ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1587.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1587/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně K. D. s. r. o., , zastoupené JUDr. M. N., advokátem, , proti žalované Ing. J. J., , jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně N. T. C. a. s. C., zastoupené JUDr. T. P., advokátem, , o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 Cm 62/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2006, č. j. 4 Cmo 98/2005-301, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. července 2006, č. j. 4 Cmo 98/2005-301, potvrdil rozsudek ze dne 22. září 2004, č. j. 46 Cm 62/2000-257, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu o vyloučení ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporná nemovitost“) z konkursní podstaty úpadkyně N. T. C. a. s. (dále jen „úpadkyně“, popř. „N. a. s.“).
Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odkazuje na ustanovení §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a §39 a §132 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - uzavřel, že smlouva o dílo datovaná 2. února 1993 uzavřená mezi objednatelem A. Č. – Ch. (dále jen „A.“) a zhotovitelem (N. a. s.) [dále jen “smlouva o dílo”] „nebyla uzavřena v souladu s ustanovením §536 a násl. obch. zák.“.
Přitom zdůraznil, že předmět díla (rozuměj dostavba provozní budovy Aeroklubu na letišti Ch. dle projektové dokumentace, jejímž zajištěním byl pověřen člen Aeroklubu F. F.) je neurčitý a že ujednání o ceně díla (rozuměj závazek objednatele, že do patnácti dnů po převzetí díla a provedení kolaudace uzavře se zhotovitelem písemnou nájemní smlouvu o dlouhodobém a bezplatném pronájmu, která bude obsahovat ustanovení o postupném odpisu vložených finančních prostředků /cca 11,000.000,- Kč/ zhotovitelem za provedení díla) je nesrozumitelné, přičemž je nelze považovat ani za způsob určení ceny a nevyplývá z něj ani vůle smluvních stran uzavřít smlouvu bez určení ceny.
V situaci, kdy - pokračuje odvolací soud - stavbu sporné nemovitosti financovala úpadkyně a stavba byla „stavěna“ pro její podnikání a naopak Aeroklub žádné finanční prostředky do sporné nemovitosti nevložil, neevidoval ji ve svém majetku a „necítil se být vlastníkem“, dovodil, že Aeroklub se nestal vlastníkem sporné nemovitosti tím, že „by ji nově postavil nebo nechal pro sebe postavit další osobou s úmyslem mít ji pro sebe, a ani nebylo zjištěno, že by ji nabyl jiným zákonným způsobem“. Nestal-li se Aeroklub vlastníkem sporné nemovitosti, nemohl vlastnické právo k ní platně převést na třetí osobu [H., s. r. o. (smlouvou ze dne 20. prosince 1997)] a tato následně na žalobkyni (smlouvou ze dne 13. srpna 1999). Zmíněné kupní smlouvy považoval za absolutně neplatné (§39 obč. zák.), s tím, že „dobrá víra nabyvatele nemovitosti je v tomto případě irelevantní“.
Jelikož žalovaná spornou nemovitost „zapsala do konkursní podstaty“ úpadkyně oprávněně (z titulu vlastnického práva úpadkyně), shledal odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) žalobu nedůvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a spatřujíc jeho zásadní právní význam v řešení otázky „vlastnictví stavby v případě neplatné smlouvy o dílo v obchodních vztazích“, konkrétně, zda neplatnost smlouvy vylučuje použití ustanovení §542 odst. 1 obch. zák., dle kterého jestliže zhotovitel zhotovuje věc u objednatele na pozemku, který objednatel opatřil, objednatel je vlastníkem této věci, nestanoví-li smlouva něco jiného. Současně akcentuje, že „otázku platnosti smlouvy o dílo“ odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem, když neaplikoval ustanovení §266 obch. zák. a „při výkladu vůle nepřihlédl k okolnostem, z nichž lze dovodit, že strany uzavřely platnou smlouvu o dílo“.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. namítá, že: 1) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a 2) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rekapitulujíc skutkový stav věci a poukazujíc na dosavadní průběh řízení, dovolatelka zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, nezdůvodnily, proč ten který důkaz odmítly či pokládaly za nevěrohodný a své stanovisko v důvodech rozhodnutí přiměřeně nevyložily, tj. postupovaly v rozporu s ustanoveními §120, §131 a §132 o. s. ř.. Přitom poukazuje zejména na obsah výpovědi svědka P. a na listinu označenou „zadání stavby“ vypracovanou projektovou kanceláří P. v říjnu 1992, na kterou odkazuje rozhodnutí o umístění stavby vydané Městským úřadem v Ch. ze dne 23. dubna 1993 (viz č. l. 90).
Výše zmíněné vady řízení - pokračuje dovolatelka - měly vliv na následné právní posouzení věci odvolacím soudem, zejména na závěry ohledně neurčitosti ve smlouvě o dílo vymezeného předmětu díla a nesrozumitelnosti ceny díla.
Z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka akcentuje, že soudy „zcela přehlédly skutečnou vůli smluvních stran a formálním a nadmíru přísným výkladem smluvního ujednání dospěly k neudržitelnému závěru o tom, že Aeroklub jako objednatel se nikdy nestal vlastníkem zhotoveného díla“.
Podle názoru dovolatelky byl předmět díla určen odkazem na projektovou dokumentaci a byť „detailní projektová dokumentace byla zhotovena až v době po uzavření smlouvy“, dokument označený jako „zadání stavby“ obsahoval přesné vymezení zamýšlené stavby a existoval již v době uzavření smlouvy. Připouští, že ujednání o ceně způsobem „cca 11,000.000,- Kč“ není zcela přesné, nicméně má opět návaznost na „zadání stavby“, z něhož cena díla ve výši 11,537.000,- Kč vyplývá. Konečně - jde-li o řešení otázky platnosti smlouvy o dílo - poukazuje na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03, podle něhož základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá.
Z hlediska řešení otázky vlastnického práva ke sporné nemovitosti dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že i vztah z neplatné smlouvy o dílo je vztahem podléhajícím režimu obchodního zákoníku. V situaci, kdy z projevu vůle smluvních stran lze i při neplatnosti smlouvy dovodit, že zhotovitel nebudoval dílo pro sebe, nýbrž pro objednatele, který pozemek „opatřil“, není důvod, proč by nemělo být i v případě neplatné smlouvy o dílo přihlédnuto „k úpravě vzniku vlastnického práva podle ustanovení §542 odst. 1 obch. zák.“ Potud odkazuje na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného v časopise Soudní judikatura pod č. 8/2004, podle něhož „pokud se stal podle smlouvy vlastníkem díla zhotovitel, není jeho vlastnické právo dotčeno následným odstoupením od smlouvy“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když v daném případě není splněna podmínka diformity rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (shodně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z hlediska výše uvedeného jsou pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné námitky, jimiž dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že nesprávně hodnotily provedené důkazy a odůvodnění jejich rozhodnutí neodpovídá požadavku ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani závěr o neplatnosti smlouvy o dílo pro neurčitě vymezený předmět díla a nesrozumitelnost ujednání o ceně díla. Je tomu tak již proto, že jde o posouzení obsahu konkrétního právního úkonu, které postrádá potřebný judikatorní přesah a má význam právě a jen pro projednávanou věc. Přitom závěr o neurčitosti a nesrozumitelnosti smlouvy o dílo nelze považovat ani za rozporný s hmotným právem (ustanovením §266 obch. zák. a §35 odst. 2 obč. zák.). Na takový rozpor navíc dovolatelka usuzuje s poukazem na jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav (viz argumentace „zadáním stavby“), nehledě na to, že dovolatelka (rozporně) na straně jedné připouští, že projektová dokumentace, podle níž mělo být dílo zhotoveno, k datu uzavření smlouvy o dílo neexistovala, a na straně druhé odkazuje na „zadání stavby“, o němž smlouva o dílo mlčí.
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu řešení otázky, zda se ustanovení §542 odst. 1 obch. zák., podle něhož jestliže zhotovitel zhotovuje věc u objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil, objednatel nese nebezpečí škody na zhotovované věci a je jejím vlastníkem, jestliže smlouva nestanoví něco jiného, uplatní i v případech, kdy je smlouva o dílo neplatná.
Závěr, podle kterého předpokladem vzniku vlastnického práva zhotovitele ke zhotovované věci ve smyslu ustanovení §542 odst. 1 obch. zák. je (platná) smlouva o dílo podle ustanovení §536 obch. zák., totiž jednoznačně vyplývá z konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 81/2004 a 51/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1998, sp. zn. 2 Odon 147/97 a ze dne 28. května 2003, sp. zn. 32 Odo 76/2003). Argumentace dovolatelky, podle níž by se „objednatel“ mohl stát vlastníkem „předmětu díla“ způsobem předvídaným ustanovením §542 odst. 1 obch. zák. i na základě neplatné smlouvy o dílo, je tak zjevně bezdůvodná, přičemž naopak právní stav, kdy vlastníkem pozemku a stavby na něm stojící jsou osoby odlišné, je zcela běžný (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 32/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §8, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činní 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 2.550,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu