ECLI:CZ:US:2008:4.US.158.08.1
sp. zn. IV. ÚS 158/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Královské kanonie premonstrátů na Strahově, se sídlem Praha 1, Strahovské nádv. 1/132, IČ: 00415090, zastoupené doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Hradčanské nám. 12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4230/2007-292 ze dne 14. listopadu 2007, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 608/2006-261 ze dne 14. února 2007 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 6 C 1662/99-212 ze dne 16. listopadu 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. ledna 2008, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo obrátit se na nezávislý a nestranný soud ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byly porušeny zásady spravedlivého procesu v jeho ustáleném výkladu Ústavním soudem. Dále stěžovatelka namítala porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 6 C 1662/99 Ústavní soud zjistil že stěžovatelka se žalobou podanou dne 20. září 1999 domáhala u Okresního soudu Praha-západ po žalovaných Ing. J. K. a po Pozemkovém fondu České republiky určení neplatnosti smluv o převodu pozemků a po změně petitu určení vlastnického práva k pozemkům v k. ú. Horoměřice, blíže identifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně napadeného ústavní stížností. Obecné soudy vycházely ze zjištění, že stěžovatelka byla původně vlastnicí předmětných nemovitostí, které byly součástí klášterního velkostatku v Horoměřicích. Soud prvého stupně nejprve rozsudkem č. j. 6 C 1662/99-104 ze dne 3. dubna 2001 existenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určení vlastnictví k předmětným pozemkům shledal a návrhu vyhověl. Na základě podaného odvolání Ing. J. K. Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil rozsudkem č. j. 30 Co 449/2001-145 ze dne 12. prosince 2001. K dovolání Ing. J. K. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 20 Cdo 2179/2003-163 ze dne 27. ledna 2005 oba předchozí rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení z důvodu, že rozhodnutí obou ve věci rozhodujících soudů trpí vadou nesprávného právního posouzení a nelze mít za správný právní názor, ke kterému dospěly. Soud prvního stupně poté rozsudkem č. j. 6 C 1662/99-212 ze dne 16. listopadu 2005 žalobu zamítl. Okresní soud dovodil, že daný spor je třeba považovat za svou povahou restituční a je proto namístě vycházet ze závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. května 2005 (http://nalus.usoud.cz). Podle tohoto nálezu je nutné na majetek uvedený v ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), vztahovat režim restitučních zákonů a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem č. j. 30 Co 608/2006-261 ze dne 14. února 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně a připomněl sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. st. Pl. ÚS 22/05 ze dne 1. listopadu 2005 ve věci posouzení zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon 298/1990 Sb."). Stěžovatelka podala ve věci i dovolání. Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 4230/2007-292 ze dne 14. listopadu 2007 dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a namítala, že postup všech tří soudních instancí byl zcela nepředvídatelný. Soudu prvého stupně stěžovatelka vytýkala, že přes zjevný pokyn Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho rozsudku č. j. 20 Cdo 2179/2003-163 ze dne 27. ledna 2005 nijak nezdůvodnil, proč aplikoval zákon o půdě a nikoliv obecné předpisy, tedy proč dospěl k přesně opačnému názoru než ve svém prvním rozsudku. Odvolací soud podle názoru stěžovatelky pak shrnul odvolací důvody, které stěžovatelka namítala, avšak nijak se s nimi nevypořádal. Oba soudy pak zcela překvapivě odkázaly na judikát Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 528/02, který se dle tvrzení stěžovatelky zabýval typově zcela odlišnou věcí, a to církevním majetkem, který přešel na stát až po 25. únoru 1948. Nelze však dle názoru stěžovatelky odkázat na judikát týkající se majetku, který přešel po 25. únoru 1948, pokud soud nejdříve nevyřešil, zda vůbec k přechodu vlastnictví došlo. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy v posuzované věci aplikovaly restituční zákony místo obecných právních předpisů, a to bez toho, aby tuto aplikaci restitučních předpisů řádně odůvodnily. Nejvyšší soud pak dovolání odmítl aniž vzal v potaz stěžovatelkou tvrzenou skutečnost, že se ve sporu nejedná o majetek, který byl dříve ve vlastnictví církve a pak přešel do vlastnictví státu, ale o majetek, jehož vlastnictví na stát vůbec nepřešlo. Rozhodnutí dovolacího soudu považuje pak stěžovatelka ve světle jeho prvního rozhodnutí za značně překvapivé. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává judikatury Ústavního soudu v kontextu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, jež odmítání přístupu k řešení sporů soudními instancemi považují za zřetelné porušování zásad spravedlivého procesu a odkázala zejména na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 80/96, I. ÚS 107/96, II. ÚS 94/98, I. ÚS 239/95 (http://nalus.usoud.cz) a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ashingdane v. Spojené Království ze dne 28. května 1985, Série A a rozhodnutí ve věci Fater v. Spojené království ze dne 21. září 1993, Série A. Z výše uvedených důvodů a z důvodu, že napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za zcela nelegitimní a spravedlivému procesu naprosto odporující, navrhuje stěžovatelka, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s argumentací uvedenou v ústavní stížnosti a připojeným spisem Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 6 C 1662/99, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Stěžovatelka se svojí obsáhlou argumentací uvedenou v ústavní stížnosti snaží prokázat, že obecné soudy postupovaly v rozporu se základními právy stěžovatelky zaručenými ústavním pořádkem České republiky a polemizuje s učiněnými právními závěry obecných soudů ve věci posouzení otázky danosti naléhavého právního zájmu žaloby na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v podstatě opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy.
Ústavní soud se obdobnou problematikou zabýval v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1652/07 ze dne 18. července 2007 in http://nalus.usoud.cz). Tomu, aby se stěžovatelka úspěšně domáhala ochrany svého vlastnického práva cestou žaloby na určení vlastnictví, brání právní závěry, k nimž dospělo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05 (publ. pod č. 13/2006 Sb.), ve kterém řešilo střet právních názorů druhého senátu, který dospěl v řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. II. ÚS 687/04 ze dne ze dne 19. ledna 2006 k odlišnému závěru než čtvrtý senát ve věci sp. zn. IV. ÚS 298/05 ze dne 8. srpna 2005. Vzhledem k tomu, že druhý senát nesdílel vyjádřený právní názor, dle něhož "...v žádném ze svých nálezů či stanovisek Ústavní soud nevyjádřil podporu tomu názoru, že by také zákon č. 298/1990 Sb. byl speciálním restitučním zákonem, jehož existence vylučuje pro právnické osoby v něm vyjmenované domáhat se určení svého vlastnického práva použitím předpisů obecných", předložil věc podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska.
Plénum Ústavního soudu zaujalo dne 1. listopadu 2005, pod sp. zn. Pl.ÚS-st. 22/05, stanovisko, jehož právní věta zní: "Zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství". Důvody svého stanoviska, jež se současně vypořádává i s podstatou projednávané ústavní stížnosti, pak formuloval následovně:
"Ústavní soud se již v minulosti ve svých nálezech několikrát zabýval otázkou možnosti aplikace obecných předpisů za situace, kdy se jedná o obnovení vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech. Ve všech těchto případech Ústavní soud vycházel striktně ze zásady, že lex specialis derogat legi generali. Stalo se tak naposledy i v souvislosti s přijetím stanoviska ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb).
Podstatnou otázkou je za dané situace posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb., a to v tom směru, zda se jedná o lex specialis či nikoliv, resp. zda se jedná o zákon, který je svojí povahou zákonem restitučním. Druhý senát Ústavního soudu při svých úvahách vycházel z toho, že pojem "restituční zákon" je označení nikoliv v podobě zákonného institutu, ale toliko pojem, který si v podobě zkratky vytvořila praxe. Pojem restituční zákonodárství označuje přitom skupinu zákonů, kterými došlo ke zmírnění některých majetkových křivd z období totality podle rozhodnutí demokratického zákonodárce. Pokud jde o to, zda je zákon č. 298/1990 Sb. přes svůj výčtový charakter vykazující minimální znaky obecnosti "zákonem v pravém slova smyslu", dospěl druhý senát k závěru, že v tomto směru je tento právní předpis nutno vnímat nesporně jako zákon ve formálním slova smyslu. Nelze přehlédnout, že podle citovaného zákona č. 298/1990 Sb. došlo k řadě majetkových převodů již před více než 15 lety, přičemž ústavnost tohoto zákona pro jeho materiální stránku za celé toto období dosud nikdo před Ústavním soudem ČR, a pokud je Ústavnímu soudu známo, ani před soudy obecnými, nezpochybňoval. Restituční charakter zákona č. 298/1990 Sb. bere v úvahu i důvodová zpráva k tomuto zákonu, dle níž tento zákon "umožňuje alespoň částečně napravit tyto v minulosti páchané křivdy".
K nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05 připojila odlišné stanovisko soudkyně Michaela Židlická. Z tohoto odlišného stanoviska se mj. podává: "Ústavní soud se již v minulosti v řadě svých rozhodnutí ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu, dle něhož se osoby uvedené ve výčtu zákona č. 298/1990 Sb. nemohou domáhat vydání majetku, v příloze zákona neuvedeného. Vycházel přitom z účelu restitučních předpisů, tedy především zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb., zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb., jímž byla náprava či zmírnění majetkových křivd, jichž se dopustil československý stát, protiprávním odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě i movitým věcem v letech 1948 až 1989. Ze skutečnosti, že zákonodárce vymezil časově, věcně a personálně okruh vztahů, na něž se vztahují restituční oprávnění, plyne, že měl vůli zasáhnout do existujících majetkových poměrů pouze v omezené míře a jen u těch vztahů, jichž nápravu považoval za žádoucí a možnou. Tím, že realizoval tuto svou pravomoc, stanovil současně i rámec soudního rozhodování o majetkových restitucích, když platí, že o rozsahu a podmínkách restituce může být soudy rozhodováno jen v rámci projevu vůle státu k restituci, tedy v mezích restitučních zákonů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 479/99)."
Restituční zákony tedy z důvodu své speciality představují, jsou-li splněny subjektové a věcné předpoklady pro jejich aplikaci, překážku užití obecných právních předpisů. K vlastnické obnově lze v takovém případě užít pouze ty nástroje, jež jsou upraveny v restitučním zákoně. Zákon č. 298/1990 Sb. je restitučním předpisem, a to zejména s ohledem na svůj účel, jenž je obdobný jako u ostatních restitučních předpisů, a dále s ohledem na svou konstrukci, když vymezuje okruh oprávněných osob, u nichž dochází k obnově vlastnických práv k majetku zahrnutému do zákonného výčtu. Je-li předmětný zákon restitučním předpisem, pak má obdobné znaky, jež jsou vlastní i ostatním restitučním předpisům, tedy mimo jiné i vlastnost bránit aplikaci obecné právní úpravy.
Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto i když dva členové IV. senátu, a to soudkyně Vlasta Formánková a soudce Miloslav Výborný, se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05 nesouhlasili a připojili k němu i své odlišné stanovisko, není tento jejich názor pro posouzení věci relevantní, neboť i tito soudci jsou stanoviskem pléna vázáni (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Druhý senát v nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005 vyslovil, že "...na majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, je nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, protože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právních osob, které se opírá o zákonné ustanovení".
Jinými slovy řečeno, ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo. Z tohoto stanoviska je rovněž zřejmé, že se popsané právní účinky restitučních předpisů nevztahují pouze na tzv. církevní majetek, ale uplatní se vůči všem vlastníkům bez rozdílu (srov. usnesení ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2535/07 ze dne 23. října 2007 in http://nalus.usoud.cz). Z tohoto důvodu by pak bylo zcela nadbytečným, aby se Ústavní soud zvlášť zabýval námitkami stěžovatelky stran porušení práva na spravedlivý proces, když zde chybí hmotněprávní základ pro uplatnění tvrzeného práva před obecnými soudy. Rozhodnutí napadená ústavní stížností nejsou ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu a rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, na které v ústavní stížnosti stěžovatelka odkázala.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy v řízení vyvodily, přestože tyto soudy postupovaly zcela v souladu s obecně známou judikaturou Ústavního soudu (při respektování názoru Pléna Ústavního soudu vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05), nelze samu tuto skutečnost považovat za zásah do Listinou či Úmluvou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Za těchto okolností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu