ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.784.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 784/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobkyně N. s. S. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 138/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2007, č. j. 35 Co 314/2007-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 10. 2007, č. j. 35 Co 314/2007-57, potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 11. 4 2007, č. j. 26 C 138/2006-38, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) uložil žalovanému vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku „byt 1+1, který se nachází vpravo od schodiště v podkroví domu č. p. 149 v ulici Na P. 16“ (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, a že v daném případě nastala fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 8. 2006, č. j. 26 C 138/2006-14a, žalovanému uložil, aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne jeho doručení vyjádřil k připojené žalobě a případně uvedl, zda nárok žalobkyně uznává. Žalovaný byl současně poučen, že pokud se bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok uplatňovaný v žalobě uznává a že poté bez dalšího rozhodne o žalobě rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání. Usnesení bylo doručeno žalovanému do vlastních rukou dne 17. 2. 2007 a žalovaný se k žalobě nevyjádřil a ani nesdělil důvod, který by mu ve vyjádření bránil. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že v posuzované věci nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání a zaujal názor, že se jedná o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustností se nezabýval a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolatel má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, protože zasahuje do jeho práva nájmu, které je chráněno zákonem. Namítá, že v daném případě nebylo možno rozhodnout rozsudkem pro uznání a bylo nutno aplikovat §120 o. s. ř., neboť v případě vyklizení bytu je vyloučeno vydání rozsudku pro uznání. Uvádí, že na něj přešlo právo nájmu k předmětnému bytu po jeho babičce a že možnost prokázat tyto skutečnosti mu byla odňata, jelikož ve věci nebylo nařízeno jednání, v němž by mohl předmětná tvrzení uplatnit a předložit potřebné listiny. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Žalobkyně v dovolacím vyjádření uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a že žalovaný měl možnost přechod práva nájmu k bytu prokázat, ale neučinil tak. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel výslovně neformuluje otázku zásadního právního významu, pouze obecně odůvodňuje zásadní právní význam poukazem na povahu práva nájmu bytu. Jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), brojí proti závěru odvolacího soudu, že v dané věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání.
Pro řešení uvedené právní otázky však nelze přiznat rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, usnesení ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, a ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005) je ustálena v názoru, že o návrhu na vyklizení bytu lze rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť se jedná o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu dána plně do dispozice účastníků těchto vztahů; jinými slovy hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony.
Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené soudní praxe, jestliže shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání.
Dovolatel v dovolání rovněž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přehlédl však, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). Pro úplnost lze dodat, že dovolatel měl možnost se k věci vyjádřit a navrhnout důkazy ke svým tvrzením, avšak neučinil tak, jak je patrno z toho, že v řízení bylo (oprávněně) rozhodnuto rozsudkem pro uznání.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. října 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu