ECLI:CZ:NS:2009:26.ODO.1775.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1775/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. V., o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp.zn. 5 C 189/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2006, č.j. 31 Co 243/2006-55, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2006, č.j. 31 Co 243/2006-55,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení požadované částky z titulu smlouvy o vypořádání majetkových práv pro dobu po rozvodu manželství, uzavřené mezi účastníky.
Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 11. 2005, č.j. 5 C 189/2005-27, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 300.000,- Kč s příslušenstvím; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 6. 2006, č.j. 31 Co 243/2006-55, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že dne 26. 1. 2003 uzavřeli účastníci dohodu upravující pro dobu po rozvodu manželství vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti (dále „předmětná dohoda“, resp. „Dohoda“), v níž se dohodli, který z nich převezme do svého výlučného vlastnictví věci v Dohodě vyjmenované, že žalovaný se zavazuje zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1.000.000,- Kč, a to částku 700.000,- Kč nejpozději do 30. 6. 2003 a doplatek ve výši 300.000,- Kč ke dni jejího vystěhování z jeho nemovitosti (dále jen „nemovitost“), přičemž se zavázala učinit tak nejpozději do 30. 9. 2003 s tím, že si do uvedeného data zajistí náhradní bydlení; dále se účastníci dohodli, že pokud žalobkyně nedoloží žalovanému v uvedeném termínu, že si zajistila náhradní bydlení, zaniká jeho závazek k doplatku 300.000,- Kč. Dne 29. 7. 2003 uzavřeli účastníci dodatek č. 1 k Dohodě, podle něhož se posunuje termín zaplacení částky 700.000,- Kč do 31. 8. 2003 s ohledem na nutnost získání úvěru žalovaným, a doplatek 300.000,- Kč bude splatný za stejných věcných a stejně časově úměrných podmínek. tj. ve lhůtě 92 dnů od 1. splátky. S ohledem na posun termínu a úpravu podmínek čerpání úvěru žalovaným uzavřeli účastníci dne 9. 9. 2003 dodatek č. 2 k Dohodě, v němž se dohodli na posunech termínů a úpravě splátek tak, že dne 9. 9. 2003 zaplatil žalovaný žalobkyni částku 400.000,- Kč, že do 19. 9. 2003 převede na účet žalobkyně částku 300.000,- Kč, a že doplatek na majetkové vypořádání ve výši 300.000,- Kč bude splatný za stejných věcných a časově úměrných podmínek, tj. ve lhůtě 92 dnů od první splátky, tj. do 10. 12. 2003, a to převodem na účet žalované. Odvolací soud přisvědčil skutkovému závěru soudu prvního stupně, učiněnému na základě zápisu o vystěhování datovaného dnem 11. 11. 2003, a po zhodnocení výpovědí svědků J. V. (syna žalovaných) a jeho kamaráda R. S., jež shledal nevěrohodnými, konstatoval, že žalobkyně se vystěhovala z nemovitosti a předala žalovanému doklad o zajištění náhradního bydlení dne 11. 12. 2003, nikoliv dne 10. 12. 2003, jak tvrdila. Zatímco soud prvního stupně žalobě vyhověl s odůvodněním, že i když závazek žalovaného zanikl v důsledku nedodržení termínu žalobkyní, bylo by nepřiznání požadované částky v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. (přičemž poukázal na to, že tato částka byla dle Dohody určena i k zajištění bydlení pro žalobkyni, dále na to, že k posunu její splatnosti došlo v důsledku chování žalovaného, jakož i na to, že nedodržení termínu žalovanou o 1 den není adekvátní ztrátě částky odpovídající doplatku), odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru o důvodnosti žaloby. Zaujal názor, že mezi účastníky vznikl na základě Dohody závazkový vztah, a že takovéto vztahy nebo jednotlivá práva a povinnosti z nich vyplývající, mohou být omezeny na předem stanovenou dobu, a to i smluvním ujednáním účastníků; k zániku práv a povinností omezených na určitou dobu dochází samotným uplynutím doby. Protože žalobkyně nesplnila v dohodnuté době své povinnosti, které na sebe Dohodou (včetně jejích dodatků) převzala (tj. vyklidit nemovitost a předat doklad o zajištění náhradního bydlení), zanikl závazek žalovaného zaplatit jí doplatek ve výši 300.000,- Kč uplynutím této doby, tj. dnem 10. 12. 2003. Odvolací soud dále dovodil, že soudy nemohou s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. založit neexistující právo nebo povinnost, tak, jak to učinil soud prvního stupně, když právo žalobkyně na zaplacení doplatku zaniklo dnem 10. 12. 2003 a tímto dnem zanikla i povinnost žalovaného k plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.; uplatněné dovolací důvody neoznačila odkazem na příslušné zákonné ustanovení, uvedla však, že „lze spatřovat nedostatky jak v skutkových zjištěních, tak v právním hodnocení na straně soudů obou stupňů“. V dovolání rekapituluje rozhodnutí soudů obou stupňů, a obsah odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně a vytýká soudu prvního stupně, že se „nedostatečně vypořádal s důkazními prostředky“, nezdůvodnil, proč neuvěřil slyšeným svědkům, a nevypořádal se s důkazy svědčícími v její prospěch; rovněž tak nesprávně zhodnotil dokazování provedené soudem prvního stupně, a nezabýval se skutečnostmi a chováním žalovaného. Dovolatelka poukazuje na to, že již v řízení před soudem prvního stupně poukazovala na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. a na to, že žalovaný několikrát změnil svůj závazek a zmařil tak možnost, aby si v polovině roku 2003 koupila byt, neboť neměla potřebné finanční prostředky. Zpochybňuje závěr o tom, že se vystěhovala až dne 11. 12. 2000 námitkou, že se tak stalo již den předtím, a že ji žalovaný účelově a záměrně předložil k podpisu potvrzení opatřené nesprávným datem (tj. datem 11. 12. 2003). Dovozuje, že plnění ze strany žalovaného bylo plněním ze smluvního vztahu, v daném případě z vypořádání společného jmění účastníků, a že nárok z něho vyplývající nelze kompenzovat podmínkou takového typu, jak to učinil žalovaný, tj. jejím vyklizením v dohodnutém termínu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává; dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.
Jak je patrno z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání, uplatňuje dovolatelka (námitkou, že „odvolací soud nesprávně zhodnotil dokazování provedené soudem prvního stupně“ a nezabýval se dalšími skutečnostmi uváděnými v dovolání) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z důkazů provedených soudem prvního stupně vyplynuly a přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika se skutkovým závěrem odvolacího soudu je založena na odlišném hodnocení důkazů, z něhož má vyplynout odlišná verze skutkového stavu věci (jiné datum, kdy se vystěhovala z nemovitosti a předložila doklad o náhradním bydlení). Pokud však odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci jde o nárok opírající se o závazek z dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů manželů pro dobu po rozvodu manželství.
K povaze takovéto dohody se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 6. 2001, sp.zn. 30 Cdo 257/2001, v němž dovodil, že smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů manželů pro případ rozvodu manželství je institutem zákona o rodině (§24a odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zák. o rod.“) s dopadem do majetkových poměrů manželů po rozvodu, zvláštním zejména potud, že na rozdíl od vypořádání zaniklého společného jmění manželů předpokládá její uzavření před rozvodem, a manželům dovoluje, aby v jejím rámci upravili do budoucna vzájemné majetkové vztahy podle jiných hledisek než ve smyslu zásad ustanovení §149 odst. 2 obč.zák.
Při uzavírání takovéto dohody nemusejí tedy její účastníci respektovat zásadu rovnosti podílů manželů na společném jmění, vyjádřenou v ustanovení §149 odst. 2 obč.zák. (ostatně obdobně to platí i pro dohody rozvedených manželů o vypořádání společného jmění – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. 7. 2000 sp.zn. 22 Cdo 726/99, z 10. 5. 2005, sp.zn. 30 Cdo 681/2004, a z 24. 7. 2006, sp.zn. 22 Cdo 1247/2005).
Vzhledem k tomu, že v dohodě uzavřené podle §24a zák. o rod. se řeší i otázka bydlení manželů po rozvodu manželství, nelze obecně vyloučit i takové ujednání, podle něhož bude vyrovnání majetkového podílu jednoho z manželů podmíněno jeho vystěhováním se z domu, jenž má připadnout druhému (případně který se již v jeho výlučném vlastnictví nachází).
Dovolatelka dále s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. namítá, že postup žalovaného, který se dovolává zániku závazku, vyplývajícího pro něho z Dohody (tj. zaplatit za zde stanovených podmínek částku 300.000,- Kč), je v rozporu s dobrými mravy.
Podle §3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Jde o obecné ustanovení hmotněprávní povahy, jež se vztahuje na výkon všech práv a vyplývajících z občanskoprávních vztahů.
Soudní praxe dovodila, že ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. patří k právním normám
s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2003, sp.zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Předpokladem pro tento závěr však je, že soud se při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč.zák. vypořádal se všemi zjištěnými právně relevantními okolnostmi, tj. přihlédl jak k právně významným okolnostem na straně žalobkyně, tak i k okolnostem na straně žalovaného a všechny tyto zjištěné okolnosti také náležitě zhodnotil.
Judikatura dovolacího soudu výslovně dovodila, že úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy není vyloučena např. u požadavku na zaplacení úroku z prodlení (srov. rozsudek z 29. 3. 2001, sp.zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, poplatku z prodlení (srov. rozsudek z 22. 9. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2670/2004), smluvní pokuty (srov. rozsudek z 28. 6. 2007, sp.zn. 33 Odo 1385/2004), úroků z půjčky (srov. rozsudek z 24. 1. 2007, sp.zn. 33 Odo 234/2005), práva na náhradu škody (srov. rozsudek z 26. 2. 2002, sp.zn. 25 Cdo 1702/2002), práva vznést námitku promlčení (srov. rozsudek z 28. 11. 2001, sp.zn. 25 Cdo 2509/99), práva pronajímatele domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu (srov. rozsudek z 12. 11. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1706/97 uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999), ale i ve vztahu k výkonu vlastnického práva (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, rozsudek z 28. 11. 2002, sp.zn. 22 Cdo 594/2001); v odůvodnění obou posléze citovaných rozhodnutí pak Nejvyšší soud zdůraznil, že na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. jde o odepření výkonu vlastnického práva, nikoliv o „založení nového práva“ osobě, vůči níž žaloba na ochranu vlastnického práva směřovala.
Dovolací soud je toho názoru, že úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, resp. o odepření ochrany právu vykonávanému v rozporu s §3 odst. 1 obč.zák., přichází v úvahu i v souzené věci, kdy jde o výkon práva žalovaného domáhat se zániku jeho závazku v důsledku prodlení žalobkyně.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně v řízení uplatnila námitky relevantní pro posouzení, zda jednání žalovaného není v rozporu s dobrými mravy. Ze spisu se přitom podává, že žalobkyně (ačkoliv svůj závazek splnila a bylo tedy dosaženo cíle žalovaným sledovaného) nedodržela tento termín o jeden den, že žalovaný byl opakovaně v prodlení se splněním svého závazku, a to po mnohem delší dobu, že žalobkyně mu v rámci dohod o prodloužení splatnosti jeho dluhu, uzavřených až poté, kdy se ocitl v prodlení, poskytla delší lhůtu splatnosti. Odvolací soud však veden (nesprávným) právním názorem, že aplikace §3 odst. 1 obč.zák. nepřichází v dané věci v úvahu, nepřihlédl k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny, resp. jež vyšly v řízení najevo; nezabýval se rovněž porovnáním újmy, jež vznikla žalobkyni a újmy, jež v důsledku jejího prodlení mohla vzniknout žalovanému.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu