ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4548.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4548/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců 1) B. A. a 2) E. A., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. Ž., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 113/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2008, č. j. 29 Co 567/2007-49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.500,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. září 2007, č. j. 27 C 113/2007-24, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalovaného ze dne 29. března 2007 z nájmu žalobců k „bytu 2+1 s příslušenstvím, číslo bytu 6, v 3. podlaží domu číslo popisné 146, na ulici D. 6, v obci P. 4 – M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. května 2008, č. j. 29 Co 567/2007-49, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z nájmu předmětného bytu je neplatná; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný je vlastníkem předmětného domu, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18.ledna 2001, sp. zn. 43 C 19/2000, zamítl žalobu na vyklizení žalovaných (v tomto řízení žalobců) z předmětného bytu se zdůvodněním, že na žalované přešel nájem předmětného bytu, že žalovaný doručil žalobci dne 30. března 2007 výpověď z nájmu předmětného bytu ze dne 29. března 2007 (dále jen „výpověď ze dne 29. března 2007“, resp. „výpověď“), že výpověď ze dne 29. března 2007 obsahovala řádnou specifikaci bytu, že v ní uplatněné výpovědní důvody byly podřazeny pod výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. c/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), že ve výpovědi bylo uvedeno, že „žalobci vlastní dům k trvalému užívání, který také fakticky po delší dobu užívají, a proto jim bytová náhrada nepřísluší“, a že výpověď obsahovala tříměsíční výpovědní lhůtu a také poučení, že žalobci mohou podat u soudu do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi. Dále zjistil, že žalobkyně je vlastnicí mimo jiných nemovitostí (pozemků) také domu č. p. 43 v obci V., katastrální území D., který byl v roce 1989 vyňat z bytového fondu a bylo mu přiděleno evidenční číslo 7, že jde o dům z roku 1934 nacházející se na samotě vzdálené od obce 1 km, že dům sestává ze tří místností, kuchyně a verandy, že topení je lokální na uhlí, pitná voda se donáší ze studánky, v kuchyni je sporák na propan – butanovou bombu, elektřina je zavedena a odpad je sveden do žumpy.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně však rovněž dovodil, že ohledně dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. postrádá výpověď ze dne 29. března 2007 náležitosti normované pro takovou výpověď v ustanovení §711 odst. 3 obč. zák., a to proto, že citovaný výpovědní důvod v ní není skutkově vymezen. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Nesouhlasil s názorem, že ve výpovědi ze dne 29. března 2007 skutkově nevymezil uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. Zdůraznil, že v ní uvedl, že s ohledem na skutečnost, že žalobci vlastní dům k trvalému užívání, který také fakticky po delší dobu užívají, bytová náhrada jim nepřísluší. Tím byl podle jeho názoru skutkově vymezen i výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d/ obč. zák., což bylo i pro žalobce pochopitelné, neboť nebyli na pochybách, že důvodem výpovědi „je neužívání bytu, k němuž se výpověď vztahuje, z důvodů trvalého užívání a vlastnictví jiného bytu … tento výpovědní důvod se snažili v řízení vedeném soudem I. stupně vyvrátit“. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 26 Cdo 2014/2005. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. května 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), mohl pronajímatel vypovědět nájem bytu z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných jen s přivolením soudu. Podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. před novelou pak mohl pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, neužíval-li nájemce byt bez vážných důvodů anebo ho bez závažných důvodů užíval jen občas. Ze stejného důvodu (od 31. března 2006 obsaženého v ustanovení §711 odst. 2 písm. d/ obč. zák.), avšak již bez přivolení soudu, může pronajímatel vypovědět nájem bytu i po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že jak pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d/ obč. zák., tak také pro účely jeho skutkového vymezení ve výpovědi pronajímatele bude od 31. března 2006 využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. před novelou.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §711 odst. 3 obč. zák. písemná výpověď pronajímatele musí být doručena nájemci. V písemné výpovědi pronajímatele (bez přivolení soudu) musí být uveden důvod výpovědi, výpovědní lhůta (§710 odst. 2), poučení nájemce o možnosti podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi u soudu, a pokud nájemci podle zákona přísluší bytová náhrada, závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu.
V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu (v tomto případě bez přivolení soudu) je jednostranným hmotněprávním úkonem pronajímatele a musí tudíž splňovat obecné náležitosti právního úkonu (§34
a násl. obč. zák.). Kromě toho výpověď pronajímatele bez přivolení soudu musí obsahovat náležitosti specifikované v ustanovení §711 odst. 3 věty druhé obč. zák. – se shora uvedeného vyplývá, že vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uveden důvod výpovědi. Tomuto zákonnému požadavku pronajímatel (jehož právní postavení v případech tzv. sankčních výpovědních důvodů je ve srovnání s předchozí právní úpravou ulehčeno tím, že se k takové výpovědi nevyžaduje přivolení ze strany soudu) dostojí nejen tím, že v písemné výpovědi odkáže na ustanovení §711 odst. 2 písm. a/ až e/ obč. zák., nýbrž i tím, že použitý výpovědní důvod (odkazem na příslušné ustanovení) skutkově vymezí (uvede skutečnosti, které v poměrech dané věci individualizují podmínky v zákoně uvedeného a ve výpovědi použitého výpovědního důvodu, tj. skutečnosti, které ho v daném případě zakládají) tak, aby tento skutek – zejména z důvodu perfektnosti výpovědi bez přivolení soudu jako hmotněprávního úkonu pronajímatele a také z důvodů právní jistoty a možnosti obrany ze strany nájemce – byl nezaměnitelný s jiným skutkem; jinak je výpověď absolutně neplatná. Přitom absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku
(ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006). Absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, nemůže být odvrácena ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 2 ročníku 2002 časopisu Soudní judikatura).
V uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu
s jazykovým projevem. Obsah písemného právního úkonu (v tomto případě písemné výpovědi pronajímatele z nájmu bytu bez přivolení soudu) však lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem totiž nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je projevená vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny.
V posuzovaném případě se oba soudy otázkou platnosti výpovědi ze dne
29. března 2007 zabývaly. Soud prvního stupně – výkladem daného právního úkonu pronajímatele – dospěl k závěru, že z výpovědi je zřejmé, z jakých důvodů byla dána; současně rovněž dovodil, že – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – nebyl dán výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. a byl naplněn toliko výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. nebyl naplněn. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. nebyl ve výpovědi ze dne 29. března 2007 skutkově vymezen. Dovolací soud se s tímto názorem odvolacího soudu ztotožňuje. Dovolatel totiž ve výpovědi ze dne 29. března 2007 označil byt, jehož se výpověď týká, odkázal na výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. c/ a d/ obč. zák., uvedl v ní výpovědní lhůtu, poučení
o možnosti podat žalobu na určení neplatnosti výpovědi u soudu a sdělil, že žalobcům bytová náhrada nepřísluší „s ohledem na skutečnost, že žalobci vlastní dům k trvalému užívání, který také fakticky po delší dobu užívají“. Z toho je zřejmé, že výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. – ve smyslu shora uvedeného – (náležitě) skutkově nevymezil, a to specifikací okolností, které ho zakládají; z výpovědi totiž není jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že žalobci v bytě nebydlí či v něm bydlí pouze občas, tj. není v ní uvedeno, jaké konkrétní okolnosti tento výpovědní důvod zakládají. V této souvislosti nelze ani ztratit ze zřetele, že na základě výpovědi pronajímatele z nájmu bytu, navíc v tomto případě bez přivolení soudu, má být ukončen nájemní poměr žalobců k bytu, v němž žalobci uspokojují jednu ze základních lidských potřeb, tj. potřebu bydlení, a měli by proto mít objektivně možnost se proti výpovědi z nájmu bytu kvalifikovaně bránit. To mimo jiné předpokládá, že výpověď z nájmu bytu bude perfektní, tj. bude odpovídat všem obecným (§34 a násl. obč. zák.) i speciálním
(§711 odst. 3 obč. zák.) požadavkům předepsaným pro výpověď pronajímatele z nájmu bytu bez přivolení soudu, mimo jiné v ní bude uplatněný výpovědní důvod skutkově vymezen.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu