ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.12.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 12/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce T. M., proti žalovanému m. M. L., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 225/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2008, č. j. 56 Co 524/2007-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 6.307,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k domu č. p. 314 se stavební parcelou č. 293/10, vše v k. ú. o. M. L., a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce tvrdil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a to z titulu univerzálního právního nástupnictví po původní vlastnici M. K. Ta byla o tyto nemovitosti připravena cestou, která nikdy nebyla právní, a tudíž nikdy řádně nedošlo k přechodu vlastnického práva na stát, potažmo pak na žalovaného. Pozici žalovaného lze do dnešního dne považovat za neoprávněnou držbu.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neosvědčil svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ačkoliv by bylo možno na základě rozhodnutí o předmětné určovací žalobě provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit, což „platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na jejichž základě právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci“. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytýčeného cíle, tj. zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence dosáhnout. Proto žalobou na určení vlastnického práva k věci, kterou stát převzal bez právního důvodu, nelze nahradit uplatnění nároku na vydání věci uvedeného v §6 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, případně takovou žalobou nelze nahradit žalobu podanou na základě zákona č. 403/1990 Sb. Žalobce může na vady správního aktu poukazovat pouze v těchto zvláštních řízeních.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, a to v celém jeho rozsahu. Rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť se jedná „o aplikaci nabytí vlastnického práva státem bez právního důvodu.“ Otázka zásadního právního významu spočívá v posouzení toho, zda je v soudním řízení nutné prokazovat nabytí „vlastnictví bez právního důvodu“ ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud je tvrzeno, že došlo k převzetí majetku státem bez právního důvodu, je třeba toto tvrzení prokázat. Stát předmětné nemovitosti přitom nikdy „nenabyl, nepřevzal, ani neukradl“. Stát nemohl převzít věc bez právního důvodu, neboť podle tehdy platných právních předpisů k přechodu vlastnického práva dojít nemohlo. Žalobce podrobně rozvádí, z jakých příčin nemohlo k přechodu vlastnického práva na stát před rokem 1989 dojít. V daném případě totiž došlo k vyvlastnění dotčených nemovitostí v rozporu s tehdy platným právním řádem (i z důvodu celé řady formálně procesních nedostatků), a správní rozhodnutí
o vyvlastnění je nutno považovat za paakt. Právní předchůdkyně žalobce proto nikdy vlastnické právo k těmto nemovitostem nepozbyla, a proto je v dané věci na straně žalobce dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a žalobce je aktivně věcně legitimován. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil s tím, že se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního i druhého stupně, a navrhl, aby dovolací soud oba rozsudky „potvrdil“ a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně
a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“). Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by Nejvyšší soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání však přípustné není.
Problematiky splnění podmínky naléhavého právního zájmu, a tudíž důvodné uplatnitelnosti obecných institutů ochrany vlastnického práva v souvislostech se snahou o obnovu vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak obvykle za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech, se Nejvyšší soud již mnohokráte dotkl a opakovaně ji podroboval právnímu rozboru (zejména v rozsudku velkého senátu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Ve svém rozsudku ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005 (dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), se Nejvyšší soud např. přihlásil i v těchto souvislostech ke standardnímu výkladu, dle nějž naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže.
Ještě hlouběji a v širších souvislostech se otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech dotýkajících se tzv. restitučního zákonodárství opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR, a to zejména ve stanovisku pléna, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1.listopadu 2005 (veřejnosti dostupném i na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Vzhledem k tvrzením uplatněným v předmětném dovolání lze poukázat též na závěry Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS 158/08 (veřejnosti dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), tedy že ze stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS – st. 22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo.
Uvedené závěry se plně vztahují i na souzený spor, neboť žalobce se v něm domáhal určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, o němž tvrdí, že na stát z hlediska právního nikdy nepřešlo, přičemž zpochybňuje platnost vyvlastňovacího rozhodnutí vydaného v roce 1960. Nejvyšší soud poukazuje na to, že právě v takovém případě jsou naplněny předpoklady pro zamítnutí žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o uplatnění restitučního nároku cestou vlastnické žaloby podle obecných právních předpisů. Tato možnost byla ve výše uvedených (a v mnoha dalších) rozhodnutích českých soudů reprobována. Není přitom rozhodné, jakým způsobem se stát žalobcem nárokovaného majetku zmocnil, neboť jedině významné je, že žalobce či jeho právní předchůdce pozbyl možnost dotčený majetek jako vlastník užívat, přičemž obnovy vlastnické moci nad danou věcí se mohl domáhat toliko prostřednictvím žaloby podle tzv. restitučních zákonů.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá v celém rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II. v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Nejvyšší soud se tedy ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu ohledně absence naléhavého právního zájmu na straně žalobce. Řešení dovolatelem předestřené právní otázky, na níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, se v judikatuře Nejvyššího soudu ustálilo a odvolací soud tuto judikaturu ve svém rozhodnutí respektoval. Napadenému rozhodnutí tedy nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. – čl. II.], v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II.) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§137 odst. 3 o. s. ř.), ve výši 1.007,- Kč, celkem tedy ve výši 6.307,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu