ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2150.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2150/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného JUDr. E. K., jako obecným zmocněncem, proti žalovanému P. f. Č. r., za vedlejšího účastenství Hl. m. P., zastoupeného advokátem, na straně žalovaného, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 206/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008, č. j. 22 Co 321/2008 – 140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 2.737,- Kč k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 1. 2008, č. j. 26 C 206/2005 – 95. Soud prvního stupně zamítl žalobu, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu pozemků p. č. 1166 a p. č. 1073/20 v k. ú. J., obec P. Zamítl rovněž žalobu v té části, kterou se žalobce domáhal po žalovaném, že nebude-li možné uzavřít požadovanou smlouvu ohledně žalobou určených pozemků, neodmítá žalobce převod (uzavření příslušné smlouvy) jiného vhodného pozemku, či jiných vhodných pozemků, zejména ve stejném či sousedním katastrálním území, tak jak určí soud. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalobce a žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a dále, že žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 5.117,- Kč k rukám jeho právního zástupce.
Odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce jako postupníka, jehož nárok odlišil od nároku na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě, dovodil, existenci tzv. restituční tečky ke dni 31. 12. 2005, jak vyplývá též z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05. Nelze tedy konstatovat rozpor §13 odst. 6,7 zákona o půdě ve znění článku VI zákona č. 253/2003 Sb., který zmíněnou restituční tečku pro postupníky potvrzuje, s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo. Odvolací soud se rovněž zabýval alternativním petitem žaloby a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který byl označen za průlomové rozhodnutí ve vztahu k tzv. restituční tečce tj. ke dni 31. 12. 2005. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a rozsudek v plném rozsahu potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, kterou soudy rozhodují rozdílně a tímto dovoláním napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Důvodnost spatřoval v nesprávním právním posouzení věci. Postupem soudů došlo podle jeho názoru k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel je na základě shora uvedeného přesvědčen, že ustanovení §11a zákona o půdě ve znění pozdějších předpisů je v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy dovolací řízení přerušil a podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení §11a zákona o půdě. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podal žalovaný své vyjádření. Podle jeho názoru rozhodl soud druhého stupně správně a respektoval přitom platnou právní úpravu i konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Rovněž správně dovodil, že žalobci jako postupníkovi zanikl restituční nárok v důsledku tzv. restituční tečky v zákonem stanovené lhůtě. Žalobce uzavřel smlouvy o postoupení pohledávek v roce 2004 a 2005, tedy po zavedení restituční tečky a musel si být vědom rizika takového převodu. Na případ žalobce nelze podle žalovaného rovněž aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007 pod sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Žalobce v dovolání rovněž nijak neprokázal, že by byl žalovaným jakkoliv diskriminován při poskytování náhradních pozemků. Ze shora uvedených důvodů navrhl žalovaný, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud ve svém odůvodnění správně konstatoval, že obdobná problematika byla již řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, na něž správně odkazoval a z něhož při svém rozhodování správně vycházel. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí uzavřel, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě, osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12. 2005. Z výše uvedených závěrů vycházel dovolací soud též ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007 a ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí též správně zdůraznil, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb. byla zrušena ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek VI zákona 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům.
Nejvyšší soud v závěru shrnuje, že propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit a tato skutečnost ve svém důsledku znamená, že postupník se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí. Co se týče posouzení zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 ze dne 30.11.2007, je třeba toto rozhodnutí za dané situace považovat za nepřípadné neboť v něm posuzovaný nárok je zcela individuální a výjimečný. Co se týče alternativního petitu žaloby, odkazuje Nejvyšší soud na závěr rozsudku soudu prvního stupně.
Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou. Nevykazuje proto znaky zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 o. s. ř. dovolání odmítl.
Úspěšnému žalovanému vznikl podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobce a žalovaný se nákladů řízení vzdali již před odvolacím soudem, nepřiznává se právo na jejich náhradu ani v řízení dovolacím. Vedlejšímu účastníku vznikl nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Za jeden úkon zástupce náleží výchozí sazba odměny podle §7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 8.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (odmítnutí, jediný úkon v řízení), tj. na 2.000,- Kč. K tomu náleží 300,- Kč režijního paušálu (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy v součtu 2.300,- Kč. S přičtením DPH pak činí celková částka nákladů řízení 2.737,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu