ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4867.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4867/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně E., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Ing. M. P., a 2/ A. S., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 187.646,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 211/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2008, č. j. 38 Co 227/2006-307, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 4. března 2004, č. j. 38 Co 279/2002-144, zrušil rozsudek ze dne 5. září 2001, č. j. 36 C 211/99-121, jímž Městský soud v Brně (soud prvního stupně) zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 187.646,- Kč
a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 4. listopadu 2005 připustil změnu žaloby (v tom smyslu, že žalovanou částku mají žalovaní zaplatit žalobkyni s 26 % úrokem od 16. dubna 1998 do zaplacení) a poté rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 4. listopadu 2005, č. j. 36 C 211/99-252, změněné žalobě vyhověl
a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 187.646,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 4. listopadu 2002 do zaplacení (výrok I.), ohledně 26 % úroku z prodlení z částky 187.646,- Kč za dobu od 16. dubna 1998 do 3. listopadu 2002 žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl
o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání všech účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 17. dubna 2008, č. j. 38 Co 227/2006-307, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (výrok I.) a změnil ho v zamítavém výroku II. tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku 26 % úrok z prodlení z částky 187.646,- Kč od 16. dubna 1998 do 3. listopadu 2002 (výrok II.); současně ho změnil v nákladovém výroku III. (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.).
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 1. července 1997 nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“), jejímž předmětem byly „nebytové prostory v rozsahu 142,83 m2 obchodních prostor v I. patře a 30 m2 ostatních prostor v objektu na ul. J. 8 a 10 v B.“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), že za užívání nebytových prostor měli žalovaní hradit žalobkyni nájemné ve výši 89.568,- Kč měsíčně se splatností vždy do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce a k takto dohodnutému nájemnému měli platit ještě 5 % DPH
a částku 2.700,- Kč měsíčně jako zálohu na energie a služby poskytované s užíváním nebytových prostor (dále jen „nájemné v širším smyslu“), že nájemní poměr skončil k 31. březnu 1998 a že za měsíce únor a březen 1998 (dále jen „žalované období“) žalovaní zaplatili žalobkyni na nájemném v širším smyslu pouze částku 5.847,- Kč.
Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu soudy především nepřisvědčily námitce, že žalovaní nejsou ve věci pasivně věcně legitimováni; z provedených důkazů totiž vyplynulo, že nájemní smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovanými jako nájemci, nikoliv tedy s A., s.r.o., se sídlem v B., J. 8/10, jako s nájemkyní, jak tvrdili žalovaní. Na takto zjištěném skutkovém základě pak oba soudy dovodily, že žalovaní (nájemci předmětných nebytových prostor) dluží žalobkyni (jejich pronajímatelce) za žalované období na nájemném v širším smyslu částku 187.646,- Kč. Proto žalobě vyhověly s odkazem na ustanovení §3 a §7 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v žalovaném období, tj. ve znění do 2. prosince 1999; příslušenství pohledávky posoudily podle §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a §1 a §3 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud přiznal 26 % úrok z prodlení i za období od 16. dubna 1998 do 3. listopadu 2002, neboť dovodil, že není-li promlčen nárok na zaplacení žalované částky, nemůže být promlčeno ani příslušenství pohledávky za uvedené období.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli (s přihlédnutím k obsahu dovolání /§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.”/) o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítli, že odvolací soud postupoval chybně, pokud při formulaci závěru o účastnících nájemní smlouvy nezjišťoval a nezabýval se skutečnou vůlí jednajících osob, ale „vycházel pouze z textu smlouvy“, v němž jsou pod rubrikou nájemce uvedena jména a adresy žalovaných s dodatkem „pod obchodním jménem A., s.r.o., J. 8/10, B., jako nájemci společně a nerozdílně ...“. Uvedli, že z provedených listinných důkazů nepochybně vyplývá, že nájemcem nebytových prostor podle nájemní smlouvy „je a byla obchodní společnost A., s.r.o.“, přičemž zdůraznili, že nájemní smlouvu uzavírali „jako jednatelé ... obchodní společnosti A., s.r.o.“, tedy nikoliv jako nájemci – fyzické osoby, nýbrž jako statutární orgány zmíněné společnosti. Dodali, že pokud ve vztahu k nájmu předmětných nebytových prostor „činili jako fyzické osoby kroky, které nakonec vyústily v uzavření nájemní smlouvy ... jednali jako zakladatelé obchodní společnosti před jejím vznikem“. Podle jejich mínění odvolací soud v napadeném rozhodnutí zcela pominul výkladový postup stanovený §35 odst. 2 obč. zák. V této souvislosti poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, z něhož podle jejich názoru vyplývá, že „vadu v označení osoby, která je účastníkem smlouvy lze výkladem ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. odstranit objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, a tak zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy“. Dále – v přesvědčení, že jsou pro tuto věc použitelná – odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech vedených pod sp. zn. 25 Cdo 1650/98, sp. zn. 29 Odo 51/2002, a sp. zn. 30 Cdo 2169/2006. Měli tak za to, že odvolací soud „v rozporu se zjištěným skutkovým stavem“ nesprávně právně posoudil „otázku, kdo je na straně nájemce účastníkem nájemní smlouvy ... (a tedy v tomto řízení pasivně legitimovaným subjektem)“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. dubna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl, že dovolatelé v dovolání uvedli, že je podávají „proti všem … výrokům“ napadeného rozsudku, tedy nejen proti jeho potvrzujícímu výroku I., nýbrž i proti měnícím výrokům II. a III. a nákladovému výroku IV. Zastává však názor, že byť formálně napadli rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, ve skutečnosti měnící výroky II. a III. a nákladový výrok IV. nenapadli, neboť jejich dovolací námitky směřují – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – výlučně proti potvrzujícímu výroku I.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku I.) upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/
a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud usnesením ze dne 4. března 2004, č. j. 38 Co 279/2002-144, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. září 2001, č. j. 36 C 211/99-121, proto, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně subjektu, který jako nájemce uzavřel s žalobkyní jako pronajímatelkou dne 1. července 1997 nájemní smlouvu; k (hmotně)právnímu posouzení věci však nezaujal žádné stanovisko. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější (vyhovující) rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace je vyloučeno uvažovat
o přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku I. podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Zbývá dodat, že přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku I. není způsobilé založit ani (nesprávné) poučení (obsažené v napadeném rozsudku), že dovolání je přípustné bez dalšího (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 140 v sešitě č. 6 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto
v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, kdo byl účastníkem nájemní smlouvy na straně nájemce, je proto otázkou skutkovou.
Zpochybňují-li tedy dovolatelé nejprve správnost skutkového závěru, že právě oni byli nájemci předmětných nebytových prostor (poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků a jak měla být jejich vůle interpretována), a až v závislosti na tom správnost právního závěru týkajícího se pasivní věcné legitimace v daném sporu, napadají především správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu