ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4906.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4906/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) R. K., b) I. K., c) Z. M. a d) F. V., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. V. T., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 248/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2007, č. j. 53 Co 83/2007-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.749,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. září 2006, č. j. 13 C 248/2004-114, uložil žalovanému vyklidit a vyklizený předat do 60 dnů od právní moci rozsudku byt č. 10 sestávající z 1+1 s příslušenstvím ve 3. podlaží (2. patře) domu č. p. 179, v k. ú. K., v P. 8, ulici K. 26, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. června 2007, č. j. 53 Co 83/2007-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Z provedených důkazů vzaly oba soudy mimo jiné za zjištěno, že žalobci jsou vlastníky domu, v němž se nachází předmětný byt, že uživatelem předmětného bytu byl J. Ch., na kterého právo osobního užívání bytu přešlo po smrti jeho babičky R. Ch., s níž žil od počátku 60. let ve společné domácnosti, že jeho manželka E. Ch. v bytě nikdy nebydlela, že v roce 1966 bylo jejich manželství rozvedeno, že J. Ch. dne 9. 6. 1969 žádal o přivolení k přenechání části bytu do užívání žalovanému, který žádost rovněž podepsal, že 13. 6. 1969 uzavřeli J. Ch. a žalovaný dohodu o přenechání části bytu do užívání a že ONV v P. 8 dne 29. 7. 1969 žádosti ze dne 9. 6. 1969 vyhověl. J. Ch. odjel v srpnu 1969 studovat do Spolkové republiky Německo, kde se od ledna 1970 zdržoval bez platného povolení, byl proto také trestně stíhán a do bytu se již nevrátil. Na základě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že J. Ch. nežil ve společné domácnosti se žalovaným v předmětném bytě přinejmenším ke dni 29. 7. 1969. K tomuto datu s přivolením uděleným podle §34 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, byla mezi J. Ch. a žalovaným platně uzavřena smlouva o přenechání části bytu do užívání podle §394 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Uzavření takové dohody bylo pojmově vyloučeno mezi uživatelem bytu a osobou sdílející s ním společnou domácnost, přičemž svědek J. Ch. ani o vedení společné domácnosti se žalovaným nehovořil – popsal soužití v bytě jako soužití kamarádů, kteří hradí náklady bydlení napůl. Zánikem práva užívání bytu J. Ch. zaniklo i odvozené právo žalovaného užívat část bytu, vyplývající z dohody z 13. 6. 1969. I kdyby po 29. 7. 1969 začali J. Ch. a žalovaný společně hospodařit, tak ke dni 1. 1. 1970, kdy J. Ch. svým chováním (setrváním v SRN) manifestoval odchod z bytu, neuplynula doba jednoho roku trvání společné domácnosti potřebná podle §159 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku pro přechod užívacího práva k bytu na žalovaného. Žalovaný tak užívá dlouhodobě byt bez právního důvodu a tato dlouhodobost sama o sobě nemůže vést k zamítnutí žaloby. Žalovaný za užívání bytu žalobcům nic neplatí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost uplatňuje podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o.s.ř.“). Dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., tj. že v řízení došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Vytýká odvolacímu soudu, že považoval skutkový stav za náležitě zjištěný, ačkoliv žalobce se původně domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného, a po připuštění změny žaloby na vyklizení bytu neprovedl jím navržené důkazy. Soud ho ani nepoučil podle §118a
odst. 3 o.s.ř. o tom, že může navrhnout důkazy k prokázání všech svých tvrzení (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 29 Odo 212/2003). Soudy tak nesprávně čerpaly skutková zjištění ohledně vedení společné domácnosti z výpovědi J. Ch., který byl vyslechnut před změnou žaloby k jinému předmětu řízení, a návrhu žalovaného na jeho opětovný výslech vyhověno nebylo. Žalovaný nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že smlouva o přenechání části bytu do užívání z roku 1969 – smlouva o podnájmu, vylučovala vedení společné domácnosti. Smlouva je neplatná, nebyla totiž „obsahově funkční,“ neboť byla uzavřena jen z důvodu jistoty bydlení žalovaného pro případ dalších událostí, spojených s odchodem J. Ch. do ciziny. Žalovaný a J. Ch. spolu fakticky společnou domácnost vedli a když J. Ch. společnou domácnost opustil, došlo k přechodu užívacího práva k bytu na žalovaného. Podle žalovaného nebyla věc posouzena správně ani podle §3 obč. zák., neboť žalovaný je invalidní občan, bydlí v předmětném bytě desítky let a bylo s ním jednáno jako s nájemcem tohoto bytu. Žalobci se nyní po něm dožadují vydání bezdůvodného obohacení, což je pro něj likvidační. Navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že skutkové i právní závěry soudů obou stupňů považují za správné, a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009, kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 21. června 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, není však přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Protože §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 psím. c) o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem
o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá z toho, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Pokud žalovaný namítl, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], přehlédl, že samy o sobě takové vady přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005 a dále rozhodnutí Ústavního soudu ze 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 10/06, z 12. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06 a z 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného lze dodat, že podle §120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které
z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. V posuzovaném případě zjistil soud prvního stupně skutečnosti ohledně toho, jak žalovaný a J. Ch. v předmětném bytě žili, z výpovědi J. Ch. jako svědka a listinných důkazů, jak bylo shora uvedeno. Uvedl také, že způsob jejich soužití a ujednání o užívání části bytu svědčí o tom, že J. Ch. neměl v úmyslu vést se žalovaným společnou domácnost ve smyslu trvalého společného soužití a společného uhrazování nákladů domácnosti. Proto také již nepovažoval za potřebné provedení dalších důkazů, které žalovaný navrhoval (opětovný výslech J. Ch., výslech svědků H. a P. J. a výslech žalovaného). K námitce žalovaného, že soudy vycházely z důkazů provedených před změnou žaloby, dovolací soud připomíná, že občanský soudní řád s takovým postupem počítá. Podle §95 odst. 2 o.s.ř. soud totiž nemůže připustit změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Z uvedeného také vyplývá, že soud prvního stupně neporušil ani povinnost podle §118a odst. 3 o.s.ř. Ten stanoví, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích této výzvy. Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 212/2003, není případný. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že jen v případě, že soud prvního stupně zaujme chybný právní názor a projeví se to v nesplnění jeho poučovací povinnosti podle §118a o.s.ř., jde o vadu řízení, k níž musí odvolací soud přihlédnout a dovodit z ní příslušné právní závěry (viz též Občanský soudní řád, komentář, C. H. Beck, 7. vydání, s. 549).
Za otázku zásadního významu nelze považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností, významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod č. 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2001).
Se zřetelem k uvedenému je třeba uzavřít, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1,
§7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů 4 x 300,- Kč (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 598,50 Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.), celkem částky 3.749,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu