ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4598.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4598/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) Ing. J. S., zastoupeného advokátem, 2) M. Ch., a c) P. K., proti žalovaným: 1) E. R., a. s., zast. advokátkou, a 2) L. Č. r., s. p., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 C 264/99, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2009, č. j. 56 Co 355/2008-298, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) k rukám advokátky na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (soudu prvního stupně) ze dne 12. 3. 2004, č. j. 15 C 264/99-190, ve znění opravného usnesení, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva původního žalobce J. K. k pozemkům parcelních čísel 1553/2 a stpč. 3424 v katastrálním území V. M. (výrok II), nepřipustil navrhovanou změnu žaloby v odvolacím řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V). Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné pozemky (přestavující původně jediný pozemek parc. č. 1553/2, z něhož byla posléze oddělena stavební parcela č. 3424) patřily žalobci a byly předmětem kupní smlouvy, kterou dne 20.12.1984 uzavřel jako prodávající s předchůdkyní žalovaného 1) E. P.P. jako kupující; výše kupní ceny byla určena částkou 47.722,- Kč. Sporné nemovitosti, které měly na základě kupní smlouvy přejít do vlastnictví státu, jsou nyní zapsány v katastru nemovitostí jako podílové spoluvlastnictví žalovaných (prvého žalovaného jako spoluvlastníka s podílem o velikosti 765/1000 a druhého žalovaného s podílem o velikosti 235/1000 celku), s nabývacími tituly, jímž je krom výše uvedené kupní smlouvy i hospodářská smlouva ze dne 3. 6. 1991. Ač kupní smlouva ve svém článku III obsahovala ujednání o tom, že do vlastnictví státu nemovitost přejde dnem schválení této smlouvy nadřízeným orgánem, schválení postrádá. Obdobné smlouvy z téhož roku schvalovací doložku (formou otisku razítka Federálního ministerstva elektrotechnického průmyslu, s nečitelným podpisem) mají. O navrácení pozemku žalobce dříve usiloval v řízení restitučním, argumentujíce v něm tím, že smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákon o půdě“). Rozhodnutím pozemkového úřadu bylo deklarováno, že vlastníkem pozemků podle §9 odst. 4 zákona o půdě žalobce J. K. není (rozhodnutí Okresního úřadu ve Vsetíně – Pozemkového úřadu ze dne 11. 5. 1998, č. j. PÚ 494-2/92-201, potvrzené rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 1999, č. j. 22 Ca 269/98-42). Jelikož žalobce v průběhu odvolacího řízení zemřel, odvolací soud na jeho místo do řízení povolal jeho dědice, v záhlaví označené žalobce a) b) a c). Za správné označil i právní posouzení věci soudem prvního stupně. S odkazem na v odůvodnění citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st.- 21/05, uzavřel, že žalobce na žádaném určení existence vlastnického práva podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.) nemá naléhavý právní zájem. Tvrdí-li, že vlastnictví ztratil na základě smlouvy, pro neurčitost a chybějící schválení nadřízeného orgánu neplatné, jde o skutečnosti podřaditelné pod restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, převzetí věci státem bez právního důvodu. Restituční předpisy jsou přitom ve vztahu k občanského zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému, a již z tohoto důvodu nemohou se ti, kdo by byli tzv. oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecných předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s tím, že podle jeho názoru jsou právní otázky řešené odvolacím soudem zásadního právního významu. Z obsahu dovolání lze dovodit, že jím žalobce uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Podle názoru žalobce odvolací soud správně nerozlišoval mezi případy převzetí věci státem v rozhodném období bez právního důvodu a převzetí na základě neplatného právního úkonu, jak judikoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99. Ani v této věci se nejedná o případ chybějícího titulu přechodu vlastnictví, nýbrž o situaci, kdy je kupní smlouva neplatná, jelikož byla uzavřena bez souhlasu nadřízeného orgánu kupujícího, Federálního ministerstva elektrotechnického průmyslu, který byl vyžadován tehdy platnými právními přepisy, ust. §29 odst. 3 vyhlášky č. 156/1975 Sb. Kupní smlouva je současně neurčitá, jde-li o označení kupujícího, organizační složky jednající za stát. Ustanovení restitučních předpisů, převzetí věci bez právního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, se podle názoru žalobce na projednávanou věc nevztahuje. a K ochraně tvrzeného vlastnického práva může proto žalobce využít obecných předpisů. Mezi plněním bez právního důvodu a plněním z neplatného právního úkonu rozlišuje i sám občanský zákoník, v ustanovení §451 odst. 2 (jež týká se ovšem skutkových podstat bezdůvodného obohacení). Naléhavý právní zájem na žádném určení vlastnického práva žalobce nepostrádá, jelikož na podkladě vyhovujícího rozsudku může být proveden zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) označil napadený rozsudek za správný. S právním posouzení věci odvolacím soudem se ztotožnil a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) - vzhledem k době vydání rozsudku odvolacího soudu - postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je přípustné. S přihlédnutím k postavení žalobců jako nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek (napadený žalobcem a), jehož úkony platí i pro ostatní žalobce) ve vztahu ke všem účastníkům (§242 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde zde o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací soud potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, kterým je ve věci samé rozhodnuto jinak než v dřívějším rozhodnutí z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V rozhodovací praxi soudů se prosadil a nyní již ustálil právní názor (jímž se v posuzované věci řídil i odvolací soud), že „restituční předpisy jsou ve vztahu k občanského zákoníku v poměrů předpisů zvláštních k obecnému a že z tohoto důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 občanského zákoníku), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř.“ (rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, na který navázala řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, srov. kupř. usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, popř. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia ze dne 15.10.2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006). Judikatorní činností Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz odvolacím soudem citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud uzavírá, že „tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (viz obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoli dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence, nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího vlastníka. Pouze prostřednictvím restitučních předpisů lze dosáhnout zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence“.
Podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu „převzetí věci státu na základě neplatného právního úkonu (kupní smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu“ (rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, případně rozsudek ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005). Stejný právní názor je zastáván i v judikatuře Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/04). Pokud byly v minulosti na danou problematiku vyslovovány i názory odlišné, šlo o názory současnou interpretační praxí již překonané.
Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se přirozeně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím však není míněn přechod vlastnického práva (k němuž je třeba platného právního důvodu), nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, příp. jiných osob, a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 561/07, odmítl).
Právní názor odvolacího soudu, že nápravy pociťované majetkové újmy (jež podle tvrzení žalobců nastala v poměrech jejich předchůdce J. K., přechodem pozemků na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1984, jíž žalobci shledávají pro rozpor se zákonem a pro neurčitost neplatnou), se mohli žalobci domáhat pouze podle restitučních předpisů (které na jimi tvrzené okolnosti pamatují), a že se proto nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku, popřípadě prostřednictvím žaloby o určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř., je tedy správný. Rozsudek odvolacího soudu zde vychází z právního názoru, který je konformní s ustálenou interpretační praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a neodporuje proto ani hmotnému právu. Nejde tudíž o rozsudek po právní stránce zásadně významný (ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
V dovolacím řízení úspěšní žalovaní mají podle §243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1 a 146 odst. 1 o. s. ř. zásadně právo na náhradu nákladů tohoto řízení, k nimž na straně žalovaného1) patří odměna advokáta 20.000,- Kč (§5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), snížená o 50% na částku 10.000,- Kč (§14 odst. 1 a §15 téže vyhlášky) a krácená o dalších 50% na částku 5.000,- Kč, jelikož zástupkyně této žalované učinila v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 téže vyhlášky). Spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokátky ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) činí náklady žalovaného 1) celkem 5.300,- Kč, jež mu nahradí žalobci (tvořící v řízení nerozlučné společenství) společně a nerozdílně. Žalobci 2) podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. prosince 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu