námitkou o neexistenci prodlení, avšak v rámci skutkových závěrů (str. 3 odůvodnění jeho rozsudku) uvedl, že „…žalobce žádným způsobem neinformoval žalovaného o tom… že je vlastníkem bytové jednotky…“. Odvolací soud však hodnotil otázku vědomosti žalovaného o osobě pronajímatele jinak, uvedl-li v odůvodnění svého rozsudku, že skutečnost, že nájemné za měsíc květen zaplatil osobně v kanceláři Ing. D. S. spolehlivě dokládá, že pro případ potřeby si byl vědom, na koho se má jako nájemce obracet. Podle názoru dovolatele nemůže být tento závěr změnou skutkových zjištění, ale jde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Napadené rozhodnutí spočívá též na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že výpovědní důvod je naplněn i tehdy, je-li nájemce v prodlení se splněním své povinnosti k úhradě nájemného z důvodů na straně pronajímatele. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. března 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Dovolatel namítá, že posléze uvedenou vadou je řízení postiženo, přičemž na její naplnění usuzuje z toho, že odvolací soud (aniž doplnil či zopakoval dokazování) dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k odlišnému skutkovému závěru ohledně jeho vědomosti o dluhu na nájemném, resp. o změně v osobě pronajímatele.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že vycházel oproti soudu prvního stupně ze skutkového zjištění (které ostatně nebylo dovoláním zpochybněno), že žalovaný uhradil osobně v kanceláři Ing. D. S. nájemné za měsíc květen. Uvedená skutečnost vyplývá z obsahu spisu (viz např. tvrzení žalovaného ve vyjádření k žalobě – č.l. 15 spisu, listina datovaná dnem 11. 5. 2005 – č.l. 24 spisu, protokol
o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 2. 9. 2006 – č.l. 69 spisu); odvolacímu soudu nelze tedy důvodně vytýkat, že svůj skutkový závěr o vědomosti žalovaného o existenci dluhu, resp. o osobě, jíž lze nájemné uhradit, učinil v rozporu s ustanoveními §213 odst. 1 a 2 o.s.ř. Řízení není tudíž namítanou vadou postiženo.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci z hlediska ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč.zák.
Podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. pronajímatel může s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající
z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná
s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. jeho rozhodnutí
z 15. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v časopise Soudní judikatura 12/2001, z 12. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1716/2000, a dále např. z 24. 7. 2006, sp.zn. 2904/2006) zaujal právní názor, podle něhož z ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. vyplývá, že jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem, je zákonem výslovně označeno (srov. dikci „zejména“) neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce. Skutková okolnost zakládající daný výpovědní důvod, je naplněna již tím, že nájemce „nezaplatil“ nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za dobu zákonem stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto kvalifikovaným jednáním porušil povinnost z něj vyplývající.
Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v názoru, že okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, resp. neplatil je v plné výši, nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.; tyto okolnosti mohou být významné event. pro posouzení, zda výpověď není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.) - srov. jeho rozsudky z 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 37/97, z 24. 7. 2002, sp.zn. 26 Cdo 513/2001, a sp.zn. 26 Cdo 514/2001, a usnesení z 15. 2. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1361/2006.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud – na základě zjištění, že žalovaný nezaplatil nájemné za dobu delší než tři měsíce – dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) byl naplněn, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Pokud pak dovolatel uvádí, že napadá právní závěr odvolacího soudu, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. byl naplněn i tehdy, nebyl-li nájemce v prodlení se splněním svém povinnosti uhradit nájemné z důvodu na straně pronajímatele (a to i s ohledem na ustanovení §680 odst. 2 obč.zák.), je třeba především uvést, že na takovém závěru napadené rozhodnutí nespočívá, a proto nelze takovýto neexistující právní závěr podrobit dovolacímu přezkumu.
Pro úplnost lze poznamenat, že smyslem posléze uvedeného ustanovení je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ, nastane-li zde předpokládaná právní skutečnost – změna vlastnictví k pronajaté věci. Poskytuje tak nájemci právní ochranu v situaci, kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit
a zachovává mu jeho právo nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 906/2005, a jeho usnesení z 17. 10. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1363/2007). Jeho smyslem však není zprostit nájemce povinnosti platit nájemné, není-li mu změna v osobě pronajímatele dána kvalifikovaným způsobem najevo; do okamžiku než se tak stane, je povinen platit nájemné původnímu vlastníkovi pronajaté věci (původnímu pronajímateli), nikoliv neplatit nájemné vůbec (viz dikci použitou v ustanovení §680 odst. 2 obč.zák. – „nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku“).
Pokud jde o posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., dovolatel výslovně nevznáší konkrétní námitky proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem; pokud jde o jeho námitky týkající se oznámení změny v osobě vlastníka bytu, lze odkázat na to, co bylo řečeno shora.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu