ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3428.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3428/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce JUDr. J. Š.-M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. f. ČR, a 2) S. s. J., s. p. v l., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 160/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.4.2009, č.j. 28 Co 139/2009-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9.10.2008, č.j. 7 C 160/2007-108, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal v řízení podle části páté občanského soudního řádu (o.s.ř.) určení, že je vlastníkem pozemků v katastrálním území J. V., jednak pozemků ve zjednodušené evidenci označených v Pozemkovém katastru parc. čísly 128, 131/1, 174, 219/1, 330, 477 a 219/2, a dále pozemku evidovaném v katastru nemovitostí jako parc. č. 329. Vycházel ze zjištění, že o věci dříve rozhodl pozemkový úřad podle §9 odst. 4 zák. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), který návrhu žalobce na určení vlastnictví k předmětným pozemkům nevyhověl (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v M. B. ze dne 5.3.2007, č.j. 657/2007-7107). I okresní soud vzal za prokázané, že k 10.11.1967 žalobce získal naturalizací státní občanství Spojených států amerických. Tím podle čl. I odst. 2 Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, vyhlášené pod č. 169/1929 Sb., ztratil příslušnost k Československé republice. Občanem České republiky se stal až na základě prohlášení učiněného dne 25.10.2000, podle §1 odst. 1 zák. č 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů. O tom mu bylo Městskou částí P. 8 vydáno dne 12.4.2001 osvědčení. Před uplynutím lhůt pro uplatnění nároku, tj. před 31.1.1993 (§13 odst. 4 zákona o půdě), žalobce nebyl státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky (resp. po vzniku České republiky a Slovenské republiky občanem některé z nich) a proto není oprávněnou osobou k uplatnění nároku ve smyslu §4 odst. 1 zák. o půdě.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Se skutkovými závěry i právním posouzením věci soudem prvního stupně se ztotožnil
a dodal k němu, že k ukončení platnosti shora označené Úmluvy o naturalizaci došlo až dnem 20.8.1997, jak plyne ze sdělení Ministerstva zahraničních věcí, vyhlášeného pod č. 229/1997 Sb. Pro posouzení platnosti dohody tuzemskými orgány není podstatné (právně závažné), jak se k otázce dvojího státního občanství, kterou dohoda řeší, vyslovil Nejvyšší soud Spojených státu amerických. I odvolací soud dospěl proto k závěru, že pozemkový úřad rozhodl o věci správně. Dodal, že v části o určení vlastnictví k parc. č. 219/2 nemůže být žaloba úspěšná již proto, že o vlastnictví k této parcele pozemkový úřad nerozhodoval (žalobce tento pozemek předmětem řízení před pozemkovým úřadem neučinil).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a za otázku zásadního právního významu označil právní posouzení, zda byl ve lhůtě rozhodné pro uplatnění nároku občanem České a Slovenské Federativní republiky, resp. České republiky, a zda je tedy oprávněnou osobou ve smyslu §4 zák. o půdě. Výklad relevantních ustanovení Úmluvy o naturalizaci, vyhlášené pod č. 169/1929 Sb., jakož i zák. č. 193/1999 Sb., provedený odvolacím soudem, označil žalobce za nesprávný. Tvrdil, že státní občanství Československé republiky nikdy neztratil. Za důkaz o zachování tohoto občanství pokládal i osvědčení, vystavené Městskou částí P. 8 dne 12.4.2001, č. 77/S/2001. Uvedl, že jím nastolené právní otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Odvolací soud nepřihlédl k ust. §1 zák. č. 193/1999 Sb., kterým byly (podle názoru žalobce) zrušeny „některé zákony“, mezi nimi i shora označená Úmluva o naturalizaci. Za nesprávný označil žalobce i závěr odvolacího soudu, že pozemek parc. č. 219/2 nebyl předmětem řízení před pozemkovým úřadem. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) označil rozsudek odvolacího soudu za správný. Se závěry odvolacího soudu se ztotožnil a navrhl potvrzení rozsudku.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. č. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., zabýval se tím, zda je dovolání objektivně přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a jeho rozhodnutí o věci samé je co do výsledku totožné s dříve vydaným rozhodnutím (nejde zde o případ, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v rozhodnutí dřívějším z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, tj. má-li jím řešená otázka judikatorní přesah (tj. jde-li o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, nebo řešenou v rozporu s hmotným právem; §237 odst. 3 o.s.ř.). Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, pod pořadovým číslem 132).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že nabytím státní příslušnosti Spojených států amerických (zde k 10.11.1967) podle čl. I odst. 2 Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, vyhlášené pod č. 169/1929 Sb., žalobce ztratil dřívější státní příslušnost československou. Ke dni účinnosti zákona o půdě (24.6.1991), resp. ke dni uplynutí lhůty pro uplatnění nároku stanovené §13 odst. 4 zákona o půdě, podle výkladu Úmluvy odvolacím soudem nebyl žalobce státním občanem České a Slovenské Federativní republiky (po jejím zániku občanem některého z nástupnických států, České republiky nebo Slovenské republiky) a není proto oprávněnou osobou k uplatnění nároku ve smyslu §4 odst. 1 zákona o půdě, jelikož státní občanství České republiky nabyl až na základě prohlášení o státním občanství České republiky podle §1 odst. 1 zák. č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů.
K výkladu a použitím ustanovení Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, podepsané dne 16.7.1928 a vyhlášené pod č. 169/1929 Sb. (dále jen „Úmluva“), se dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil. Již v rozsudku ze dne 3.7.1998, sp. zn. 23 Cdo 140/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1999, pod č. 112, dovodil, že Úmluva neupravovala způsoby nabývání státní příslušnosti účastnických zemí, ale její význam spočíval v tom, že s okamžikem nabytí státní příslušnosti Spojených států amerických (USA) byla bez dalšího spojena ztráta dřívější státní příslušnosti československé (a naopak). Dodal, že dne 7.12.1929 byla Úmluva vyhlášena ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 169 a na základě zákona č. 60/1930 Sb., jímž se Úmluva provádí, nabyla ustanovení Úmluvy od počátku její mezinárodní působnosti moci zákona (srov. §1 citovaného zákona). Úmluva byla jako zákon součástí československého (od 1.1.1993 českého) právního řádu až do 20.8.1997, kdy po výměně nót ze dnů 28.7.1997 a 20.8.1997 obě smluvní strany – Česká republika a Spojené státy americké – sjednaly ukončení její platnosti k uvedenému dni, ke kterému pozbyl účinnosti i zákon č. 60/1930 Sb.
Ke shora uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. rozsudek ze dne 26.9.2000, sp. zn. 24 Cdo 1271/2000, rozsudek ze dne 30.11.2000, sp. zn. 28 Cdo 376/2000, usnesení ze dne 9.12.2003, sp. zn. 28 Cdo 2225/2003, usnesení ze dne 25.9.2008, sp. zn. 28 Cdo 4343/2007, a mnohá další) a činí tak i v nyní posuzované věci. K odvolatelem nastoleným právním otázkám
o (ne)platnosti ustanovení Úmluvy se již opakovaně vyjadřoval ve svých rozhodnutích‚
i Ústavní soud, který dospěl ke stejnému závěru jako soud dovolací, a to sice že Úmluva byla platnou součástí československého (českého) právního řádu až do jejího zrušení, a v době, která je zde rozhodující, nebyly smluvními stranami učiněny žádné právní kroky, jež by vedly k rozvázání této Úmluvy (srov. nález sp. zn. II. ÚS 307/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 14, pod č. 75, popř. usnesení sp. zn. II. ÚS 257/99, sp. zn. III. ÚS 119/99 a sp. zn. II. ÚS 66/99).
Osvědčení o státním občanství České republiky, vystavené žalobci dne 12.4.2001 Městskou částí P. 8, na které poukazuje žalobce ve svém dovolání, je zde důkazem nikoliv o zachování československého státního občanství dovolatele (jež ztratil naturalizací podle shora označené Úmluvy), nýbrž o získání občanství České republiky na základě jeho prohlášení o státním občanství České republiky, které učinil dne 25.10.2000 podle ust. §1 odst. 1 zák. č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů.
Nebyl-li žalobce oprávněnou osobou k uplatnění nároku ve smyslu §4 odst. 1 zákona o půdě, je pro rozhodnutí soudu (jež musí být v takovém případě vždy negativní) právně nezávažná polemika žalobce o tom, v jakém rozsahu uplatnil nárok před pozemkovým úřadem, resp. zda se jím podaný návrh týkal i určení vlastnictví k poslednímu z označených pozemků, parc. č. 219/2 v kat. území J. V.
(o němž rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví mlčí). Ostatně tato posléze dovolatelem nastolená otázka není otázkou právní, nýbrž skutkovou, která rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečiní.
Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil (a s nímž žalobce polemizoval v dovolání), je proto v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, jíž shledává ústavně konformní i Ústavní soud. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, jelikož ve věci plně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu