ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5004.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 5004/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce s. m. H. K., proti žalované S. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 95/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. června 2007, č. j. 25 Co 43/2007-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. října 2006, č. j. 14 C 95/2006-44, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu „byt č. 10 o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím ve druhém poschodí domu čp. 1103 v G. ulici v H. K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. června 2007, č. j. 25 Co 43/2007-64, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. ledna 1997, č. j. 5 C 33/96-15, přivolil k výpovědi z nájmu H. T. (matky žalované) a M. T. k předmětnému bytu a že vyklizovací povinnost z bytu vázal na zajištění náhradního bytu, že citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 2. dubna 1997, že nájem bytu skončil uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty dne 31. července 1997 a že následně M. T. opustil společnou domácnost s H. T. Dále zjistily, že H. T. se do zajištěné bytové náhrady nepřestěhovala, že proto byl na návrh žalobce nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu a že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť H. T. dne 9. května 2004 zemřela. Vzaly také za prokázáno, že v předmětném bytě dosud bydlí žalovaná. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že na žalovanou nájem předmětného bytu nepřešel proto, že H. T. (její matka) nebyla v době úmrtí jeho nájemkyní, a že za této situace žalovaná byt užívá bez právního důvodu; proto žalobě vyhověly, avšak vyklizovací povinnost žalované vázaly na zajištění náhradního bytu s odůvodněním, že vyklizení bez vázanosti na bytovou náhradu by bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, že lékařskou zprávou MUDr. G. prokazovala, že již v době řízení
o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu trpěla její matka duševní poruchou. Soudům pak vytkla, že neprovedly k prokázání této okolnosti navržené důkazy zprávami od dalších zdravotnických zařízení, v nichž se matka léčila, a také znaleckým posudkem; přitom konstatování odvolacího soudu, že z ničeho nevyplývalo, že by její matka trpěla duševní poruchou, je podle jejího názoru v rozporu s provedeným důkazem lékařskou zprávou MUDr. G. Uvedla, že pro rozhodnutí v dané věci je významné, zda převzetí rozhodnutí H. T. ve věci týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu „bylo platným procesním úkonem s účinky doručení“. Jestliže by tomu tak nebylo, byla by podle jejího názoru H. T. v době úmrtí nájemkyní předmětného bytu, přičemž – z důvodů v dovolání popsaných – by nájem bytu přešel na ni a žaloba na vyklizení by tudíž nebyla důvodná. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že – z důvodů tam specifikovaných – nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Navrhl, aby bylo odmítnuto pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci uplatnila dovolatelka dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím soudům vytkla, že v řízení neprovedly navržené důkazy zprávami od zdravotnických zařízení, v nichž se matka léčila, a také znaleckým posudkem) a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení právního důvodu užívání bytu). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelka tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru ohledně právního důvodu užívání bytu. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které dovolatelka rovněž namítla, (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že ve smyslu §120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, že soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a že tudíž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl
(§157 odst. 2 o.s.ř.), a že neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně navrhla, aby k prokázání existence duševní choroby u její matky již v době řízení
o přivolení k výpovědi z nájmu bytu byly provedeny důkazy zprávami od zdravotnických zařízení, v nichž se matka léčila, a také znaleckým posudkem. Bez ohledu na to, že jde o důkazy vztahující se ve své podstatě k řízení ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu (a nikoli k řízení v této věci), je zapotřebí uvést následující. Soud prvního stupně využil možnosti upravené v ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. a uvedené důkazy neprovedl; v odůvodnění svého rozhodnutí pak v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. uvedl důvody, pro které tyto důkazy neprovedl. Řízení proto není zatíženo vytýkanou vadou, natož pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybnila správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení právního důvodu užívání bytu, a současně uplatnila existenci vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu