ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1438.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1438/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce J., s. d. Z., proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o zaplacení částek ve výši 457.560,- Kč s příslušenstvím, 64.050,- Kč s příslušenstvím a 16.610,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 16/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 20. 5. 2008, č.j. 60 Co 157/2007-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 457.560,- Kč s příslušenstvím, částky ve výši 64.050,- Kč s příslušenstvím a částky ve výši 16.610,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem: pozemků st. p. č. 6137 a parc. č. 944/6, kat. území Z., a pozemků st. p. č. 624 a parc. č. 1865/12, kat. území B., a to na základě hospodářské smlouvy
o trvalém užívání národního majetku ze dne 7.11.1977, zn. 334/77 ba,
pozemku parc. č. 633, kat. území Ú. u V. K., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 2.3.1987, č. Fin.4/72-87/67,
pozemku st. p. č. 222 a parc. č. 61/4, kat. území V. O., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 14.6.1968,
č. Fin. 4-513/67 a pozemku st. p. č. 244, kat. území V. O., a to na základě dodatku ze dne 2.8.1972, č.j. fin. 4-309/Vi, k hospodářské smlouvě o trvalém užívání národního majetku ze dne 14.6.1968, č. Fin. 4-513/67.
V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do občanského zákoníku zakotvil ustanovení §879c ObčZ, požádal žalobce dne 27.7.2000 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo, neboť na základě
§879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o uvedenou změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo s účinností ke dni 30.6.2001 ustanovení §879c ObčZ zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. Z uvedeného důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na základě kupních smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou dne 5.12.2003 a 27.12.2003. Nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a k obnovení ustanovení §879c ObčZ ke dni 31.12.2004. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedených kupních smluv.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení. Platnost uzavřených kupních smluv tudíž nemůže být dotčena.
Usnesením ze dne 12.12.2006, č.j. 19 C 16/2006-64 soud prvního stupně spojil původně samostatná řízení vedená pod. sp. zn. 19 C 16/2006, sp. zn. 19 C 15/2006 a sp. zn. 19 C 377/2005, ke společnému řízení nadále vedeném pod sp. zn. 19 C 16/2006. Následně soud prvního stupně rozhodnutím ze dne 12.12.2006, č.j. 19 C 16/2006-69, žalovanou zavázal k zaplacení částek ve výši 457.560,- Kč s příslušenstvím, 64.050,- Kč s příslušenstvím a 16.610,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků v důsledku obnovení ustanovení §879c ObčZ, a to ke dni 1.7.2001. Uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č.j. 60 Co 157/2007-132, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým uživatelem a jeho vlastnické právo k nim vzniklo v důsledku obnovení ustanovení
§879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., a to ke dni 1.7.2001. Uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Námitku žalované, že kupní smlouvou ze dne 5. 12. 2003, č. 16140/10809/03, mělo dojít i k převodu pozemku parc. č. 4326/1, kat. území Z., který však není zastavěný stavbou ve vlastnictví žalobce a tudíž se na něj zákonná transformace ve smyslu §879c nevztahuje, shledal odvolací soud důvodnou. Dospěl však k závěru, že celá kupní smlouva ze dne 5.12.2003,
č. 16140/10809/03, je neplatná pro neurčitost. Konečně odvolací soud odmítl námitku žalované, že transformací práva trvalého užívání na právo vlastnické došlo k poskytnutí zakázané veřejné podpory ve smyslu čl. 87 Smlouvy o založení ES, když uzavřel, že k nabytí vlastnického práva došlo s účinností ke dni 1.7.2001, kdy Česká republika nebyla členem ES a tudíž nebyla Smlouvou o založení ES vázána.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedla, že Ústavní soud má pouze roli „negativního zákonodárce“, což v mnoha nálezech sám konstatoval. Navíc i v případě obnovení ustanovení §879c ObčZ je nutné upřednostnit aplikaci přechodných ustanovení (část čtvrtá čl. IV. odst. 1) zákona č. 229/2001 Sb. (§60a a §60c zákona č. 219/2000 Sb.), podle kterého se dosavadní vztahy trvalého užívání mění na výpůjčku a které jsou ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku úpravou speciální (lex specialis). Dále uvedla, že je-li současně důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „obnovení“ ustanovení §879c ObčZ, je nutné toto obnovení vykládat v souladu s platnými evropskými předpisy, přičemž v daném případě by obnovení §879c ObčZ bylo v rozporu se zákonem č. 215/2004 Sb. a čl. 87 Smlouvy o založení ES, která se aplikuje přednostně před zákonem. Podle názoru žalované nevzaly soudy obou stupňů rovněž v potaz, že transformace užívacích vztahů na právo vlastnické je v rozporu se zákazem veřejných podpor plynoucím ze zákona č. 59/2000 Sb. Žalovaná dále namítala, že předmětem kupní smlouvy byl zastavěný pozemek parc. č. 7359 a nezastavěný pozemek parc. č. 4326/1, kat. území Z., přičemž odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru ohledně neplatnosti celé kupní smlouvy, ačkoliv nebylo prokázáno, že žalobce splnil všechny podmínky pro transformaci dle ustanovení §879c ObčZ u pozemku parc. č. 4326/1, kat. území Z. Konečně žalovaná odmítla jako nesprávný závěr odvolacího soudu o neurčitosti společně sjednané kupní ceny a tím i neurčitosti předmětné kupní smlouvy, neboť kupní smlouva odkazuje v ustanovení čl. III. bodu 1., týkajícím se kupní ceny, na znalecký posudek č. 853-23/2003/OP., v němž byly pozemky p.č. st. 7359 a pozemek p. č. 4326/1 oceněny.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Podle konstantní judikatury Nevyššího soudu „přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod číslem 9, nebo rozhodnutí ze dne 17. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008).
V projednávané věci napadla žalovaná výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými byla zavázána zaplatit žalobci částku ve výši 457.560,- Kč s příslušenstvím, částku ve výši 64.050,- Kč s příslušenstvím a částku ve výši 16.610,- Kč s příslušenstvím. Ačkoliv součet všech těchto částek převyšuje hranici 20.000,- Kč, je zřejmé, že se sestává ze tří samostatných nároků. Protože se jedná o peněžitá plnění
a uvedené jistiny jsou u některých nároků nižší než 20.000,- Kč, není dovolání proti takovým výrokům podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání proti výroku odvolacího soudu o částce ve výši 16.610,- Kč s příslušenstvím, původně vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 377/2005, odmítl jako nepřípustné.
V případě dovolání proti zbývajícím výrokům rozsudku odvolacího soudu se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp.zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu, která mají založit přípustnost dovolání:
Došlo k obnovení ustanovení §879c ObčZ, když Ústavní soud má pouze roli „negativního zákonodárce“ a je tedy nutné vycházet ze závěru, že zrušení derogačního ustanovení v čl. II zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu, nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy?
Otázka „oživení“ ustanovení občanského zákoníku zrušených derogačním zákonem č. 229/2001 Sb. byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešena a to například v rozhodnutích ze dne 23.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006, ze kterých vyplývá, že zrušením části II. zákona č. 229/2001 Sb. došlo k obnovení ustanovení §879c ObčZ a zároveň k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo k pozemkům těch subjektů, kteří v zákonné lhůtě podaly žádost o transformaci práva podle ustanovení §879c ObčZ. Dovolací soud z uvedeného důvodu opětovné projednání položené otázky nepřipustil.
Je možné aplikovat po 1.1.2001 ustanovení §879c ObčZ, pokud nabyla účinnosti speciální úprava vyjádřená v přechodných ustanoveních (část čtvrtá, čl. IV. odst. 1) zákona č. 229/2001 Sb. a v ustanovení §60a a §60c zákona
č. 219/2000 Sb., o majetku ČR, podle které došlo ke změně dosavadních vztahů trvalého užívání na výpůjčku.
Otázka vztahu ustanovení §879c ObčZ a §59 a násl. zákona č. 219/2000 Sb.,
o majetku ČR, a tím i přechodných ustanovení (část čtvrtá, čl. IV. odst. 1) zákona
č. 229/2001 Sb., byla již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu posuzována. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15.4.2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008, konstatoval, že „důvodným není ani poukaz na §59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se dosavadní vztahy trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku od 1. 1. 2001 změnily na výpůjčku. Toto ustanovení se může týkat jen subjektů, které nesplnily podmínky podle §879c odst. 4 o.z.. Žalobce však tyto podmínky splnil a výkon takto založeného práva nelze odmítnout s poukazem na protiústavní ustanovení.“ Jak vyplývá z předeslaného, položená otázka byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu již řešena, a to ve prospěch aplikace §879c ObčZ u těch subjektů práva trvalého užívání, kteří splnily podmínky uvedeného ustanovení, dovolací soud její opětovné projednání proto nepřipustil.
Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovení platnosti ustanovení §879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona č. 215/2004 Sb. a čl. 87 Smlouvy o ES?
Žalovaná staví otázku zásadního právního významu na rozporu obnoveného
§879c ObčZ se zákonem č. 215/2004 Sb. Otázka obnovení platnosti ustanovení §879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., byla – jak již bylo předesláno – podrobně řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.8.2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že zrušením čl. II zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil původní právní stav založený příslušnými ustanoveními hlavy VIII. a hlavy IX. ObčZ včetně ustanovení §879c ObčZ. Otázku účinnosti a zachování lhůt podle původního právního stavu pak Nejvyšší soud ČR řešil v rozsudku ze dne 23.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ve kterém uvedl, že nárok na transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické nezanikl dnem nabytí účinnosti zákona č. 229/2001 Sb. za předpokladu, že byl uplatněn včas, tj. od 1.7.2000 do 30.6.2001, a v souladu s původním právním stavem. Proto je v souzené věci irelevantní otázka, zda původní právní úprava není v rozporu se zákonem č. 215/2004 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.5.2004. Vlastnické právo žalobce k předmětným pozemkům totiž vzniklo na základě obnoveného ustanovení §879c ObčZ zpětně ke dni 1.7.2001. Jelikož se otázka případného konfliktu mezi ustanovením §879c ObčZ a zákonem č. 215/2004 Sb. nemůže promítnout do poměrů ve věci samé, dovolací soud její projednání nepřipustil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.9.2006, sp. zn. 29 Odo 538/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.7.2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006; případně též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).
Pokud jde o tvrzený rozpor ustanovení §879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, dovolací soud rovněž odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10.1.2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci je uvedená podmínka splněna, neboť všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, před vstupem ČR do Evropské unie, dovolací soud dospěl k závěru, že mu v souzené věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. Dovolací soud následně uzavřel, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl v rozhodném období (tedy
k 1.7.2001) právní normou závaznou na území ČR, jelikož Česká republika vstoupila do Evropské unie dne 1.5.2004. Řešení otázky výkladu mezi čl. 87 Smlouvy o ES a §879 ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).
Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovené platnosti ustanovení §879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona
č. 59/2000 Sb.
Žalovaná staví uvedenou otázku zásadního právního významu na kolizi ustanovení §879c ObčZ a zákona č. 59/2000 Sb., přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle §879c ObčZ za nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu §2 zákona č. 59/2000 Sb. Uvedená otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu posuzována, když dovolací soud v usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3836/2008, konstatoval, že „je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře (zrušený zákonem č. 215/2004 Sb.) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s §10 citovaného zákona, a to v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
Pokud je kupní smlouva, kterou se převádí vlastnické právo k více pozemkům a která obsahuje kupní cenu sjednanou společně pro všechny převáděné pozemky, neplatná ohledně převodu vlastnického práva k jednomu z pozemků, stává se neplatnou i ve zbylé části pro neurčitost ve smyslu §37 ObčZ?
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva je neplatná v části týkající se převodu vlastnického práva k pozemku st.p.č. 7359, kat. území Z., neboť neshledal důvod odchýlit se od své ustálené judikatury dle které stát nemohl platně uzavřít smlouvu o převodu vlastnického práva, nebyl-li jeho nositelem v důsledku vlastnictví žalobce ze zákona, tj. v souladu s ustanovením §879c ObčZ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007, ve kterém dovolací soud uvedl, že „kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle §39 obč. zák., neboť při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohla žalovaná převést na žalobce právo, jehož nositelkou nebyla. Žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim §879 ObčZ, totiž nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona /ex lege/ ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny.“). V řízení před soudy nižších stupňů bylo zjištěno, že žalobce uzavřel se žalovanou kupní smlouvu, kterou mělo dojít k převodu vlastnického práva k pozemkům parc. č. 4326/1 a st.p.č. 7359, kat. území Z., a to za společnou kupní cenu pro oba uvedené pozemky, která nevycházela z vyhotoveného znaleckého posudku. Nejvyšší soud přitom dospěl v rozsudku ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, k závěru, že pokud „v kupní smlouvě, kterou se převádí více nemovitostí, účastníci sjednají cenu tak, že ve smlouvě není cena jednotlivých nemovitostí specifikována (a to ani odkazem na znalecký posudek), a z povahy převáděných nemovitostí je zřejmé, že nemůže jít o stejné ceny, pak platí, že je-li smlouva neplatná ohledně převodu jedné z nemovitostí, je neplatná i v části týkající se zbývajících nemovitostí.“ Pokud tak odvolací soud dospěl v souzené věci k závěru, že kupní smlouva je zcela neplatná podle §37 ObčZ, neboť tím, že je kupní cena stanovena za oba pozemky společně a ohledně jednoho z nich je v dané části kupní smlouva neplatná, stává se společně sjednaná kupní cena neurčitou, neboť nelze zjistit výši kupní ceny za pozemek parc. č. 4326/1, kat. území Z., postupoval v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou. Položená otázka tudíž není zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací soud její projednání nepřipustil.
Dovolací soud z důvodů shora uvedených (ad 1, 2, 3, 4, 5) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu