ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2409.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2409/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce V. Z., zastoupeného dvokátem, proti žalovanému R. R., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 47.565,10 Kč, jako protinávrhu žalovaného, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 378/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 22 Co 2044/2007-215, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 15. července 2005, č. j. 8 C 378/2002-137, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 29.698,75 Kč ve stanovené lhůtě (výrok I.), co do požadované částky 14.137,55 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 0,05 % z částky 43.836,60 Kč žalobu zamítl (výrok II.), k protinávrhu žalovaného uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 91.401,50 Kč ve stanovené lhůtě (výrok IV.), co do částky 129.308,60 Kč protinávrh žalovaného zamítl (výrok V.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III. a VI.) a o náhradě nákladů vzniklých státu (výroky VII. a VIII.).
Žalobce se domáhal po žalovaném uhrazení závazků v souvislosti s ukončením činnosti občanského sdružení podle §829 obč. zák, a to na základě dohody o narovnání ze dne 10. 4. 2000, v níž si žalobce a žalovaný mimo jiné sjednali, že se budou na úhradě závazků sdružení podílet každý jednou polovinou. Dále zde dohodli, že do 30. 6. 2000 budou probíhat jednání ohledně vymáhání pohledávek sdružení, a poté dojde ke konečnému vyrovnání závazků a pohledávek. Obdobně uplatnil své protinároky v řízení před soudem prvního stupně i žalovaný.
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti nároků žalobce a nároků žalovaného vycházel z uzavřené dohody o narovnání, ze znaleckého posudku Ing. Z. Č. a ze spisů ohledně řízení vedených u Okresního soudu v Prachaticích, přičemž rozhodl, jak uvedeno výše a to z důvodů v rozsudku uvedených.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. listopadu 2005, č. j. 22 Co 2384/2005-160, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně zamítnutí návrhu žalobce co do částky 14.137,55 Kč potvrdil, ohledně úroku z prodlení změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 7% z částky 43.836,60 Kč za dobu od 18. 7. 2002 do 8. 11. 2002 a z částky 15.974,80 Kč od 9. 11. 2002 do zaplacení, vše ve stanovené lhůtě. Ve výroku IV. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh žalovaného na zaplacení částky 47.565,10 Kč, a co do částky 43.836,40 Kč byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu řízení zastaveno. Dále rozhodl o úhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky a vůči státu. Ve výrocích I. a V. zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen.
Podle odvolacího soudu žalovaná částka ve výši 43.836,40 Kč nebyla žalovaným ani po výzvě soudu prvního stupně blíže specifikována a nebylo tedy zřejmé, z jakých konkrétních nároků se skládá. Dále odvolací soud dovodil, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce zaplatil na závazcích sdružení více než požaduje v žalobním návrhu, přičemž vymezení žalobního návrhu je plně v jeho dispozici. Ohledně nároku žalovaného co do částky 47.565,10 Kč jej odvolací soud shledal jako nedůvodný, a to z důvodů v rozsudku uvedených. Odvolací soud při posuzování nároků jak žalobce, tak žalovaného, vycházel z dohody o narovnání, jež spolu účastníci uzavřeli, kterou shledal platnou, a nepřihlížel k ujednáním obsaženým ve smlouvě o sdružení, když konstatoval, že podstatou narovnání ve smyslu §585 obč. zák. je nahrazení dosavadního závazku závazkem novým.
K dovolání žalovaného rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. června 2007, č. j. 28 Cdo 666/2006-180. V rozsahu, v němž dovolání proti rozsudku odvolacího soudu směřovalo do výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl a ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. změněn tak, že se zamítá návrh žalovaného na zaplacení částky 47.565,101 Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů mezi účastníky a ve vztahu k České republice rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu České republiky odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval nároky žalovaného uplatněnými v rámci jeho vzájemného návrhu s odůvodněním, že absentují právní důvody jejich vzniku, když dohoda o narovnání neřeší otázku vráceného DPH za rok 1999, ani otázku zisku za uvedené období. Pokud tedy odvolací soud s odkazem na obsah dohody o narovnání zamítl jako neopodstatněné nároky týkající se dosud nevypořádaného majetku sdružení uplatněné žalovaným v jeho vzájemném návrhu, aniž se zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k vypořádání způsobem předpokládaným dohodou o narovnání, popř. aniž by uplatněné nároky posuzoval ve smyslu §841 obč. zák., považoval dovolací soud právní posouzení věci za neúplné a tudíž nesprávné.
Krajský soud v Českých Budějovicích se s ohledem na výše uvedené opětovně zabýval zmíněným nárokem žalovaného a přezkoumal pouze výrok IV. napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a to v části ohledně nároku ve výši 47.565,10 Kč, který je dílčím nárokem žalovaného vůči žalobci, představující polovinu vráceného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za rok 1999. Odvolací soud pak vázán právním názorem dovolacího soudu opětovně hodnotil tento nárok žalovaného, tentokráte i z pohledu §841 obč. zák., podle kterého při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení, přičemž se vypořádají mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem uvedeným ve smlouvě, jinak rovným dílem. Na základě smlouvy o sdružení uzavřené mezi účastníky dne 1. 2. 1998 a znaleckého posudku pak odvolací soud svým rozsudkem ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 22 Co 2044/2007-215, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. v části o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému částku 47.565,10 Kč potvrdil a rozhodl rovněž o náhradě nákladů mezi účastníky i vůči státu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3) o. s. ř., když má za to, že uvedeným rozhodnutím, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, odvolací soud jakož i soud prvního stupně rozhodly v rozporu s hmotným právem, a důvodnost z §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť má za to, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a bylo také rozhodnuto na základě nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatel se předně domnívá, že odvolací soud postupoval v rozporu s §243d odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. , když se dostatečně neřídil vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu České republiky a pouze paušálně s odkazem na odůvodnění rozsudku dovolacího soudu uzavřel, že nárok žalovaného na vyplacení podílu na vráceném přeplatku DPH je z jeho strany dán, a bez dalšího v tomto směru rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, aniž by se, jak mu uložil dovolací soud, zabýval skutečným způsobem vypořádání právních vztahů mezi účastníky. Takový postup je podle žalobce v rozporu s popsanými ustanoveními o. s. ř., ale rovněž nutně vede i k posouzení celé otázky v rozporu s §841 obč. zák., resp. účastníky uzavřenou dohodou o narovnání, tedy k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Žalobce zdůrazňuje, že sám žalovaný během řízení před soudem prvního stupně potvrdil, že po uzavření dohody o narovnání obdržel od žalobce na vypořádání vztahů částku 115.000,- Kč (viz vyjádření žalovaného ze dne 2. 11. 2002 založené ve spise). Uvedeným tvrzením se však oba soudy doposud nezabývaly, respektive z odůvodnění jejich rozhodnutí nelze dovodit, jakým způsobem tak případně učinily. Z hlediska právního názoru vysloveného dovolacím soudem je pak zohlednění uvedené platby nutné, neboť je zapotřebí zkoumat, jakým způsobem se účastníci fakticky vypořádali ohledně práv a povinností, které dohoda o narovnání neupravovala, resp. zda jimi bylo provedeno, byť i jen částečně, vypořádaní předpokládané uvedenou dohodou o narovnání.
Dále dovolatel uvádí, že soudy obou stupňů se po stránce právního a skutkového posouzení nevypořádaly se závěrem znalce, podle kterého byl stav pokladny sdružení účastníků záporný, a to o částku 238.775,- Kč, z čehož logicky vyplývá, že některý z účastníků musel nutně pokladnu sdružení dotovat ze svých prostředků.
Dovolatel dále upozorňuje, že jednotlivé nároky účastníků je třeba posuzovat komplexně a ve vzájemné souvislosti, a nikoliv izolovaně, jak učinily soud prvního stupně a soud odvolací, které se při svém rozhodování zaměřily (v rámci napadené části rozsudku) pouze na otázku nároku na vyplacení poloviny vratky DPH, což dle názoru žalobce odporuje §841 obč. zák., neboť uvedené ustanovení jasně hovoří o vypořádání veškerého majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení. Toto ustanovení je tedy třeba podle žalobce vztáhnout na veškeré majetkové hodnoty v rámci sdružení, které takto nebyly vypořádány, což však soudy neučinily.
Z výše uvedených důvodů proto žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v jeho výrocích I.a III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že i první rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 3. 7. 2003, č. j. 8 C 378/2002-37, bylo v této části vyhovující.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ačkoliv dovolatel odkazuje na nesprávné právní posouzení věci, fakticky uplatnil důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když vytýká odvolacímu soudu, že se neřídil právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku s odkazem na §243d odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř., a dále když namítá, že sám žalovaný během řízení soudu prvého stupně potvrdil, že po uzavření dohody o narovnání obdržel od žalobce na vypořádání vztahů částku 115.000,- Kč, přičemž tímto tvrzením se oba soudy opakovaně nezabývaly, respektive z odůvodnění jejich rozhodnutí nelze dovodit, jakým způsobem tak případně učinily.
Dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., když vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval skutečným způsobem vypořádání právních vztahů mezi účastníky a nezohlednil výše uvedenou platbu (částka 115.000,- Kč), neboť je zapotřebí zkoumat, jakým způsobem se účastníci fakticky vypořádali ohledně práv a povinností, které dohoda o narovnání neupravovala, resp. zda jimi bylo provedeno, byť i jen částečně, vypořádaní předpokládané uvedenou dohodou o narovnání, což platí i pro námitku týkající se závěru znalce, podle kterého byl stav pokladny sdružení účastníků záporný, a to o částku 238.775,- Kč, a námitku, že jednotlivé nároky účastníků je třeba posuzovat komplexně a ve vzájemné souvislosti, a nikoliv izolovaně, jak učinily soud prvního stupně a soud odvolací, které se při svém rozhodování zaměřily (v rámci napadené části rozsudku) pouze na otázku nároku na vyplacení poloviny „vratky“ DPH. Těmito výhradami totiž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci. Přitom však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Navíc odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (první odstavec na straně čtvrté) výslovně uvádí, že k vypořádání mezi účastníky předpokládanému dohodou o narovnání nedošlo, a proto bylo nutné posoudit předmětný nárok žalobce podle §841 obč. zák., z čehož se podává, že odvolací soud postupoval zcela v intencích právního názoru dovolacího soudu, přičemž posoudil vzájemné nároky účastníků komplexně a ve vzájemné souvislosti s tím, že ostatní nároky byly již ve smyslu tohoto ustanovení vypořádány a na tomto předpokladu bylo pak založeno jeho rozhodnutí o sporném nároku. Z kontextu je naopak vytrženo vyjádření žalovaného, dle nějž obdržel 115 tisíc Kč, neboť toto je pouhou součástí celkové rekapitulace vzájemných pohledávek členů sdružení, jejímž výsledkem bylo uplatnění „vzájemného návrhu“ žalovaného ve výši 220.710,- Kč, a samo o sobě nemá relevantní důkazní hodnotu i pro jeho neurčitost. Současně dovolatel opomenul, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, což v posuzované věci navíc nelze konstatovat, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a ze dne 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, a současně uplatnil existenci vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které však ani dovolací soud neshledal, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se zde nejedná o nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce ve smyslu §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Úspěšnému žalovanému by vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení, žádné však nevynaložil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2009
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu