ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2191.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2191/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně: Česká republika – Ú. pro z. s. ve v. m., proti žalované: S., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o 253.025,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 16/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2007, č. j. 22 Co 90/2007-68, takto
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. března 2006, č. j. 46 C 16/2005-44, doplněným usnesením ze dne 24. ledna 2007, č. j. 46 C16/2005-62, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 253.025,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o soudním poplatku. Soud rozhodoval za situace, kdy žalobkyni na základě ustanovení §9 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, příslušelo právo hospodařit s pozemky parc. č. 3890 (zastavěná plocha a nádvoří) a parc. č. 3892/5 (ostatní plocha, dráha) v katastrálním území a obci L., zatímco žalovaná byla vlastníkem objektu č. 99 na pozemku parc. č. 3890. Žalovaná se stala vlastníkem uvedeného objektu jako části rozsáhlejšího areálu, tvořícího jeden funkční celek, ve veřejné dražbě konané dne 27. července 1993 v souladu s §14 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Mezi účastníky bylo nesporné, že od 1. července 2002 do 30. listopadu 2004 žalovaná užívala předmětné pozemky, aniž by za jejich užívání žalobkyni platila. Vzhledem k tomu, že tedy žalovaná fakticky užívala pozemky, aniž by se o jejich užívání jakkoliv dohodla se žalobkyní a poskytovala jí odpovídající úhradu, uplatnila žalobkyně důvodně nárok na vydání takto získaného bezdůvodné obohacení ze strany žalované v souladu s ustanoveními §451, §456 a §458 občanského zákoníku (dále jen o.z.) ve výši odpovídající nájemnému určenému na základě znaleckého posudku.
Obvodní soud odmítl námitky žalované dovozující její vlastnické právo k předmětným pozemkům ze skutečnosti, že při veřejné dražbě zaplatila v dobré víře cenu za celou privatizovanou jednotku zahrnující i předmětné pozemky v souladu s oceněním stanoveným v privatizačním projektu. Tato skutečnost pak měla dle jejího názoru vyplývat i z dopisu Okresní komise pro privatizace v L. ze dne 15. 12. 1992. Obvodní soud totiž vycházel z privatizačního projektu č. 4360 „Uhelných skladů L.“ ze dne 5. 2. 1993, v němž předmětné parcely nebyly zařazeny mezi majetek určený k privatizaci, přičemž potvrzení Okresní komise pro privatizaci v Liberci ze dne 26. 8. 1993 (uváděné žalovanou) na privatizační projekt v otázce věcného vymezení privatizovaného majetku odkazovalo a zároveň i přímo vylučovalo pozemky z převodů majetku. Soud prvního stupně tedy odmítl možnost nabytí vlastnického práva žalovanou k předmětným pozemkům ve veřejné dražbě a nepřisvědčil ani její námitce, že došlo k vydržení nemovitosti, neboť nebyla splněna podmínka zakotvená v §134 odst. 1 o.z., spočívající v délce trvání držby v dobré víře nepřetržitě po dobu deseti let (tj. v tomto případě do 27. července 2003), protože žalovaná byla prokazatelně informována dopisem Okresního úřadu v Liberci ze dne 10. 7. 2000 o tom, že parcely č. 3890
a č. 3892/5 nebyly předmětem privatizace a nemohla je tedy nabýt do vlastnictví.
Vzhledem ke shora uvedenému rozhodl obvodní soud, že žalovaná užívala předmětné pozemky bez právního důvodu, bezdůvodně se tak obohatila na úkor žalobkyně ve smyslu §451 o.z. a musí vydat takto získaný prospěch žalobkyni.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2007, č. j. 22 Co 90/2007-68, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Námitku žalované, dle níž nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení na její straně, když za pozemky řádně zaplatila v rámci veřejné dražby (z vyvolávací ceny privatizační jednotky ve výši 7,710.000,- Kč činila cena předmětných pozemků 3,142.000,- Kč), odvolací soud odmítl jako právně bezvýznamnou pro určení, zda došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Cena, zaplacená při veřejné dražbě, nemůže totiž ovlivnit rozhodující předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. o. z. – tj. užívání pozemků bez právního důvodu a prospěchu z tohoto užívání. Odvolací soud mimoto potvrdil
i správnost závěrů obvodního soudu, že dle privatizačního projektu předmětné pozemky nebyly součástí dražené jednotky, a tudíž k nim žalovaná nemohla nabýt vlastnické právo v dané veřejné dražbě. Odvolací soud neshledal důvodnou ani další námitku žalované, že výkon práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 o.z., neboť jde o právo po celou dobu řízení před soudem existující, uplatněné v rámci zákona a s cílem, který zákon pro jeho výkon určuje.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (existence otázky zásadního právního významu) a odůvodňuje je podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Zásadní právní význam dovolatelka spatřuje v zodpovězení otázky, zda existuje nárok na nájemné (případně na vydání bezdůvodného obohacení) za užívání pozemku, který byl uživatelem předtím vydražen ve veřejné dražbě. Taková platba by totiž představovala bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně jako původního vlastníka pozemku. Žalovaná v dovolání upozorňuje i na to, že z privatizačního projektu vyplývá, že k privatizované jednotce patří i pozemky, jejichž vyvolávací cenu 3,142.000,- Kč by pak žalovaná zaplatila žalobkyni (České republice) bez právního důvodu. Závěr, že k nabytí předmětných pozemků do vlastnictví žalované nedošlo, nevyplývá podle dovolatelky ani z potvrzení Okresní komise pro privatizaci národního majetku v L. ze dne 27. 7. 1993, kde je pouze stanoveno, že „nevydražila pozemky majetku ČSD“. Dovolatelka tedy uvádí, že se oprávněně domnívala, že předmětné pozemky byly předmětem privatizace, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně projevila nesouhlas s podaným dovoláním, dosavadní zjištění
i rozhodnutí považuje za správná a navrhla, aby dovolací soud, pokud dospěje k závěru o přípustnosti dovolání, takové dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky se jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání, neboť jen z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li napadený rozsudek odvolacího soudu měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o.s ř., jako je tomu i v posuzovaném případě.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Právní otázku lze pokládat za zásadně právně významnou, nejde-li o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci nespočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 103, svazek 2, ročník 2001). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže.
Jako jeden ze skutkových stavů, zakládajících vznik bezdůvodného obohacení, je v ustanovení §451 odst. 2 o.z. uveden prospěch získaný bez právního důvodu. Za prospěch získaný bez právního důvodu lze pak považovat i užívání pozemků bez odpovídajícího právního titulu, jak již shodně konstatovaly soudy obou stupňů. Z obsahu spisu se podává, že vlastnické právo k předmětným pozemkům náleželo v rozhodném období (tj. od 1. 7. 2002 do 30. 11. 2004) žalobkyni (České republice), zatímco pozemky užívala bez právního důvodu žalovaná. Tento závěr odvolacího soudu se žalovaná pokusila zpochybnit pouze tvrzením, že vlastnické právo k pozemkům nabyla (resp. měla nabýt) při veřejné dražbě dne 27. 7. 1993 s tím, že za pozemky řádně zaplatila. V tomto případě však jde o projevený nesouhlas se skutkovými zjištěními (§241a odst. 3 o.s.ř.), z nichž rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí, neboť dovolatelka tímto zpochybňuje zjištěný skutkový stav i samotné hodnocení důkazů, vztahující se k tomu, zda i předmětné pozemky byly předmětem veřejné dražby či nikoliv, což přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Navíc je nutné zdůraznit, že jakýkoliv případný omyl žalované spočívající v tom, že by při dražbě zaplatila za pozemky, jež nenabyla, nemůže ovlivnit výše uvedené zákonné předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení. Jednala-li totiž žalovaná při dražbě v omylu a zaplatila i za pozemky, jež nenabyla, mohla případný nárok na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení vůči žalobkyni uplatnit námitkou započtení. K tomu, aby se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) touto námitkou mohl zabývat, je zapotřebí námitku započtení náležitě uplatnit, neboť soudy v občanském soudním řízením jsou až na zákonem stanovené výjimky vázány návrhy účastníků (srov. §153 o.s.ř). Nebyla-li tato námitka uplatněna (k nutnosti náležitého uplatnění námitky započtení srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 3. června 2008), nemohl být případný omyl žalované ohledně rozsahu majetku nabytého ve veřejné dražbě soudy nižších stupňů jakkoliv zohledněn při určení toho, zda v rozhodné době došlo ke vzniku bezdůvodnému obohacení na straně žalované užíváním pozemků bez právního důvodu, přičemž takové užívání nepochybně naplnilo základní zákonné předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení.
Podmínky přípustnosti dovolání pro absenci zásadního právního významu napadeného rozsudku z pohledu otázky vymezené dovolatelkou tak splněny nebyly
a rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje ani judikatorní přesah ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proto Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 5 , věty první, a §218 písm. c) o.s.ř.
Žalobkyni by podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3
o. s. ř. příslušelo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, avšak žádné náklady jí v tomto procesním stadiu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu