ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3666.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3666/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. b. d. \"M.\" T., zastoupenému advokátem, o navrácení užívacího práva k bytu a o náhradu škody 100.000,- Kč a 1.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 113/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. září 2006, č. j. 9 Co 61/2005-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. září 2004, č. j. 9 C 113/2000-190, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vrátit žalobci užívací právo k „bytu č. 802/1042 na adrese T., T. 1279/21“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a zaplatit mu – z titulu náhrady škody – částky 100.000,- Kč a 1.000.000,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. září 2006, č. j. 9 Co 61/2005-230, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená dne 12. března 1980 mezi A. F. jako převodkyní a členkou S. b. d. \"M.\" T. (dále též jen „bytové družstvo“) a žalobcem jako nabyvatelem (dále jen „Dohoda“) je absolutně neplatná podle §145 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření Dohody (dále jen „obč. zák.“). Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že Dohoda byla uzavřena bez souhlasu nejen manžela převodkyně jako společného nájemce předmětného bytu a člena bytového družstva, nýbrž i manželky nabyvatele. Následně rovněž dovodil, že nestal-li se žalobce – v důsledku neplatnosti Dohody – členem bytového družstva, nemohlo mu vzniknout ani právo osobního užívání předmětného bytu, neboť předpokladem vzniku tohoto práva byla podle čl. 32 Vzorových stanov dohoda o odevzdání a převzetí bytu sjednaná mezi bytovým družstvem a jeho členem. Z uvedených důvodů uzavřel, že nárok „na vrácení užívacího práva“ k předmětnému bytu není opodstatněný. Podle názoru odvolacího soudu není důvodný ani uplatněný nárok na náhradu škody, a to proto, že žalobce netvrdil (a tudíž ani neprokazoval) existenci zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (nezastoupen advokátem) dovolání, které předal k poštovní přepravě dne 5. prosince 2006 (dále jen „dovolání z 5. prosince 2006“). S dovoláním se ztotožnil advokát, který mu byl pro dovolací řízení na jeho žádost ustanoven usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. února 2007, č. j. 9 C 113/2000-278 (viz podání na č. l. 282 spisu). Ustanovený advokát pak dovolání z 5. prosince 2006 doplnil vlastním podáním ze dne 31. května 2007, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 1. června 2007 (dále jen „doplněk dovolání“).
Žalovaný se k dovolání prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. září 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Předně je zapotřebí konstatovat, že mohou-li účastníci jen po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají (§242 odst. 4 o.s.ř.), nemohl dovolací soud přihlížet k dovolacím námitkám uplatněným v doplňku dovolání, neboť ten byl podán k poštovní přepravě až dne 1. června 2007, tj. po uplynutí lhůty k dovolání (v tomto případě mohlo být řádné dovolání podáno ve dvouměsíční lhůtě počítané od 27. března 2007, kdy byl žalobci pravomocným usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. února 2007, č. j. 9 C 113/2000-278, ustanoven pro dovolací řízení advokát). Jde-li o uplatněné dovolací důvody a jejich obsahovou konkretizaci, mohl tudíž dovolací soud – s přihlédnutím k uvedenému – vycházet pouze z dovolání z 5. prosince 2006, s nímž se ustanovený advokát ztotožnil.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K včasným dovolacím námitkám obsaženým v dovolání z 5. prosince 2006 lze uvést následující. Dovolací soud zastává názor, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – napadl dovolatel pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně „vrácení užívacího práva“; současně dovolací soud nepřehlédl, že v dovolání z 5. prosince 2006 dovolatel uplatnil – opět s přihlédnutím k obsahu tohoto dovolání – pouze dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím soudům obou stupňů vytkl, že „nebyly provedeny všechny důkazy, které by prokázaly jeho tvrzení, naopak zde byly vyzdviženy pouze důkazy předkládané žalovaným“, že „byl v době převodu členských práv k předmětnému bytu již rozvedený“ a že „nebyl vyslechnut on, jeho matka, případně další svědci“). Dovolatel však přehlédl, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k uplatněným vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného lze dodat, že v souzené věci jde o řízení sporné, v němž účastníky tíží povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§120 odst. 1 o. s. ř.). Z obsahu spisu se však nepodává, že by dovolatel před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně (či za podmínek upravených v ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. v řízení odvolacím) označil důkazy, jejichž neprovedení soudům obou stupňů v dovolání vytkl, a to přesto, že byl v řízení poučen podle §118a odst. 3 a §119a o. s. ř. Navíc nelze ani opomenout, že rozhodné skutečnosti byly v řízení zjištěny z jiných provedených důkazů, jak vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, 7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
O odměně a dalších nárocích advokáta, který má ve smyslu §140 odst. 2 o. s. ř. vůči státu nárok na hotové výdaje a odměnu za zastupování (popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je příslušný rozhodnout soud prvního stupně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu