ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2589.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2589/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce: E.-H., spol. s r. o., zastoupeného advokátkou, proti žalované: Č. r. – M. v. Č.R., o zaplacení částky 298.418,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 138/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 16 Co 325/2007-236, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení předmětné částky s tím, že pro žalovanou prováděl na základě smlouvy o dílo ze dne 10. 8. 2004 rekonstrukci autodílen S. Při rekonstrukci byla dne 5. 12. 1995 uzavřena ještě další smlouva o dílo a práce, které byly předmětem těchto smluv, byly zaplaceny. Žalobce pro žalovanou při rekonstrukci ovšem provedl ještě další práce, které nebyly předmětem žádné smlouvy a které zaplaceny nebyly.
Obvodní soud pro Prahu 7 nejprve rozsudkem ze dne 11. 7. 2002, č. j. 10 C 163/2001-89, žalobu na zaplacení částky 494.663,- Kč s příslušenstvím zamítl a tento rozsudek byl k odvolání žalobce rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2003, č. j. 17 Co 21/2003-116, potvrzen, avšak z podnětu dovolání žalobce byly oba citované rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2006, č. j. 33 Odo 478/2004-168.
Obvodní soud pro Prahu 7 poté rozsudkem ze dne 21. června č. j. 10 C 138/2006-221, který je druhým rozsudkem soudu I. stupně vydaným v této věci, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 196.245,- Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ohledně zbývající požadované částky 298.418,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu (výrok III.), a oběma účastníkům uložil povinnost nahradit náklady vzniklé státu (výroky IV. a V.)
Soud prvního stupně provedl důkazy smlouvami o dílo a zápisem o odevzdání a převzetí dokončené stavby. Na tomto základě a na základě listin předložených žalobcem poté uložil znalci z oboru stavebnictví, Ing. L. N., aby ve znaleckém posudku posoudil, zda provedení žalobcem tvrzených víceprací v seznamu jím předloženém bylo již obsahem předchozích smluv o dílo či nikoliv, zda tyto práce byly skutečně provedeny, zda bylo nutno je provést, a pokud provedeny byly, o co se majetek žalované těmito pracemi zvětšil. Znalec dle zadání soudu posoudil jednotlivé žalobcem tvrzené vícepráce a uzavřel, že těmito vícepracemi se majetek žalované zvětšil o částku 196.245,- Kč. Tato zjištění převzal i soud prvního stupně do svého rozsudku.
Takto zjištěný skutkový stav hodnotil Obvodní soud pro Prahu 7 po stránce právní podle §§451, 456 a 458 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že provedenými vícepracemi se žalovaná obohatila o částku 196.245,- Kč, když toto plnění bylo poskytnuto bez právního důvodu. Žalobě proto v této části vyhověl, ohledně zbývajících požadovaných 298.418,- Kč žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 16 Co 325/2007-236, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. a v nákladových výrocích III. až V. jako správný potvrdil.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a takto zjištěný stav hodnotil správně i po stránce právní. Ke zpochybnění znaleckého posudku odvoláním zdůraznil, že tento byl zpracován pečlivě a jeho závěry jsou přesvědčivé. Znalecký posudek u každé z žalobcem tvrzených víceprací, které jako vícepráce nebyly uznány, konkrétně odkazuje na určitou část projektů, které byly součástí původních smluv a z nichž vyplývá, že provedená práce již byla ujednána ve smlouvách mezi účastníky. Odvolací soud rovněž neměl důvod pochybovat o správnosti ocenění těch prací, které součástí původního projektu nebyly, když poukázal na skutečnost, že účastníci se na rozsahu provedených prací shodli. Rovněž přitakal soudu prvního stupně v tom, že se nelze domáhat ceny práce, ale pouze té hodnoty, o kterou se majetek příjemce poskytnutou prací zvětšil, tedy plnění, kterým se příjemce skutečně obohatil. Soud prvního stupně tak postupoval správně, když znalci uložil, aby ocenil hodnotu, o kterou se majetek žalované zvětšil pracemi provedenými žalobcem pro žalovanou bez smlouvy, neboť právě tento nárok – a žádný jiný – byl předmětem řízení. Odvolací soud proto konstatoval, že odvolání není důvodné.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. c) /správně písm. b) či odst. 3/ o. s. ř.
Dovolatel uvádí, že před odvolacím soudem navrhl důkazy, respektive dohledal ve svém archivu fakturu, ze které jednoznačně vyplývá, že odsouhlasený celkový náklad prací na akci rekonstrukce autodílen S. činil částku 1.019.659,- Kč, z toho bylo žalovanou uhrazeno 524.996,- Kč, a zbývá tedy zaplatit žalovanou částku ve výši 494.663,- Kč. Odvolací soud pak nesprávně řešil právní otázku, týkající se předložení důležitých listinných důkazů, když zaujal stanovisko dle §119a o. s. ř. o povinnosti označit skutečnosti a důkazy již před rozhodnutím soudu I. stupně, a z toho důvodu neumožnil dovolateli podepřít jeho tvrzení listinnými důkazy, jejichž prostřednictvím bylo možné prokázat, že řízení před soudem I. stupně trpělo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Má za to, že jestliže nové důkazy listinné se dovolateli podařilo získat až po vydání rozhodnutí soudu I. stupně, tak jde o skutkové okolnosti, k nimž došlo až po vydání rozhodnutí soudu I. stupně, a jde tak o důkazy, které z objektivních důvodů nemohly být zahrnuty do důkazního řízení před soudem I. stupně, přičemž odkazuje na §205a písm. b) o. s. ř. a dále na porušení Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 - zaručující právo na soudní ochranu).
Dovolatel uvádí, že žalobním návrhem se domáhal jak uhrazení prací z projektové dokumentace, tak i víceprací. Soud však celkový nárok dovolatele rozdělil a žalobě vyhověl jen z části. Znalci pak byla chybně stanovena otázka, a proto určil pouze ceny víceprací, a otázku, zda byly zaplaceny práce z projektové dokumentace, soud vůbec neřešil. Dovolatel před soudy obou stupňů tvrdil, že žalovaná částka 494.663,- Kč představuje práce, které byly obsažené v projektové dokumentaci i práce neobsažené v projektu, tedy vícepráce. Znalci měla být soudem zadaná otázka tak, aby bylo jednoznačně patrné, kolik činily náklady ze seznamu prací z projektové dokumentace, kolik z toho bylo žalovanou uhrazeno, kolik činily ze seznamu prací vícepráce a kolik za tyto vícepráce bylo zaplaceno. Ani odvolací soud nepožadoval od strany žalované žádný důkazní prostředek o zaplacení veškerých prací z projektové dokumentace a spokojil se toliko s tvrzením žalované, že bylo vše zaplaceno. Dovolatel rovněž uvádí, že k uzavření předchozích smluv nedošlo a tyto tedy nemohou být předmětem přezkumu soudem. Soud tudíž pominul právně významné skutečnosti mající zásadní význam pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné.
Jelikož dle dovolatele rozsudek Městského soudu v Praze spočívá na nesprávně řešené právní otázce, a má tudíž po právní stránce zásadní význam pro rozhodnutí ve věci, podal návrh, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání ve věci přípustné proto, že zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci po rozhodnutí dovolacího soudu, jenž zrušil předchozí zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ačkoliv dovolatel odkazuje na nesprávné právní posouzení věci, fakticky uplatnil důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když vytýká odvolacímu soudu, že nepřipustil jeho nové listinné důkazy podle §205a písm. b) o. s. ř. a spokojil se s nesprávně zadanou otázkou pro soudního znalce soudem prvního stupně, jež podle něj neodpovídá žalobnímu návrhu. Dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., když nesouhlasí s hodnocením důkazů ohledně zaplacení prací ze strany žalované, prokázáním existence smluv o dílo a nesprávným zjištěním znalce v důsledku špatného zadání, čímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci. Přitom však dovolatel přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně dovolatel opomenul, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, což v posuzované věci nelze konstatovat, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a ze dne 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (nesouhlas s hodnocením důkazů ohledně zaplacení prací ze strany žalované, zpochybnění prokázání existence smluv o dílo a nesprávné zjištění znalce v důsledku špatného zadání) a současně uplatnil existenci vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nepřipuštění jeho nových listinných důkazů podle §205a písm. b/ o. s. ř. a akceptace nesprávně zadané otázky pro soudního znalce soudem prvního stupně), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se zde nejedná o nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce ve smyslu §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Úspěšné žalované by vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na úhradu nákladů tohoto řízení, žádné však nevynaložila.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2009
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu