ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.868.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 868/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně R.P.G. B., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ L. M. a 2/ V. M., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 47/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2007, č. j. 11 Co 376/2007-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. března 2007, č. j. 80 C 47/2006-70, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do 30 dnů od zajištění náhradního ubytování „byt č. 27 o velikosti 2+1 s příslušenstvím v domě
č. p. 939 na N. n. 11 v O. – P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. října 2007, č. j. 11 Co 376/2007-90, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že předmětný byt (původně ve vlastnictví OKD a.s.) byl rozhodnutím o přidělení podnikového bytu ze dne 12. března 1973 přidělen jako byt podnikový R. M., že v roce 1978 se do bytu k R. M. přistěhovala žalovaná, která s ním v bytě žila po dobu jednoho až dvou měsíců, že poté R. M. byt trvale opustil a už se do něho nevrátil a že dne 31. prosince 2004 uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dohodu o ukončení nájmu bytu. Dále zjistil, že již v roce 1981 uzavřela žalovaná manželství s žalovaným, že oba žalovaní předmětný byt dosud užívají k bydlení a řádně plní předepsané platební povinnosti související s jeho užíváním, že v roce 1985 podepsala žalovaná u právního předchůdce žalobkyně tzv. zápis o dohodě o užívání bytu ve smyslu §187/1 o. z. (dále jen „Dohoda“), že v Dohodě uvedla, že je družkou uživatele, který však v Dohodě nebyl označen, a že mezi žalobcem a žalovanými nebyla ohledně užívání předmětného bytu uzavřena žádná (resp. jiná) smlouva. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů shodně především dovodily, že předmětný byt měl charakter podnikového bytu (§7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku), u něhož byl vyloučen (§182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991 /ve znění před novelou provedenou zákonem č. 501/1991 Sb./ - dále jen „obč. zák. před novelou“) vznik práva společného užívání bytu manžely ve smyslu §172 a §173 obč. zák. před novelou; jeho výlučným uživatelem byl tedy (z důvodů uvedených v ustanovení §182 obč. zák. před novelou) pouze R. M., přičemž jeho původní užívací a následné nájemní právo zaniklo až dohodou o skončení nájmu bytu ze dne 31. prosince 2004. Dále rovněž dovodily, že přihlášení k pobytu má pouze evidenční charakter a nezakládá žalované (resp. oběma žalovaným) právní důvod k užívání bytu. Poté dovodily, že Dohoda nesplňuje zákonem předepsané náležitosti a je s posléze uvedených důvodů absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Žalovaná totiž nebyla ve smyslu §187 odst. 1 obč. zák. před novelou osobou, která by žila s R. M. (tehdejším uživatelem bytu) po dobu jednoho roku před jeho odchodem ze společné domácnosti jako osoba, která by na něj byla odkázána výživou či pečovala o společnou domácnost (§179 odst. 1 obč. zák. před novelou), neboť s ním žila v roce 1978 pouze po dobu jednoho až dvou měsíců. Oba soudy rovněž konstatovaly, že právo užívání (nájmu) bytu nelze vydržet. S ohledem na uvedené důvody uzavřely, že žalovaní bydlí po celou dobu v předmětném bytě bez právního důvodu, a proto žalobě vyhověly. S přihlédnutím k době užívání bytu žalovanými, k jejich subjektivnímu dojmu, že jim svědčí právo nájmu bytu, a k jejich řádné platební morálce vázaly vyklizovací povinnost z bytu s odkazem na ustanovení s §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění náhradního ubytování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. Namítli, že dokazování bylo „neúplné“, neboť soudy neprovedly důkazy, které navrhovali k prokázání svého právního důvodu užívání předmětného bytu; jde především o „dekret k užívání“ bytu. Měli za to, že žalobkyně je uvedla v omyl, předložila-li jim Dohodu, která neměla konstitutivní charakter; v této souvislosti namítli, že žalovaná užívala předmětný byt v dobré víře po dobu třiceti let a byly jí doručovány evidenční listy. Dále uvedli, že „posouzení věci, že se nejedná o výpovědní důvod zhojitelný podle §3 o.z.“, … podle nich „vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části spisu oporu“. Sdělil-li jim soud až při vyhlášení rozsudku, že Dohoda je neplatná, je podle jejich názoru řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními názory soudů obou stupňů. Podotkla, že dovolatelé opomenuli ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř., z něhož vyplývá, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a že je na soudu, které z navrhovaných důkazů provede. Zdůraznila, že žalovaní užívali byt bez právního důvodu a že „platně sepsanou nájemní smlouvu nelze nahradit třicetiletým vydržením závazkového práva“. Dále uvedla, že evidenční listy mají pouze evidenční charakter a že chování žalovaných je účelové, neboť se „po celých třicet let nezajímali o fakt, že s nimi nebyla řádná nájemní smlouva nikdy uzavřena“. Dovolání je podle jejího názoru nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění
(§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použili dovolatelé vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. již jen dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a nikoli rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., byť na citované ustanovení v dovolání odkázali). Dovolatelé však přehlédli, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.); jestliže některé z nich neprovede, měl by
v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.). Zbývá dodat, že neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě z obsahu spisu nevyplývá, že by dovolatelé navrhli důkaz „dekretem k užívání“ bytu. Soud prvního stupně však neprovedl důkaz (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) výslechy svědků, které navrhli dovolatelé, a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem (a v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř.) vysvětlil, proč tento důkaz neprovedl. Odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil a dodal, že „ze samotného skutkového tvrzení první žalované již vyplývala absence zákonné podmínky pro vznik práva na bydlení“ (ve smyslu §187 odst. 1 obč. zák. před novelou).
Napadené rozhodnutí je založeno na právním závěru, že dovolatelé užívají předmětný byt bez právního důvodu. Jestliže v dovolání uvádějí, že odvolací soud zaujal názor, že „se nejedná o výpovědní důvod zhojitelný podle §3 o.z.“, je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; neexistující právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této dovolací námitce. Odvolací soud se totiž nezabýval otázkou „výpovědního důvodu“, popřípadě jeho souladu s dobrými mravy; nebyl-li v daném případě vypovídán nájem bytu (neboť šlo o vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu), odvolací soud se takovou otázkou ani zabývat nemohl. S odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. se shodně se soudem prvního stupně zabýval pouze otázkou vázanosti vyklizení na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního ubytování. Pro úplnost zbývá dodat, že v tomto ohledu je napadené rozhodnutí výrazem standardní judikatury, podle níž lze, byť výjimečně, vázat za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce dovolatelů, že byt užívali v dobré víře po dobu třiceti let, dovolací soud dodává, že v soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněný pod č. 84 v sešitě č. 8 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura).
Vzhledem k uvedenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §15 ve spojení s §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. května 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu