ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4475.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4475/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce B. d. K. 1524-1529, zastoupeného advokátem, proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., za vedlejšího účastenství hl. m. P., zastoupeného advokátkou, o převod pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 232/2004, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008, č.j. 21 Co 430/2006-179, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.
III. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně nahradit náklady dovolacího řízení v částce 5.117,- Kč k rukám právního zástupce žalobce
a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem shora uvedeným změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 4. 2006, č.j. 25 C 232/2004-120, tak, že žalovanému stanovil povinnost uzavřít se žalobcem do 15-ti dnů od právní moci rozsudku darovací smlouvu tohoto obsahu: Česká republika – organizační složka Ú. pro z. s. ve v. m. na základě ust. §60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. daruje pozemkovou parcelu p.č. 150/6- zastavěná plocha, pozemkovou parcelu č. 150/7 – zastavěná plocha a pozemkovou parcelu č. 150/8 – zastavěná plocha, vše v katastrálním území S., Městská část P. 13, B. d. K. 1524-1529, se sídlem v P. 5, K. 1529, které tyto nemovitosti do svého vlastnictví přijímá. Žalované a vedlejšímu účastníku byla stanovena povinnosti společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 16.756,- Kč. Výrokem III. rozsudku odvolacího soudu byl upraven výčet pozemků uvedený ve výroku I. tak, že k těmto pozemkům byly uvedeny další a to: parcela č. 150/3 – zastavěná plocha, parcela č. 150/4 – zastavěná plocha a parcela č. 150/5 – zastavěná plocha (viz též opravné usnesení na č.l. 189).
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uzavřít s ním darovací smlouvu podle ustanovení §60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, s tvrzením, že je vlastníkem bytových domů č.p. 1524-1529 v k.ú. S., které jsou postaveny na stavebních parcelách č. 150/3, 150/4, 150/5, 150/6, 150/7 a 150/8. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně je žalobce družstvem zapsaným dne 23. 10. 1997 do obchodního rejstříku s předmětem podnikání pronájem nemovitostí, bytů
a nebytových prostor. Toto družstvo bylo založeno za účelem zajišťování bytových potřeb svých členů a předmětem jeho aktivit je veškerá činnost vykonávaná při správě, provozu, údržbě a opravách bytového fondu. Žalovaná, tj. Česká republika, byla ke dni 16. 11. 1998 zapsána jako vlastník pozemku p.č. 150/3 až 150/8 (zastavěná plocha), přičemž jako orgán oprávněný s pozemky hospodařit byla zapsána IROP – I. r. o. P., příspěvková organizace vedlejšího účastníka. Podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 9. 1. 2006 byl však již jako vlastník uvedených parcel zapsán vedlejší účastník – hl. m. P. -, a to na základě §3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že po datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. po 24. 5. 1991, byl ohledně dotčených pozemků uplatněn restituční nárok a s ohledem na ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo k přechodu vlastnictví ze žalované na vedlejšího účastníka; a to i přesto, že restituční řízení již skončilo s negativním výsledkem pro restituenty. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce je oprávněnou osobou k uplatnění nároku podle ustanovení §60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., a protože žalovaná je podle odvolacího soudu osobou povinnou, změnil rozhodnutí prvostupňového soudu tak, jak je shora uvedeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož důvodnost spatřovala v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka tvrdila, že restituční nároky vůči předmětným pozemkům byly uplatněny až po nabytí účinnosti zákona
č. 172/1991 Sb., tj. po 24. 5. 1991, a proto nemohlo dojít k aplikaci ustanovení §4 odst. 2 cit. zákona. Nabytím účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. přešly nemovitosti do vlastnictví vedlejšího účastníka. Dovolatelka napadala též výrok rozsudku odvolacího soudu s tím, že podle ní není takový výrok vykonatelný, neboť podle tohoto rozsudku nelze provést zápis do katastru nemovitostí. Dovolatelka požadovala, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podal též vedlejší účastník.
K dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka se vyjádřil žalobce. Souhlasil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované a vedlejšího účastníka odmítl.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/, odst. 4 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K pozemkům p.č. 150/3 a 150/5 v k.ú. S. byl dne 4. 2. 1992
a k pozemkům p.č. 150/7, 150/8 a části p.č. 150/6 dne 15. 5. 1992 uplatněn restituční nárok. Z tohoto důvodu uvedené pozemky nepřešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce (vedlejšího účastníka) podle §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.; na této skutečnosti nemohla nic změnit ani novela č. 10/1993, která včlenila do ustanovení §3 odstavce 3 a 4. Platí tedy, že z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí jsou (primárně, pozn.) vyloučeny věci dotčené restitučním nárokem uplatněným před účinností zákona č. 172/1991 Sb., ale i po tomto datu, lhostejno zda šlo o nárok oprávněný či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 885/2007).
Ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., že …do vlastnictví obcí, na jejichž území se nacházejí, dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě…“ nelze interpretovat tak, že rozhodným dnem je jen den nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. v původním znění. Jestliže zákon přinášející pro věc relevantní změny či doplňky, zde tedy zákon č. 10/1993 Sb., nabyl účinnost dnem 1. 1. 1993, pak právě tímto dnem je třeba poměřovat případné restituční nároky obce. Tím spíše je tedy třeba uzavřít, že výchozí přednost před obecní restitucí tu má uplatněný restituční nárok (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, sp. zn. 28 Cdo 3508/2006 a sp. zn. 28 Cdo 1743/2006 k aplikaci další novely obecních restitucí, a sice zákona
č. 114/2000 Sb.).
Odvolací soud správně posoudil otázku vlastnictví předmětných pozemků
a vycházeje z ustanovení §60a zákona č. 219/2000 Sb. stanovil povinnost žalované
k bezúplatnému převodu pozemků tvořících jeden funkční celek s bytovými domy, které se nacházejí ve vlastnictví žalobce. Z důvodu unáhleného postupu vedlejšího účastníka došlo v průběhu soudního řízení ke změně zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům v jeho prospěch. Dovolací soud, vědom si tohoto stavu zápisu v katastru nemovitostí a postupu katastrálních úřadů při zápisu změny vlastnictví formou záznamu podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., odkazuje žalobce – v případě neúspěchu návrhu na zápis do katastru na podkladě výroku odvolací instance – na podání žaloby na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, a to i přesto, že vlastnictví bylo v tomto řízení jako otázka předběžná odvolacím soudem vyřešena.
Uplatněný dovolací důvod tedy není naplněn a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Podle §93 odst. 3 o. s. ř. má v řízení vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost – při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit -, zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento výklad (pomocí argumentu e silentio legis) je zastáván nejen v komentářových textech (viz např. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád, Komentář. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 995, bod 2.), ale zejména v judikatuře Nejvyššího soudu – srov. R 3/2004.
V daném případě podal dovolání vedlejší účastník na straně žalované, tedy někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto takové dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Žalobce má podle §243c odst. 1, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 4.000,- Kč (§7 písm. e/), neboť byl učiněn pouze jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 cit. vyhlášky). Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.)
a 19 % DPH.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu