ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4874.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4874/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného M. S., a J. L., a M. T., zastoupených advokátkou, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v T. č.j. 701/04-PÚ/R-8525 ze dne 9.3.2004, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 98/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26.6.2008, č. j. 13 Co 641/2007-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26.6.2008, č. j.
13 Co 641/2007-98, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 4.9.2007, č.j. 7 C 98/2004-78, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vydání budovy bez popisného čísla – stavby technického vybavení na stavební parcele č. 3554/2 v k.ú. T. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že při nařízené demolici bývalého mlýna v T. – S. č.p. 4 v roce 1972 z důvodu jeho havarijního stavu byl objekt mlýna sestávající se z obytné části, mlýnice, pilnice, skladu a dalších drobných hospodářských staveb zbořen a pozemek srovnán se zemí. Dále vzal za prokázané, že podzemní stavební části mlýna, tedy části pod úrovní terénu, které nešly zbořit, byly zasypány sutí. Dovodil, že původní stavba mlýna tak byla zcela odstraněna a přestala existovat. Zaujal názor, že malá vodní elektrárna postavená vedlejšími účastníky M. S. a J. L. na stejném místě je proto stavbou novou. Vyslovil závěr, že i když v souvislosti se stavebním povolením pro její stavbu byly využity některé z podzemních stavebních prvků bývalého mlýna, které byly při zemních pracích odkryty, jednalo se o zbytky stavebního materiálu a nikoliv o rekonstrukci původní mlýnice, která při demolici zanikla. Dospěl k závěru, že vlastníky nové stavby malé vodní elektrárny jsou její stavebníci, tedy vedlejší účastníci M. S. a J. L. Uzavřel, že pokud bývalý objekt mlýnice zanikl
a na témže místě byla vystavěna zcela nová stavba malé vodní elektrárny, která již k původní zemědělské usedlosti nenáleží a je ve vlastnictví fyzických osob, které podle §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o půdě“) ani nejsou povinnými osobami, nelze ji žalobkyni vydat. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že Pozemkový úřad v T. rozhodl o restitučním nároku uplatněném žalobkyní správně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Vytýkala odvolacímu soudu, že řešil otázku zániku stavby malé vodní elektrárny
a zároveň otázku vzniku nové stavby, rovněž malé vodní elektrárny v rozporu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp.zn. 3 Cdon 95/92. Upozorňovala na skutečnost, že ve výčtu částí mlýna, které byly demolovány, není uvedena malá vodní elektrárna, která byla zřízena a fungovala v daném místě již od roku 1928. Konstatovala, že podle shora uvedeného rozhodnutí se posuzuje zánik stavby tak, že stavba zaniká
a přestává být v občanskoprávním smyslu slova tehdy, není-li patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, avšak u podzemních staveb či některých staveb pro energetiku je třeba specifického přístupu. Namítala, že nadzemní stavba bývalého mlýna stojící nad zemí vedle původní malé vodní elektrárny zanikla a byla zbořena, avšak malá vodní elektrárna nezanikla a nezanikl ani náhon, který s ní byl stavebně a funkčně propojen. Dále podle dovolatelky je pro okamžik vzniku stavby jako věci rozhodný stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Tvrdila, že stavbu malé vodní elektrárny v daném místě je třeba posuzovat z úrovně terénu nad hladinou vody. Konstatovala též, že z původní stavby malé vodní elektrárny bylo zachováno obvodové zdivo, takže nedošlo k obměně žádného z prvků dlouhodobé životnosti stavby, t.j. stěn a betonové podlahy. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že vedlejší účastníci M. S. a J. L. vytvořili novou stavbu s použitím původních prvků či původního materiálu, neboť pouze zastřešili původní stavbu. V dovolání zdůrazňovala, že stavba malé vodní elektrárny není totožná se stavbou bývalého mlýna, který byl zdemolován a zanikl. Tvrdila rovněž existenci dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž za tuto vadu považuje skutečnost, že ve věci byli jako vedlejší účastníci připuštěni M. S. a J. L., ačkoli nebyli účastníky původního řízení před správním orgánem. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastníci M. S. a J. L. navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam je instrumentem, za jehož pomoci má dovolací soud sjednocovat judikaturu nižších instancí, případně též odstraňovat kontradikce v judikatuře vlastní (srov. odst. 3 §237 o. s. ř.). Za takovým účelem je však nezbytné, aby dovolatel vymezil ve svém dovolání, jehož obsahem je dovolací soud při přezkumu vázán, právní otázku, jež by mohla být posouzena (viz např. bod II. usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura
č. 7/2004, nebo nález ÚS ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka ÚS sv. 29, č. 23). K vymezení takové právní otázky však nedošlo, dovolatel vytýká soudům obou stupňů vady dokazování a takové – případné – procesní vady tu nemohou být způsobilým obsahem dovolání (srov. bod I. výše citovaného rozhodnutí NS v souvislosti s dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Z povahy uplatněného dovolacího důvodu plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání druhého žalovaného, pokud se nesla k jejímu nesouhlasu se zjištěními soudy obou stupňů.
Jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež převzal skutková zjištění a z nich plynoucí právní posouzení soudu prvního stupně, odvolací soud správně vyložil, že původní stavba mlýna zanikla její demolicí a na stejném místě byla vystavěna stavba malé vodní elektrárny. Odvolací soud v dané věci správně vyslovil, že nová stavba malé vodní elektrárny je oprávněně zapsána ve prospěch jejich vlastníků, vedlejších účastníků J. L. a M. S. Dovolací soud se tedy ztotožnil
s právním posouzením odvolacího soudu, že nová stavba malé vodní elektrárny je ve vlastnictví fyzických osob, které podle §5 odst. 1 zákona o půdě ani nejsou povinnými osobami a žalobkyni ji proto nelze vydat.
Pro úplnost dovolací soud připomíná výkladové tendence dnes již ustálené soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, a ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 154/97, a ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 565/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura sv. 9, roč. 2003, pod č. 149), které v jiných souvislostech totiž při výkladu pojmu ,,stavba, která zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter“ axentují okolnost, že nová stavba není totožná se stavbou zřízenou po převzetí věci státem a představuje tudíž samostatný předmět právního vztahu, na který se restituční předpisy nevztahují. Ostatně tento závěr byl akceptován i v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. II. ÚS 486/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení (dále jen „Sbírka“) pod č. 145, sv. 12. I tento odraz podporuje proto správnost závěru odvolacího soudu, s nimž se dovolací soud ztotožňuje.
Na základě shora uvedeného tedy posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vedlejším účastníkům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu