ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2820.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2820/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. J. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f.Č.r., o převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 6 C 215/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18.9.2007, č.j. 12 Co 129/2007-250, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 27.9.2006, č.j. 6 C 215/2005-225, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním smlouvu o převodu označených pozemků v katastrálním území O. (výrok I). Ohledně dalších dvou specifikovaných pozemků v témže katastrálním území řízení zastavil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vycházel ze zjištění, že žalobce nabyl právo na převod náhradního pozemku (§11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zák. o půdě“) jeho postoupením za úplatu od třetích osob, jimž vznikl nárok na převod náhradních pozemků na podkladě rozhodnutí příslušných pozemkových úřadů, která nabyla právní moci před 6.8.2003. Uzavřel, že v takovém případě právo žalobce, postupníka, k 31.12.2005 zaniklo podle čl. VI zák. č. 253/2003 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem shora označeným rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I a III potvrdil. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně i jeho právním posouzení věci se ztotožnil. Poukázal přitom i na rozhodnutí dovolacího soudu, sp. zn 28 Cdo 1122/2007, řešící obdobnou problematiku. Skutečnost, že žalobce uplatnil nárok na převod náhradního pozemku před 31.12.2005 (zde žalobou došlou soudu 29.12.2005) označil za okolnost, která je pro posouzení otázky zániku nároku, k němuž u nároků shromážděných postoupením dochází k uvedenému datu ze zákona, právně nezávažná. Dodal, že po 31.12.2005 přísluší žalobci pouze právo na peněžitou náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o.s.ř.), prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (namítané nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem). Za právně zásadně významné označil otázky týkající se realizace nároku na převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zák. o půdě a zániku tohoto nároku svědčícího postupníku, pokud byl uplatněn u soudu do 31.12.2005. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 495/02 dovozoval, že právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku lze realizovat i žalobou na vydání konkrétního pozemku. Podle zákona není třeba, aby se jednalo o pozemky z veřejné nabídky žalovaného. Ten má zákonem uloženou povinnost převádět náhradní pozemky oprávněným osobám a s jejím plněním se dostal do prodlení. Žalobci nemůže být na újmu, že není původní oprávněnou osobou a nárok získal postoupením pohledávky; tím se obsah pohledávky nemění. S ohledem na množství pozemků ve vlastnictví státu, které jsou ve správě žalovaného, žalobce legitimně očekával, že jeho nárok dojde uspokojení. Jím posléze vybrané pozemky nejsou zatíženy právy třetích osob a jejich převodu žádná překážka nebrání. Jestliže právo na převod náhradních pozemků uplatnil u soudu před 31.12.2005, učinil tak včas, před uplynutím lhůty stanovené zák. č. 253/2003 Sb.; dovozoval, že v takovém případě jeho nárok na převod náhradních pozemků nezanikl. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný označil rozsudek odvolacího soudu za správný, mající oporu v judikatuře dovolacího soudu i Ústavního soudu. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), ve lhůtě uvedené v ust. §240 odst. 1 o.s.ř. a obsahuje stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o.s.ř.), zabýval se tím, zda jde o odvolání přípustné (§237 o.s.ř.). Věc přitom posuzoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a jedná se o prvé rozhodnutí tohoto soudu o věci samé (nejde zde o případ potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v rozhodnutí dřívějším z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, tj. má-li jím řešená otázka judikatorní přesah (tj. jde-li o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, nebo řešenou v rozporu s hmotným právem; §237 odst. 3 o.s.ř.).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že nárok na převod náhradních pozemků, který žalobce získal postoupením od jiných oprávněných osob, zanikl ze zákona (je prekludován) dnem 31.12.2005, a to podle článku VI zákona č. 253/2003 Sb., který zůstal vůči postupníkům v platnosti i poté, co vůči původním oprávněným osobám a jejich dědicům byl zrušen nálezem Ústavního soudu zp. zn. Pl. ÚS 6/05, účinném od 20.12.2005 (uveřejněn ve Sbírce zák. pod č. 531/2005).
Výše nastolenou právní otázkou se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Již v rozsudku ze dne 8.11.2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006-82, vyslovil právní názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005. K tomuto právnímu názoru se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. kupř. rozhodnutí ze dne 22.2.2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22.2.2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19.4.2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 5.3.2008, sp. zn. 28 Cdo 5262/2007, ze dne 1.7.2008, sp. zn. 28 Cdo 1536/2008, ze dne 30.6.2008, sp. zn. 28 Cdo 5334/2007, a mnohá další) a neshledává důvody, pro které by se od něj měl odchýlit v nyní posuzované věci. Zásadně proto odkazuje na právní argumentaci rozvedenou v odůvodnění shora označených rozhodnutí, jakož i na úvahy Ústavního soudu obsažené v odůvodnění jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že ustanovení §13 odst. 6 a 7 zák. o půdě, ve znění zák. č. 253/2003 Sb. a čl. VI zák. č. 253/2006 Sb. zrušil toliko ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům, nikoliv vůči osobám, které získaly nárok jeho postoupením podle §33a odst. 1 zák. o půdě. I Ústavní soud přitom uzavírá, že lhůta stanovená §13 odst. 6 a 7 zák. o půdě a čl. VI zák. č. 253/2006 Sb. je lhůtou propadnou, pro níž je charakteristické, že následkem jejího uplynutí je zánik práva samotného; z tohoto názoru vychází i ve svých dalších rozhodnutích (z posledního období srov. kupř. usnesení ze dne 13.5.2009, sp. zn. I. ÚS 1043/09, ze dne 14.5.2009, sp. zn. II. ÚS 978/09, ze dne 25.6.2009, sp. zn. III. ÚS 2322/08, a mnohá další).
Ze skutkových okolností posuzované věci se přitom podává, že žalobce jako postupník za úplatu shromažďoval nároky vícero oprávněných osob. Na jeho postavení v plné míře proto dopadají závěry uvedené ve shora označeném derogačním nálezu Ústavního soudu, o rizicích vyplývajících z této činnosti, která tato skupina postupníků (sledující cíle spekulační či komerční) mohla předpokládat. Na absenci legitimního očekávání žalobce v uspokojení jeho nároku lze usuzovat i z toho, že předmětné nároky shromáždil až během roku 2005, v době, kdy byl zák. č. 253/2003 Sb. platný i účinný (a ve vztahu k žalobci zůstal takový i po rozhodnutí Ústavního soudu).
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, je v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na řešení ostatních odvolatelem nastolených právních otázek (jež týkající se způsobu uplatnění nároku na převod náhradních pozemků) rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (tyto nebyly pro posouzení věci již právně závažné), a již proto se o otázky zásadního právního významu nejedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2006).
Dovolání tedy ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné není, proto je dovolací soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o.s.ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, jelikož ve věci úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, věta prvá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. července 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu