ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2400.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2400/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce T., s. pro z. o. z., v l., jehož jménem jedná likvidátor, advokát, proti žalovaným 1) S. M., s.r.o., zastoupenému advokátem, 2) České republice – Ú. pro z. s. ve v. m., o určení vlastnického práva a nařízení předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 166/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.10.2007, č.j. 64 Co 197,198,200/2007-521, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem výše označeným tak, že v meritorním výroku III. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15.12.2006, č.j. 5 C 166/99-441. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem stavby domu v P. na pozemcích parc. č. 66 a 67 v katastrálním území D., jehož užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím příslušného stavebního úřadu ze dne 20.3.1991, a dále, že je vlastníkem obou stavebních pozemků s tím, že prvnímu žalovanému nechť je uložena povinnost dům vyklidit.
Kromě potvrzení zamítavého výroku vůči žalobě bylo odvolacím soudem zastaveno řízení o odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 1.11.2006 a dále bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ze dne 4.1.2007 tak, že se návrh na vydání předběžného opatření ve prospěch žalobce zamítá. Odvolací soud též přiznal prvnímu žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a předběžného opatření, zatímco ve vztazích mezi ostatními účastníky právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Odvolací soud tedy rozhodoval o vlastnictví k domu na dvou stavebních parcelách (a o vlastnictví k těmto parcelám), přičemž tento dům je opatřen čísly popisnými 182, 183. Podle obou nižších instancí bylo překážkou vydání domu to, že dům č. 183 s pozemkem parc. č.67 byl matce právní předchůdkyně prvního žalovaného vydán v restituci na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, přičemž restituční dohoda byla registrována státním notářstvím dne 18.3.1992 (spolu s domem č. 183 byl vydán i stavební pozemek parc. č. 67). Kromě toho již dříve došlo k tomu, že hospodářskou smlouvou ze dne 30.9.1988 mělo na žalobce přejít právo hospodaření ke sporným nemovitostem na základě ujednání s P. p. ú., s. p. Tento podnik také uznal v roce 1999 notářským zápisem vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem. Odvolací soud však neshledal hospodářskou smlouvu ze dne 30.9.1988 platnou, neboť v té době nebylo možné na žalobce (jako atypickou a nestátní organizaci) převést ze státního podniku právo hospodaření s tzv. národním majetkem. Pozdější případná konverze smlouvy by byla přípustná až na základě zákona č. 103/1990 Sb. k později uzavřené smlouvě. Proto také nemohl ani P. p. ú., s.p., platně a oprávněně uznat vlastnictví žalobce; ani pozdější (další) notářský zápis ze dne 14.12.2006 nemohl na právním stavu věci nic změnit. Pokud jde o otázku restituce domu č. 183, pak v řízení bylo na základě znaleckých posudků zjištěno, že v restituci vydaný dům je možné stavebně-technicky rozdělit a není tedy na místě nárokovat si nyní vydání domu jako celku. Restituční dohodu nelze zpochybnit a vlastnictví žalující strany k předmětným nemovitostem postrádá právní titul, i když žalobce prováděl na domě stavebně-technické práce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím likvidátora dovolání. v něm vymezil sub III. – VII. pět právních otázek, které dovolacím soudem nebyly vyřešeny či měly být odvolacím soudem vyřešeny v rozporu s hmotným právem. Také mělo dojít k procesní vadě s následkem nesprávného rozhodnutí. Ve třetím bodě dovolání vytkl žalobce odvolacímu soudu, že nebyl proveden výslech znalců. Ve čtvrtém bodě se domníval, že měl být aplikován §127 hospodářského zákoníku. V pátém bodě brojil proti nevyužití institutu konverze právního úkonu uzavřeného před 1.5.1990, tj. po vydání novely č. 103/1990 Sb. k hospodářskému zákoníku. V šestém bodě kladl otázku po splnění podmínek vydržení vlastnického práva žalobcem,
a konečně v sedmém bodě dovolání tvrdil, že v důsledku přestavby a přístaveb dva původní domy zanikly a vznikl dům nový, jehož vlastníkem se žalobce stal. Dovolatel žádal, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena k odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Z odpůrců žalobce se k dovolání vyjádřil druhý žalovaný a žádal, aby dovolání nebylo vyhověno.
Žalobcovo dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a za splnění podmínky povinného zastoupení, přičemž dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. Ještě před případným přezkumem dovolání podle těchto důvodů však musela být vyřešena otázka přípustnosti dovolání.
Vzhledem ke shodě rozsudků nižších instanci bez předchozí tzv. skryté diformity bylo dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro případný zásadní právní význam napadeného meritorního rozsudku.
Nejvyšší soud však shledal, že takový zásadní právní význam nebyl dán, a že tedy dovolání žalobce není přípustné.
Při dovolacím přezkumu pro případný zásadní právní význam napadeného rozsudku je limitována procesní stránka přezkumu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci, jak jej zjistily nižší instance. Sám by po stránce procesní mohl provést dovolací přezkum jen při vymezení konkrétní právní otázky, a to při vymezení postaveném ve zcela obecné rovině. Judikatura Nejvyššího soudu již dříve pod sp. zn. 21 Cdo 541/2004 a dalšími konstatovala, že procesní přezkum dovolání je v tomto případě omezen. Vytýkal-li dovolatel nižší instanci, že neprovedla či nenařídila provést výslech znalců, pak jde o právě takový procesní aspekt věci, který tu sám o sobě nemůže být předmětem dovolacího přezkumu.
V dalších částech dovolání, ve kterých jsou formulovány právní otázky (v bodě čtvrtém až sedmém), je třeba opět konstatovat limity dovolacího přezkumu. Dovolatelem formulované právní otázky se týkají aplikace hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb. v tehdejším znění, včetně případného použití novely č. 103/1990 Sb. (její §24b). Nejvyšší soud má za to, že v případě takto položených otázek nejde
o problematiku, která by vykazovala judikatorní přesah a mohla by nyní něco přinést judikatuře. Už vůbec nelze říci, že by ohledně těchto otázek docházelo ke kontradikci senátů Nejvyššího soudu či snad odvolacích soudů. Jde o zcela konkrétní aplikační problémy, spojené zejména s (ne)platností hospodářské smlouvy ze dne 30.9.1988. Dovolací soud není ani přesvědčen, že by snad odvolací instance postupovala při aplikaci práva v označené situaci v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud již dříve judikoval, že právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a naplňující atribut zásadního právního významu za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci či interpretaci zákona a že obtížnost věci nespočívá v jejím skutkovém základu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, publikováno v Souboru rozhodnutí NS, svazek 2, C 103, 111, 203). Jestliže je jinak zákonná úprava jednoznačná, pak z konkrétního právního řešení ve věci jedinečného skutkového základu nelze dovozovat zásadní právní význam rozhodnutí nižší instance.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
Na straně žalované by druhému z účastníků vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, konkrétně však nelze tyto náklady co do výše určit a je otázkou, zda byly nezbytné k bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu