ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.70.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 70/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Mgr. S. A., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. A., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 19/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2007, č. j. 12 Co 203/2007-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 7. 2006, č. j. 13 C 19/2004-127 (poté, co jeho rozsudek ze dne 8. 2. 2005, č. j. 13 C 19/2004-40, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2006, č. j. 12 Co 450/2005-66, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 024, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 8. podlaží domu č.p. 568 na ulici N. v P. 8 – T. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), určil, že výlučnou nájemkyní bytu bude žalobkyně jako členka družstva a žalovanému uložil byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně a žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 7. 2007, č. j. 12 Co 203/2007-164, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti, vznesenou žalovaným proti senátu odvolacího soudu. Dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná, neboť důvodem k vyloučení soudce ve smyslu ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. nemůže být jeho postup v řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal především za prokázáno, že manželství účastníků, uzavřené dne 18. 8. 1989, bylo pravomocně rozvedeno ke dni 21. 10. 2003, že jejich nezletilý syn J. byl svěřen do výchovy žalobkyně, že dne 10. 10. 1997 uzavřela žalobkyně s bytovým družstvem N. S 5 (vlastníkem předmětného domu /dále jen „D.“/) smlouvu o nájmu předmětného bytu, a že se D. nevyjádřilo k tomu, který z účastníků by měl být určen dalším nájemcem bytu. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že účastníci jsou společnými nájemci předmětného bytu, a že mezi nimi nebyla uzavřena dohoda o zrušení tohoto práva a o určení výlučného nájemce bytu (člena družstva) podle §705 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.”). Neshledal důvodnou námitku žalovaného, že původní souhlas žalobkyně s tím, aby byl dalším nájemcem bytu, představoval právní úkon vedoucí k uzavření takovéto dohody a konstatoval, že tento souhlas byl pouze jejím procesním stanoviskem vůči soudu. Opodstatněnou neshledal ani námitku vadného doručení napadeného rozsudku, který byl sice doručen JUDr. I. Š. (jednající pouze na základě substituční plné mocí, kterou jí udělila právní zástupkyně žalobkyně), ale jejím prostřednictvím se dostal do sféry žalobkyně. Při rozhodování o dalším nájmu bytu (§705 odst. 3 obč. zák.) se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výlučným nájemcem bytu má být určena žalobkyně, neboť v její prospěch svědčí obě zákonná hlediska (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele). Odvolací soud – poté, co doplnil dokazování výslechem J. A. – přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v projednávané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly přiznání nižší formy bytové náhrady pro žalovaného a že jeho povinnost k vyklizení má být vázána na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) dospěl-li k závěru, že v průběhu řízení mezi účastníky nedošlo k uzavření dohody podle §705 obč. zák., přičemž zdůrazňuje, že účastníci mohou činit hmotněprávní úkony i v průběhu řízení. Odmítá též jeho závěr, že „souhlas žalobkyně s určením žalovaného jako výlučného nájemce bytu byl pouze jejím procesním stanoviskem směřujícím vůči soudu“. Vyjadřuje přesvědčení, že žalobkyně jednoznačně akceptovala jeho stanovisko, kdy souhlasil se zrušením práva společného nájmu bytu v případě, že bude určen nájemcem a členem družstva. Poukazuje přitom na to, že její právní zástupce v průběhu řízení uvedl, že žalobkyně netrvá na tom, aby byl byt přikázán do jejího výlučného nájmu, a že souhlasí s tím, aby se výlučným nájemcem stal on. Podle názoru dovolatele svědčí o existenci dohody rovněž tvrzení žalobkyně obsažené v odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. 2. 2005. Naplnění druhého z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že odvolací soud v „prvním řízení“ nezohlednil jeho omluvu doloženou potvrzením o pracovní neschopnosti, a přes jeho žádost o odročení odvolání projednal. V odvolacím řízení navíc přihlédl k řadě nových tvrzení a námitek žalobkyně, které uvedla až v odvolání, přestože byla řádně poučena podle §119a odst. 1 o. s. ř. Dále uvádí, že odvolací soud při jednání dne 20. 7. 2007, které bylo na tento den odročeno „pouze za účelem závěrečných návrhů a vyhlášení rozhodnutí“, bez předchozího upozornění „doplňoval řízení dalšími důkazy“, neumožnil mu se k těmto důkazům vyjádřit, a postupoval nepřípustným způsobem při výslechu syna účastníků. Namítá rovněž, že byla nesprávně prováděna protokolace, a opakovaně vznáší námitku o vadném doručení písemností určených žalobkyni a o podjatosti soudců odvolacího soudu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; s ohledem na tvrzenou podjatost senátu odvolacího soudu navrhl přikázání věci k projednání jinému senátu tohoto soudu.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. července 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takovýto případ se však v projednávané věci nejedná; soud prvního stupně sice rozhodl v pořadí druhým rozsudkem (potvrzeným napadený rozsudkem odvolacího soudu) jinak, než ve svém prvním rozsudku, ale nikoliv v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu. Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud usnesením ze dne 1. 2. 2006, č. j. 12 Co 450/2005-66, zrušil (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně – po té co žalobkyně v odvolacím řízení změnila své původní stanovisko (ze kterého soud prvního stupně při rozhodování vycházel) a navrhla, aby byla určena výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva – za účelem doplnění dokazování.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
V dané věci dovolatel sice výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle obsahu dovolání však především zpochybňuje právní závěr (o naplnění podmínek pro rozhodnutí soudu podle §705 odst. 1 a 2 obč. zák.), na jehož základě bylo o žalobě rozhodnuto, námitkami směřujícími proti skutkovému závěru odvolacího soudu o neexistenci dohody účastníků podle §705 obč. zák. Jeho námitky jsou tak zejména námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem (§241a odst. 3 o. s. ř.); dovolatel v dovolání předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se projevu vůle žalobkyně, z níž dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolateli lze sice přisvědčit, že účastníci mohou v průběhu řízení činit hmotněprávní úkony, za který by mohl být v projednávané věci považován soudní smír (§99 o. s. ř.), jehož obsahem by byla dohoda podle §705 obč. zák. Z obsahu spisu se však nepodává, že by takovýto hmotněprávní (a současně i procesněprávní) úkon účastníci učinili. Odvolací soud proto nepochybil, pokud dovodil, že původní souhlas žalobkyně s tím, aby byl žalovaný určen výlučným nájemcem bytu, byl jejím procesním stanoviskem vůči soudu.
Pokud dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je třeba poukázat na to, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), stejně tak jako zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu