ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5361.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 5361/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně E. – G. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované L. n. a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení 3.912.101,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 99/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2007, č. j. 3 Cmo 335/2006-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 12.257,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2005, č. j. 13 Cm 99/2003-64, zamítl žalobu, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3.912.101,31 Kč s 4 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2002 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacené vzniklého plněním z absolutně neplatné smlouvy o koupi a prodeji inzerátů a o prémii uzavřené mezi ní a žalovanou dne 1. 5. 1999, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě této smlouvy měla žalobkyně podle svého tvrzení zaplatit žalované částku 4.141.574,67 Kč a využít inzertních služeb jen v hodnotě 340.422,- Kč. V průběhu řízení přitom žalobkyně vzala žalobu zpět do částky 45.615,- Kč s přísl. a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, č. j. 13 Cm 99/2003-55, zároveň pak byla připuštěna změna žalobního návrhu tak, že se žalobkyně nadále domáhala na žalované zaplacení částky 3.912.101,31 Kč s příslušenstvím (č. l. 56 spisu). Žalobkyně uvedla, že považuje předmětnou smlouvu za absolutně neplatnou pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), již spatřuje především v nejasném vymezení předmětu smlouvy – koupě a prodej inzerátů, poradenství při tvorbě inzerátů a rezervace inzertního prostoru. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení není oprávněný, neboť smlouva označená jako smlouva o koupi a prodeji inzerátů a o prémii, na jejímž základě bylo přijato peněžité plnění, byla uzavřena na základě smlouvy
o smlouvě budoucí ze dne 28. 1. 1999 a navazuje na ni v otázce účelu a trvaní smluvního vztahu mezi stranami, a nemohou tak vznikat pochybnosti o dostatečné určitosti jejího obsahu. Městský soud tedy zhodnotil tuto smlouvu jako platnou inominátní smlouvu uzavřenou v souladu s ustanovením §269 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a zároveň tak vyloučil vznik bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. o.z. na straně žalované.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně a rozsudkem ze dne 29. 1. 2007, č. j. 3 Cmo 335/2006-92, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal přiléhavý závěr soudu prvního stupně, podle něhož byly smlouva o smlouvě budoucí ze dne 28. 1. 1999 i smlouva ze dne 1. 5. 1999 označená jako smlouva o koupi a prodeji inzerátů a o prémii uzavřeny platně, a na straně žalované tak nevzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. o.z. Odvolací soud navíc uvedl, že obsah smluv byl stranám jasný, když oba účastníci dlouhodobě (nejméně po dobu tři a půl roku) podle nich jednali, aniž by žalobkyně jejich obsah jakkoliv zpochybňovala. Dále odvolací soud uvedl, že považuje jednání žalobkyně za účelové vzhledem k tomu, že návrhy smluv i placení částek předkládala žalované ona sama, přesto posléze tyto úkony sama zpochybnila. Odvolací soud se v dalších skutkových zjištěních i právních názorech ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a neshledal důvodnými opakovaná tvrzení žalobkyně, s nimiž se v odůvodnění náležitě vypořádal již soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.)
a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) i vadě řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka otázku platnosti smlouvy, kterou soudy obou stupňů nesprávně posoudily. Odvolává se přitom na rozpor se stávající soudní praxí, která vychází z toho, že nestačí, aby bylo stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné osobám, které smluvní stranou nejsou, a že neplatnost právního úkonu je v takovém případě dána i tehdy, je-li účastníkům zřejmé, co měli v úmyslu. K dalšímu pochybení ze strany soudů obou stupňů došlo podle dovolatelky tím, že nesplnily svou povinnost přezkoumat smlouvu ze dne 1. 5. 1999 z hlediska srozumitelnosti soudům samým, neboť, pokud by tak učinily, nemohly by ujednání obsažená v čl. II a v čl. III smlouvy považovat ze srozumitelná. Smlouvu přitom nelze hodnotit pouze na základě toho, že jeden z účastníků na jejím podkladě po určitou dobu plnil, pokud se následně ukáže, že toto plnění nelze racionálně zdůvodnit. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2007, č. j. 3 Cmo 335/2006-92,
i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2005, č. j. 13 Cm 99/2003-64, a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání odmítla názor dovolatelky, že jde
o nesprávně posouzenou otázku zásadního právního významu. Připomněla naopak, že rozhodnutí vrchního soudu je zcela v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, a poukázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn.
29 Odo 108/2003, zdůrazňující potřebu hodnotit určitost smlouvy za použití interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §35 odst. 2 o.z. a §266 obch. zák. Dále uvedla, že námitky uvedené v dovolání směřují především proti nesprávnému hodnocení důkazů, a nejsou tak způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby dovolací soud podle §243b odst. 5, věty první, o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o.s.ř. Podle jeho prvního odstavce je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil – písm. b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam – písm. c).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
V posuzované věci potvrdil odvolací soud zamítavý (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně, a proto se přípustností tohoto dovolání lze zabývat toliko podle
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 31/2005, pod C 3080).
Námitka dovolatelky, která zpochybňuje závěr soudů obou stupňů, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva, směřuje především proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, neboť zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 o.z., jde o skutkové zjištění, zatímco o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 26 Odo 1553/2005, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 738/2006). Dovolatelka tedy uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o.s.ř., podle něhož rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jenž však není – v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz výše) – způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nadto je třeba říci, že k pochybení soudů v předchozím řízení nemohlo dojít tím, že při zjišťování a interpretaci obsahu napadené smlouvy přihlédly i k okolnostem souvisejícím s jejím uzavřením a následným plněním. V rozporu s tvrzením dovolatelky Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že k závěru o neurčitosti právního úkonu lze dospět pouze tehdy, kdy pochybnosti o jeho určitosti nelze odstranit ani jeho výkladem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy vydávaném nakladatelstvím C.H.BECK, sešit 7/1998, str. 372, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 32 Odo 849/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C.H.BECK, svazek 24/2003, pod C 1807). Vzhledem k tomu, že se v tomto případě jedná o obchodní závazkový vztah ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák., je nutné přihlédnout krom základních výkladových pravidel obsažených v §35 odst. 2 o.z. i k příslušným ustanovením obchodního zákoníku, jenž pak v §266 doplňuje pravidlo zakotvené v §35 odst. 2 o.z. stanovící, že právní úkon je třeba interpretovat podle vůle toho, kdo jej učinil. Nejdříve tak musí být podle §266 obch. zák. zjištěn úmysl toho, kdo jednal, tedy smluvních stran, nelze-li jej zjistit nebo pokud se smluvní strany v úmyslu sledovaném právním úkonem rozcházejí, je třeba vyjít z významu, jaký by běžný podnikatel projevené vůli přikládal, a dále pak z toho, jaký význam se přikládá v právním úkonu použitým výrazům podle obchodních zvyklostí. Vždy je však třeba zohlednit veškeré okolnosti související s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští. Byly-li v předchozím řízení tyto okolnosti náležitě zohledněny a za jejich pomoci vyloučena neurčitost napadené smlouvy, postupovaly soudy obou stupňů zcela v souladu s ustanoveními občanského
a obchodního zákoníku i dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že zde není důvodu pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Dovolání žalobkyně tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl
Žalované vzniklo podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1
a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů vynaložených v dovolacím řízení, jež představuje odměna advokáta za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření
k dovolání – §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. – odměna dvakrát snížená o polovinu) s přičtením režijního paušálu – 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 19 % DPH v celkové výši 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu