ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1162.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1162/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Hl. m. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8.10.2008, sp.zn. 18 Co 156/2008, vydanému v právní věci u Obvodního soudu pro Prahu 7 od sp.zn. 5 C 30/2005 (žalobce Hl. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. C. M., a 2. R. M., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka řízení /na straně žalobce/ M. č. P. 7), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci dne 24.2.2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 9.5.2007, čj. 5 C 30/2005-207. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalujícího města, domáhajícího se, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že budova čp. 1432 (objekt bydlení), postavená na pozemku parc.č. 1496, a pozemek parc.č. 1496 (o výměře 547 m2) v katastrálním území H., zapsané na listu vlastnictví č. 1062 pro toto katastrální území
u Katastrálního úřadu pro Hl. m. P., katastrální pracoviště P., jsou vlastnictvím Hl. m. P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 8.10.2008, sp.zn. 18 Co 156/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 z 9.5.2007, čj. 5 C 30/2005-207, potvrzen. Ve výroku
o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení §212 – §212a občanského soudního řádu, nebyla podaná odvolání shledána důvodnými.
Odvolací soud především poukazoval na to, že v průběhu odvolacího řízení zemřel dne … původní žalovaný O. M. a Obvodním soudem pro Prahu 7 bylo vydáno usnesení z 28.11.2007, čj. 5 C 30/2005-252, kterým bylo rozhodnuto, že v řízení bude nadále pokračováno s C. M. a R. M., jako s dědici zůstavitele O. M.
Odvolací soud byl toho názoru (shodně se soudem prvního stupně), že na straně žalujícího města je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, spočívající v možné existenci jeho vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v návaznosti na konfiskační výměr finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. 1, z 20.1.1964, čj. Fin-3-konf.ř.226/1964, vydaný ohledně majetku původního vlastníka nemovitostí, o něž jde v tomto řízení – R. M., zemřelého (žalující město nebylo účastníkem dědického řízení po tomto zůstaviteli, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 D 264/98).
Odvolací soud rovněž poukazoval na to, že právním nástupcem zemřelého původního vlastníka R. M., zemřelého, byl původní žalovaný v této právní věci O. M. (který zemřel); odvolací soud byl toho názoru, že v řízení tu bylo možné pokračovat s dětmi tohoto zemřelého – C. M. a R. M.
Odvolací soud vycházel také z toho, že v daném případě už došlo k restituci nemovitého majetku, který byl v roce 1964 postižen již uvedeným konfiskačním výměrem. Dne 21.8.1997 byla totiž uzavřena smlouva („Zápis o předání domu“) mezi O. M., zastoupeným advokátem, a Hl. m. P., zastoupeným B. p. v P. 7, podle níž byl dům čp. 1432 v katastrálním území H. vydán O. M. (včetně klíčů od domu a včetně dokladů k této nemovitosti). Podle názoru odvolacího soudu je zřejmé, že dohoda z 21.8.1997 splňuje podstatné náležitosti dohody vyplývající ze zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích (tj. označení oprávněné osoby, povinné osoby
i zákonného restitučního důvodu).
Odvolací soud byl posléze toho názoru, že soud prvního stupně nepochybil při svém rozhodování v této právní věci, když neshledal důvodnou námitku žalobce, že tu už došlo k tomu, že předmětný majetek původního vlastníka, který byl v České republice, byl vypořádán v rámci uzavřené mezivládní dohody mezi bývalou ČSSR
a Kanadou z roku 1973. Odvolací soud vyslovoval svůj právní názor, že v této právní věci (sp.zn. 5 C 30/2005 Obvodního soudu pro Prahu 7) nejde o spor restituční,
ale o spor o určení vlastnického práva, ve kterém již soud nemůže přezkoumávat, zda účastníci při restituci sporného majetku tím, že pominuli poskytnuté odškodnění vyplývající z mezivládní dohody mezi ČSSR a Kanadou, porušili některé kogentní ustanovení zákona.
Odvolací soud proto ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Změněn byl podle ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu pouze výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to tak, „aby to odpovídalo ustanovení §150 občanského soudního řádu“.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 5.11.2008 žalobci a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 10.12.2008 u Obvodního soudu pro Prahu 7, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu
Dovolávající se Hl. m. P. navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízen. Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 písm.b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „Zápis
o předání domu“ z 21.8.1997 byl dohodou o vydání nemovitostí podle zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Dovolatel je naopak toho názoru, že tu šlo jen o fyzické předání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, avšak nedošlo tu k obnovení vlastnického práva právního předchůdce žalovaných. Podle názoru dovolatele „svědčí o tom nejen skutečnost, že uváděný zápis se ani jedna ze zúčastněných smluvních stran nepokusila vložit do katastru nemovitostí, a dále skutečnost, že v době podpisu tohoto zápisu probíhal nadále u Obvodního soudu pro Prahu 7 (pod sp.zn. 8 C 69/92) soudní spor o vydání nemovitostí podle zákona
č. 87/1991 Sb.“; se zastavením tohoto řízení nesouhlasil ani právní předchůdce žalovaných a tvrdil v tomto řízení, že k uzavření dohody o vydání nemovitostí podle §5 zákona č. 87/1991 Sb. nedošlo.
I když dohoda („zápis o předání domu“) z 21.8.1997 byla chápána jako dohoda
o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., není možné ji posuzovat jako dohodu platnou, neboť je tu dán její rozpor s ustanovením §31 odst. 4 občanského zákoníku, dále s ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. i s článkem 1 Ústavy ČR. Žalující město v této souvislosti poukazovalo a i ve svém dovolání poukazuje především na to, že tu vůbec nebyla doložena objektivní existence písemných plných mocí pro osoby, které „zápis o předání domu“ podepsaly (tj. Ing. J. H., zastupujícího právního předchůdce žalovaných, a J. Š. ze společnosti N., s.r.o., jako správcovské firmy domu za B. p. v P. 7, jednajícího údajně za žalující město); doložení takových zmocnění k jednání není z obsahu soudního spisu vůbec patrné.
Závažné zpochybnění platnosti „zápisu o předání domu“ je dáno zejména tím, že právní předchůdce žalovaných byl odškodněn podle náhradové dohody, uzavřené mezi vládami bývalé ČSSR a Kanady v roce 1973. Žalující Hl. m. P. vyjadřovalo v celém průběhu tohoto soudního řízení a také ve svém dovolání své přesvědčení, že ze znění této mezivládní dohody i z její interpretace v rozhodnutích dovolacího soudu
i v nálezech Ústavního soudu ČR vyplývá, že „uspokojení nároku na základě této náhradové dohody vylučuje uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb.“; opačný názor odvolacího soudu je tedy v daném případě zřejmě nesprávný.
Dovolatel poukazoval na to, že „k obnovení vlastnického práva právního předchůdce žalovaných tu nemohlo dojít, neboť „zápis o předání domu“ z 21.8.1997 nebyl doposud vložen do katastru nemovitostí, jak to vyžaduje ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s ustanovením §133 odst. 2 občanského zákoníku.
Dovolávající se Hl. m. P. má proto za to (jak to vyjadřovalo ve svém dovolání z 9.2.2008), že v daném případě nedošlo k platnému uzavření dohody o vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, podle zákona č. 87/1991 Sb. a tedy nedošlo k následnému obnovení vlastnického práva právního předchůdce žalovaných.
Přípustnost dovolání uvedeného dovolatele bylo možné posoudit v daném případě pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadané rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dále podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení §39 občanského zákoníku s přihlížením i k mezivládní náhradové dohodě, uzavřené mezi bývalou ČSSR a Kanadou, o vypořádání finančních otázek, i k ustanovením zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba podle tohoto zákona uzavře s oprávněnou osobou podle tohoto zákona dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do 30 dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2 ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. Je-li předmětem dohody o vydání věci nemovitost, použije se
§133 odst. 2 občanského zákoníku (o zápisu do katastru nemovitostí).
Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje i na případy, které nejsou uvedeny v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Je-li sepsána dohoda o vydání věci, uzavřená mezi oprávněnou osobou
a povinnou osobou, má být věc neodkladně vydána. Doba zápisu vkladu práva na nemovitost by zpravidla prodlužovala lhůtu k vydání věci, uvedenou v restitučních předpisech, tj. např. v §19 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. nebo v §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. k tomu č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 113 /247/).
Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že při rozhodování o sporech, jež se týkají majetku a majetkových práv, s nimiž bylo tuzemskými subjekty nakládáno ve vztahu vůči cizímu státnímu občanu, musí soud posoudit případný dopad ustanovení mezivládní dohody uzavřené mezi vládou bývalého Československa a vládou jiného státu (např. USA či Kanady) o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek na právní vztahy mezi tuzemskými subjekty a státními příslušníky státu, s jehož vládou byla dohoda vládou bývalého Československa uzavřena.
Ústavní soud zaujal např. již v usnesení z 11.3.2003, II. ÚS 575/2000, právní názor, že Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou Kanady ze dne 18.4.1973, o vypořádání finančních otázek, má (podle svého obsahu a charakteru) důsledek, jímž je ztráta možnosti vznášet své nároky přímo u českých státních orgánů (podle vnitrostátního práva). Ústavní soud ČR také dne 28.2.2008 (pod sp.zn. II. ÚS 2518/07) dospěl k závěru (na který poukázal již odvolací soud ve svém rozsudku z 8.10.2008), že „subjekty českého práva nejsou přímými adresáty práv a povinností z mezivládních náhradových dohod a nemohou se jich dovolávat před národními soudy“.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je v rozporu s hmotným právem výsledný právní závěr odvolacího soudu v jeho rozsudku z 8.10.2008 (sp.zn. 18 Co 156/2008 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, že totiž jestliže účastníci dohody (jako vnitrostátní subjekty) uzavřeli restituční dohodu i přes poskytnuté odškodnění na základě mezivládní náhradové dohody, není tato dohoda takto uzavřená neplatná (pokud ani jiné důvody neplatnosti tu nebyly v řízení doloženy), neboť tu nedošlo k porušení kogentního ustanovení vnitrostátního českého právního řádu. Nešlo tu také o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). Nebyly tu tedy u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 1 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a dalším účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. června 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu