ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2651.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2651/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce A. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B.D. M. 375, d., zastoupenému advokátem, o 2.140.800,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 5/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2007, č. j. 64 Co 113/2007-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2007, č. j. 64 Co 113/2007-105, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 1. 2006, č. j. 33 C 5/2004-71, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2006, č. j. 33 C 5/2004-79, jímž obvodní soud zamítl žalobu na zaplacení částky 2.148.800,- Kč za zhodnocení pronajatých nebytových prostor v domě č. p. 375 v k.ú. V. a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl ve shodě s ním k závěru, že žalovaný je vlastníkem domu, v němž žalobce užíval na základě nájemní smlouvy ze dne 28. 1. 1998 (nahrazující nájemní smlouvu ze dne 1. 9. 1997), uzavřené s právním předchůdcem žalovaného, nebytové prostory označené jako spisovna, archiv a sklad, avšak v daném období až do „rekolaudace“, provedené v roce 2001, kolaudované jako prádelna a sušárna. Tyto prostory žalobce v období do února 1998 zrekonstruoval. Nájemní smlouvy posoudil shodně se soudem prvního stupně jako absolutně neplatné ve smyslu ust. §39 obč. zák., neboť byly uzavřeny v rozporu s ust. §3 zák. č. 116/1990 Sb., ve znění účinném v době uzavření smlouvy, když byly předmětné prostory pronajímány v rozporu s kolaudačním stavem. Rovněž neshledal důvodnou aplikaci ust. §104 odst. 1 stavebního zákona, přičemž zdůraznil obsah rozhodnutí Obvodního úřadu městské části P. 6 ze dne 5. 9. 2000, jímž byla povolena změna ve způsobu užívání nebytových prostor, kolaudovaných jako prádelna a sušárna, na kancelář a archiv, navíc dodal, že příslušné rozhodnutí je veřejnou listinou osvědčující pravdivost údajů v ní uvedených, a současně správním aktem, jehož věcnou správnost soud není oprávněn mimo rámec správního řízení zkoumat. Ztotožnil se i závěrem soudu prvního stupně o promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému v souvislosti se zhodnocením předmětných nebytových prostor žalobcem, neboť v den podání žaloby, tj. 26. 6. 2003, již marně uplynuly subjektivní dvouletá
i objektivní tříletá promlčecí doba podle ust. §107 obč. zák. Vzhledem k promlčení nároku neshledal potřebné zkoumat pasivní legitimaci žalovaného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje je §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. i §241a odst. 3 o. s. ř., když vytýká soudům obou stupňů řadu pochybení uplatňovaných již v odvolání, a to především, že nezohlednily jím předložené důkazy a s tím související argumentaci, že nebylo spolehlivě prokázáno stavební určení předmětných nebytových prostor, neboť mohlo jít o prádelnu a sušárnu průmyslovou či blokovou, které mají každá jiný statut, bylo je však možné užívat jako sklady a provozní místnosti, a tak byly i po zániku blokové prádelny pronajímány. Chybně tedy soudy zohlednily dodatečné kolaudační rozhodnutí, které bylo pouze potvrzením stavu z roku 1997, a proto nepostupovaly podle ustanovení §104 stavebního zákona. Podle dovolatele strany nájemní smlouvy byly srozuměny s tím, že účelem nájmu je užívání prostor až po provedení stavebních změn, tedy po dokončení rekonstrukce. Po uzavření nové smlouvy o nájmu již dovolatel užíval nebytové prostory ke smluvenému účelu s tím, že účinnost tohoto ujednání byla odložena do doby předpokládané podle §85 odst. 1 stavebního zákona. Dále namítá, že se soudy nezabývaly ani možnou ústně uzavřenou nájemní smlouvou na předmětné prostory coby příslušenství domu. Dovolatel poukazuje v dovolání na to, že nalézací soud se měl nejdříve zabývat otázkou, zda byl nájemcem užívaných prostor ve smyslu §667 odst. 1 obč. zák. V další části dovolání brojí proti závěru odvolacího soudu o promlčení uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení, když namítá, že námitka promlčení v jeho případě odporuje dobrým mravům. Závěrem konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a je příkladem přepjatého formalismu, což prokládá citací nálezů Ústavního soudu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání snáší argumenty proti námitkám dovolatele
a navrhuje zamítnutí dovolání, neboť ho považuje za nepřípustné i nedůvodné, když v podstatě celý obsah dovolání tvoří polemika žalobce se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy obou stupňů a nebyla řešena žádná otázka zásadního významu, která by založila přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005).
Zpochybňuje-li dovolatel právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy
o nájmu nebytových prostor námitkami, že soudy obou stupňů nezohlednily jím předložené důkazy a s tím související argumentaci, že nebylo spolehlivě prokázáno stavební určení předmětných nebytových prostor, a že naopak přihlédly k dodatečnému kolaudačnímu rozhodnutí, ačkoliv bylo pouze potvrzením stavu z roku 1997,
a v důsledku toho nepostupovaly podle ustanovení §104 stavebního zákona, nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci soudy obou stupňů rozhodující. Naplňuje jimi dovolací důvod podle
§241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Na zásadní význam napadeného rozsudku po stránce právní nelze usuzovat ani z námitky dovolatele, že se soudy nezabývaly možnou ústně uzavřenou nájemní smlouvou na předmětné prostory coby příslušenství domu. Touto námitkou vůči postupu odvolacího soudu dovolatel vytýká vadu řízení podřaditelnou dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který však za situace, kdy je přípustnost dovolání podle
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. teprve zvažována, úspěšně uplatnit nelze. Nadto dovolací soud namítanou vadu řízení neshledává, když z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně o existenci písemné smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 28. 1. 1998 (nahrazující písemnou nájemní smlouvu ze dne 1. 9. 1997) uzavřené mezi žalobcem a žalovaným, přičemž tato skutečnost byla mezi žalobcem a žalovaným nesporná. Navíc ani existence ústní nájemní smlouvy nebyla v nalézacím řízení tvrzena.
Dovolání je však rovněž odůvodněno námitkami směřujícími proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, ač správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel předestřel k dovolacímu přezkumu otázku, zda uplatnění námitky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému v souvislosti se zhodnocením předmětných nebytových prostor žalobcem, je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným
a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2221, sešit 27, ročník 2004). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Jelikož však úvaha soudu, zda lze konkrétní výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, jimiž se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence, se odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit, není řešení této otázky způsobilé založit zásadní právní význam napadeného rozsudku, neboť pro soudní praxi postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 308, svazek 3, ročník 2001, nebo obdobně jeho usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 23, svazek 1, ročník 2001).
Ani námitka, že nalézací soud se měl nejdříve zabývat otázkou, zda byl dovolatel nájemcem užívaných prostor ve smyslu §667 odst. 1 obč. zák., není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li totiž smlouva
o nájmu nebytových prostor neplatná, jak je tomu právě v dané věci, nemůže dovolateli vzniknout nárok ve smyslu ustanovení §667 odst. 1 obč. zák., když základním předpokladem pro vznik takového nároku je existence platné smlouvy o nájmu nebytových prostor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14, sešit 2, ročník 2003). Na závěru o neplatnosti nájemní smlouvy by nemohlo ničeho změnit ani v dovolacím řízení „nové“ tvrzení (§241a odst. 4 o. s. ř.) žalobce, dle kterého byla nájemní smlouva uzavřena za účelem rekonstrukce předmětných nebytových prostor pro jiné využití, neboť znění §3 odst. 2, věty první, zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999, takový výklad neumožňuje.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což mu náleží sazba odměny ve výši 80.116,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§3 odst. 1, §14, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 10.000,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 7. ledna 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu