ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2860.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2860/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce B. d. M. n., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ J. K., zastoupenému advokátem, a 2/ J. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 136.158,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 121/1997, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 30 Co 541/2007-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.416,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. února 2007, č. j. 10 C 121/1997-170, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 136.158,- Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 98.982,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok III.) a ohledně povinnosti žalovaných k náhradě nákladů řízení vůči státu odkázal na samostatné usnesení (výrok IV.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má vůči žalovaným nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním bytových prostor v domě ve vlastnictví žalobce (č. p. 419, M. nám. 3, P. 6, v období od 14. dubna 1995 do 31. prosince 1997) bez právního důvodu (tato otázka byla pravomocně vyřešena v řízení o vyklizení předmětných prostor vedeném před soudem I. stupně pod sp. zn. 14 C 32/1995, v jehož rámci byla žalovaným uložena povinnost vyklidit tyto prostory a vyklizené předat právním nástupcům žalobce). Toto bezdůvodné obohacení je představované obvyklou cenou nájemného v předmětných prostorách za celé požadované období. Žalovaní mají postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2
o. s. ř.), a je tedy u nich dána společná povinnost k vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 a 2, §456, §458 odst. 1 obč. zák. ve výši 136.158,- Kč včetně úroku z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobce i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
12. února 2008, č. j. 30 Co 541/2007-236, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé (výrok I.), změnil jej ve výrocích III.
o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) i IV. o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok IV.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním (t. j. ve vyhovujícím výroku o věci samé a výrocích týkajících se nákladů řízení) včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných směřující proti vyhovujícímu výroku I. o věci samé nejsou opodstatněná. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a dospěl i ke správnému právnímu závěru, že se zde jednalo o užívání předmětných prostor bez právního důvodu,
a žalovaným tak vzniklo na úkor žalobce ve smyslu §451 odst. 1 a 2 obč. zák. bezdůvodné obohacení, které jsou povinni mu společně a nerozdílně vydat ve smyslu
§456 a §458 odst. 1 obč. zák. ve formě peněžité náhrady, jež odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného bytu formou nájmu, který by jinak nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy (t. j. obvyklá cena nájemného). Otázka, zda se jednalo o prostory bytové, byla pravomocně již vyřešena v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 32/1995, v jehož rámci bylo zjištěno, že předmětné prostory byly takto zkolaudovány ve dvacátých letech dvacátého století a jejich kolaudační stav zůstal od té doby nezměněn. Podle §159a odst. 4 o. s. ř. je pak třeba rozsudky vydané v tomto řízení považovat za závazné. V řízení přitom nevyšlo najevo ničeho, co by svědčilo pro závěr, že je výkon práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovaným v rozporu s dobrými mravy, neboť platí, že jestliže žalovanému od počátku nesvědčil platný titul na plnění, o které v řízení jde, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku žalobce na vydání tohoto plnění a žalobu zamítnout (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99). Námitky prvního žalovaného (dále jen „žalovaného“), že neměl žádného důvodu pochybovat o právní bezvadnosti hospodářské smlouvy, kterou mu byly předmětné prostory právním předchůdcem žalobce přenechány do užívání jako nebytové (atelier), že tyto prostory užíval po dobu patnácti let v dobré víře, že tak činí po právu, že sám protiprávnost současného stavu
(t. j. absolutní neplatnost právního aktu přidělení předmětných nemovitostí) nezpůsobil a naopak ji výlučně způsobil právní předchůdce žalobce a že předmětné prostory převzal ve špatném technickém stavu a vlastním úsilím je zrekonstruoval, neshledal soud druhého stupně za právně významné.
Odvolací soud dospěl k jiným právním závěrům pouze, pokud jde o posouzení náhrady nákladů řízení, a proto ve výrocích týkajících se jejich náhrady rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž napadené rozhodnutí má podle něj po právní stránce zásadní význam, spočívající v řešení právní otázky (rozpor požadovaného vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním nebytových prostor na základě neplatného právního titulu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) v rozporu s hmotným právem.
Podle dovolatele se soudy obou stupňů vůbec nevyrovnaly se skutečností, že předmětné prostory byly žalovanému dány do užívání právním předchůdcem žalobce na základě hospodářské smlouvy ze dne 9. 6. 1980. Tyto prostory byly žalovanému přenechány jako prostory nebytové, přičemž jich měl užívat jako ateliéru pro uměleckou činnost. Prostory převzal žalovaný ve špatném technickém stavu a vlastním úsilím je zrekonstruoval. Důvod vedoucí ke zpochybnění smluvního vztahu byl čistě právně formální, což vyústilo v prohlášení hospodářské smlouvy za neplatnou. Soudy obou stupňů však naprosto přehlédly zásadní skutečnost, že nároku na vydání bezdůvodného obohacení se v tomto řízení domáhá subjekt, jenž sám (resp. jeho právní předchůdce) svým jednáním neplatnost právního titulu k užívání prostor založil, přičemž uvedl žalovaného v omyl o předmětu právního vztahu. Dovolatel dále uvádí, že předmětné prostory po celou dobu užíval v dobré víře, že tak činí po právu. Neměl žádný důvod pochybovat o právní bezvadnosti hospodářské smlouvy a stejně tak neměl důvodu pochybovat o stavebně-technickém určení samotných prostor. S ohledem na výše uvedené žalovaný namítal v řízení zejména rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť deklarovaný protiprávní stav byl způsoben právním předchůdcem žalobce, který oproti žalovanému musel jako vlastník znát skutečný právní stav předmětných prostor, kdy tyto byly kolaudovány jako byt. Odvolací soud se s námitkou rozporu s dobrými mravy vůbec nevypořádal a jeho stanovisko, dle něhož nesvědčí-li žalovanému od počátku platný právní titul na plnění, o které v řízení jde, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku žalobce na vydání či vrácení tohoto plnění, je nepřípadné. Žalovaný se nedomáhal založení nového, platného právního titulu, jenž by jej zprostil povinnosti vydat vzniklé bezdůvodné obohacení, nýbrž se domáhal ochrany před šikanozním výkonem práva žalobce, a soudy tedy měly hodnotit soulad uplatněného nároku s dobrými mravy.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2008, č. j. 30 Co 541/2007-236, v celém rozsahu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 2. 2007, č. j. 10 C 121/1997-170, ve výrocích I., III. a IV. zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu není z pohledu dovolatelem uplatněného důvodu (resp. dovolatelem vymezené právní otázky) rozhodnutím, které by bylo možné shledat zásadně právně významným,
a Nejvyšší soud České republiky by proto měl dovolání odmítnout. Námitky týkající se rozporu s dobrými mravy přitom nejsou přiléhavé. U bezdůvodného obohacení se nevyžaduje na straně obohaceného zavinění ani protiprávní úkon, zcela postačuje,
že k obohacení došlo bez právem uznaného důvodu. Naopak nemravné bylo jednání žalovaných, kteří nevyklidili předmětné prostory ani po nabytí právní moci rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o jejich vyklizení, a bylo třeba dosáhnout splnění povinnosti exekučně.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl
a žalobci přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty.
Druhý žalovaný se souhlasně vyjádřil k dovolání žalovaného, přičemž i on poukazuje na rozpor s dobrými mravy a na zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch z porušení práva, tedy z bezpráví právo nevznikne.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný zastoupený advokátem podal dovolání
v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne
15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Dovolací soud přitom neshledal v řešení této otázky odvolacím soudem za shora popsaného skutkového stavu existenci judikatorního přesahu jako nezbytné podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
Odvolací soud nadto správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, podle kterého platí, že jestliže žalovanému od počátku nesvědčil platný titul na plnění, o které v řízení jde, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku žalobce na vydání tohoto plnění a žalobu zamítnout.
Pokud pak dovolání směřovalo i proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným, bylo v této části podáno někým, kdo k tomu nebyl oprávněn.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a proto dovolání podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.
Žalobci vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3
o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež spočívají ve vyjádření k dovolání sepsaném advokátem (§3 odst. 1, §10, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. – odměna ve výši 7.613,- Kč, §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. – režijní paušál ve výši 300,- Kč a 19% DPH) v celkové výši 9.416,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu