ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3664.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3664/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně m. č. P. 4, zastoupené advokátkou, proti žalovanému K. T., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 74/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2008, č. j. 58 Co 593/2007-178, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usneseními ze dne 12. dubna 2005, č. j. 54 Co 177/2005-71, a ze dne 18. října 2006, č. j. 58 Co 242/2006-121, zrušil v pořadí první a druhý zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně), tj. rozsudky ze dne 25. srpna 2004, č. j. 27 C 74/2002-44, a ze dne 3. května 2006, č. j. 27 C 74/2002-99; současně věc vždy vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 26. září 2007, č. j. 27 C 74/2002-146, opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaného k „bytu č. 33 o jedné místnosti s příslušenstvím 2. kategorie v 5. podlaží domu č. p. 967 v P. 4, H. 13, katastrální území M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že vlastníkem předmětného domu je hl. m. P., že správa domu byla svěřena žalobkyni (pronajímatelce bytu) a že žalobkyně dala žalovanému (nájemci bytu) výpověď z nájmu z důvodů podnajímání předmětného bytu jiným osobám bez písemného souhlasu pronajímatelky a neužívání bytu bez vážných důvodů, tj. z důvodů podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Dále zjistil, že v rozhodné době (v době doručování výpovědi z nájmu bytu) žalovaný provozoval cestovní kancelář, že šlo o časově náročnou práci, že v souvislosti s touto činností se často zdržoval v zahraničí a jezdil také na kratší zájezdy po České republice, že po návratu ze zájezdu vždy zajišťoval údržbu autobusu a nákup potravin pro další cestu, a proto se často ve svém bytě nezdržoval, že má rovněž přítelkyni, s níž tráví volný čas, dochází k ní, občas u ní přespává a stýká se s ní převážně v jejím bytě, že do předmětného bytu docházel
a v něm pobýval především jeho známý V. D. a dále také další jeho známí a že V. D. si na adresu předmětného bytu nechával zasílat rovněž poštu přesto, že měl zajištěno ubytování od svého zaměstnavatele. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že nebyly naplněny uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. Podle jeho názoru měl totiž žalovaný vážné důvody pro neužívání bytu, resp. jen pro jeho občasné užívání, a to v podobě časově náročné práce
a trávení volného času s přítelkyní v jejím bytě; současně měl soud prvního stupně za to, že nebylo ani prokázáno podnajímání předmětného bytu V. D. či dalším osobám.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 6. února 2008, č. j.
58 Co 593/2007-178, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění přístřeší, nejdříve po uplynutí výpovědní lhůty, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv v podstatě správně zjistil skutkový stav. Z provedených důkazů vzal tudíž za zjištěno, že v rozhodné době se v předmětném bytě denně zdržoval V. D., který měl od bytu klíče, docházela mu tam pošta, měl před domem i zahrádku a byl zde denně vídán, že kromě zpráv F. n. K. V. nebyl předložen žádný jiný důkaz o bydlení V. D. na nemocniční ubytovně a že přehled zahraničních cest žalovaného v době před podáním výpovědi z nájmu bytu neprokazuje – s ohledem na velmi krátkodobé pobyty v zahraničí – důvodnost jeho neužívání bytu. Na tomto (v podstatě shodném) skutkovém základě dovodil, že byly naplněny oba uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák.; proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a vyklizovací povinnost žalovaného z bytu vázal na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. Předně namítl, že závěry o naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. „nemají oporu v provedeném dokazování ani v právních předpisech“. Poukázal na svá tvrzení a v řízení provedené důkazy, které podle jeho názoru odůvodňovaly jeho nepřítomnost v bytě; „za podstatné důvody své nepřítomnosti v předmětném bytě“ pokládal „obstarávání činnosti cestovní kanceláře … jakož i soukromý život“. Podotkl, že v řízení nebyl předložen důkaz o tom, že předmětný byt užívá třetí osoba, či o tom, že ho bez vážného důvodu neužívá. Nesouhlasil se skutkovým zjištěním, že V. D. bydlel v předmětném bytě. V této souvislosti zdůraznil, že soud nevzal v úvahu skutečnost, že V. D. bydlel v nemocniční ubytovně. Odvolací soud podle jeho názoru pochybil, když „dal přednost tvrzením a důkazům žalobce a nepřihlédl k jeho tvrzením a důkazům … odvolací soud učinil skutkové závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování a v obsahu spisu … v návaznosti na tyto chybné úsudky tento stav nesprávně právně kvalifikoval, když uzavřel, že byly splněny hmotněprávní podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák.“ Namítl rovněž, že řízení je postiženo vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné. Nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí spatřoval v tom, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, „aniž by jej seznámil se svým právním názorem, který byl odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, a aniž by mu umožnil se k tomuto názoru vyjádřit, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení a zasáhl tím do jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem a s právními názory, které na jeho základě učinil odvolací soud. Zdůraznila, že „žalovaný neprokázal existenci důvodů z hlediska objektivního natolik vážných, aby mu po určitou dobu bránily užívat byt k obvyklému způsobu bydlení“. Dodala, že rozhodnutí odvolacího soudu není překvapivé, neboť „právní názor totožný s názorem odvolacího soudu tvrdila v průběhu řízení“ a žalovaný měl možnost se k němu vyjádřit, resp. k němu předkládat důkazy. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. února 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady nebyly v dovolání uplatněny a nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedené vady dovolatel namítl, a proto Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska namítaných vad řízení podřaditelných pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky o překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu
i tehdy, jestliže se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvého stupně
a tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy řečeno, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů vycházejících z těchto skutkových zjištění, a rozhodl sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srov. nálezy a usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, a I. ÚS 113/02, uveřejněné ve sv. 15 na straně 75, ve sv. 14 na straně 161 a sv. 27 na straně 213 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak přijal – na tomtéž skutkovém základě – odlišné právní závěry při posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž zjištěné důvody neužívání
(či pouze občasného užívání) bytu žalovaným nepokládal za vážné či závažné
(ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.) a pobyt V. D. či dalších osob v předmětném bytě kvalifikoval jako podnajímání bytu bez písemného souhlasu pronajímatelky, z čehož usoudil na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Jestliže se oba soudy zabývaly – na stejném skutkovém základě – posouzením věci z hlediska uplatněných výpovědních důvodů podle citovaných ustanovení, nelze na překvapivost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že oba uplatněné výpovědní důvody jsou naplněny. Napadené rozhodnutí nelze tedy považovat za překvapivé a vykazující znaky libovůle ve shora uvedeném smyslu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněného pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/). Přitom nelze ani přehlédnout, že žalovaný mohl v rámci řízení před obecnými soudy řádně uplatňovat všechna svá procesní práva (což také ostatně činil). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu
v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojil právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. Jinak řečeno nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabídl vlastní verzi hodnocení důkazů
a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení věci podle citovaných ustanovení.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel uplatnil tím, že – na rozdíl od odvolacího soudu – pokládal za vážné (závažné) důvody neužívání (občasného užívání) předmětného bytu „obstarávání činnosti cestovní kanceláře … jakož i soukromý život“.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. předpokládá stav neužívání (občasného užívání) bytu, a dále rovněž to, že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá pouze občas) byt k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení. Přitom soud posuzuje existenci výpovědního důvodu
k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
O neužívání bytu jde tehdy, kdy byt není zcela nebo převážně nájemcem užíván
k obvyklému způsobu bydlení; tak tomu je např. tehdy, kdy nájemce bydlí u své družky nebo u svých příbuzných, tedy v bytě, ke kterému nemá právo nájmu a ani právo společného nájmu (srov. R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2000, sp. zn. 26 Cdo 451/99). Ustálená soudní praxe dovodila, že vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu)
a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu (srov. dosud nepřekonané
R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný pod
č. 65 v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Obecně
(z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými (závažnými) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou důvody, které brání nájemci byt jinak bez dalšího užívání způsobilý užívat, resp. umožňují mu užívat takový byt pouze občas; za takové důvody však soudní praxe nepovažuje situaci, kdy nájemce,
u něhož nejsou dány žádné důvody, které by mu ve výše uvedeném smyslu bránily byt užívat, byt neužívá jen proto, že v něm uspokojuje bytovou potřebu jiná osoba, byť nájemci blízká. Za vážné (závažné) důvody neužívání (občasného užívání) bytu soudní praxe proto pokládá např. ústavní léčení nájemce či nepříznivý zdravotní stav nájemce (členů jeho domácnosti). Vážným (závažným) důvodem neužívání (občasného užívání) bytu může být též výkon zaměstnání nájemce mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž podle ustálené judikatury je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu nájemcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1480/2004, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
23. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 195/2004); uvedený zájem je v daném případě o to naléhavější, že pronajímatelem je obec (město – městská část), která má specifické postavení při uspokojování potřeby bydlení občanů žijících na jejím území.
Napadené rozhodnutí lze pokládat za souladné s judikaturou a tudíž správné, jestliže odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (jehož správnost se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit) dovodil, že žalovaný neměl pro neužívání (občasné užívání) předmětného bytu vážný (závažný) důvod, a na základě toho uzavřel, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím užitých dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu