ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3505.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3505/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a) H., spol. s r. o., a b) M. H., obou zastoupených Mgr. J. V., advokátem, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti D.-H, a. s., zastoupené Mgr. K. T., advokátem, o zaplacení 1,774.452,- Kč a 1,798.793,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 215/2003, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2008, č. j. 14 Cmo 241/2007-225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 3 Cm 215/2003-174, ve výroku, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady společnosti D.-H, a. s. (dále jen „společnost“), konané dne 21. července 2003 (dále jen „valná hromada“), jímž bylo rozhodnuto o zvýšení základního kapitálu o částku 56,533.650,- Kč a návrh na zaplacení náhrady škody. Ve výrocích o povinnostech zaplatit soudní poplatek usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že navrhovatelům tuto povinnost neuložil a každému z navrhovatelů uložil zaplatit společnosti na náhradu nákladů odvolacího řízení 41.460,50 Kč.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud, poté, co přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, zejména uvedl, že rozhodnutí valné hromady „žádnou protiprávností netrpělo“. Ustanovení §186c odst. 2 písm. c) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) porušeno nebylo; většinovému akcionáři (C. E. L.) zmíněným rozhodnutím žádná výhoda poskytována nebyla. Nedošlo ani k porušení §56a obch. zák. Rozhodnutí valné hromady umožňovalo každému akcionáři účastnit se zvýšení základního kapitálu a udržet si tak svůj dosavadní podíl na něm. Nic protiprávního není dle mínění odvolacího soudu ani na tom, že většinový akcionář má zastoupení v orgánech společnosti; to je obvyklá situace. Jak plyne ze spisu, zejména z rozhodnutí Komise pro cenné papíry (zmíněného v usnesení soudu prvního stupně), akcionáři společnosti byli o majetku a hospodaření společnosti informováni řádně, standardním způsobem. Výrazný pokles vlastního kapitálu na jednu původní akcii společnosti je důsledkem výrazného zvýšení základního kapitálu.
Rozpor usnesení valné hromady s §204a odst. 2 obch. zák. navrhovatelé v návrzích na zahájení řízení netvrdili. Namítli jej až při jednání 28. srpna 2006, tedy až tři roky po valné hromadě. Jejich právo domoci se vyslovení neplatnosti valné hromady z tohoto nově uplatněného důvodu již neexistuje, zaniklo prekluzí podle ustanovení §131 odst. 1 obch. zák. uplynutím tří měsíců od konání valné hromady. Tvrzení navrhovatelů, že usnesení valné hromady je v rozporu s §204a odst. 2 písm. a) obch. zák., neshledal odvolací soud správným. Obchodní zákoník nevylučuje, aby informace o přednostním právu akcionářů stanovila i počátek běhu lhůty pro jeho vykonání.
Rovněž tak odvolací soud neshledal správným tvrzení navrhovatelů, že soud prvního stupně neměl rozhodovat o eventuálním petitu. Oba navrhovatelé (v podáních na č. l. 150 – 152 a na č. l. 156 – 158 spisu) navrhli, aby soud připustil změnu návrhu (což se následně při jednání 28. srpna 2006 stalo). Pod bodem III svých podání uvedli, že podávají návrh na upřesnění petitu, který „zohledňuje vznik škody jako možnou eventualitu, pokud nebude vyslovena neplatnost usnesení o zvýšení základního kapitálu“. Nový petit navrhovatelé formulovali tak, aby soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, eventuelně aby vydal rozhodnutí, že společnost je povinna zaplatit navrhovateli 1,774.452 Kč (resp. 1,798.793,- Kč). Eventualita (případ, pro který žalobci ve svých podáních požadovali přisouzení peněžitých částek) spočívala v nevyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (= zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení). To se stalo, soud návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zamítl, a rozhodl o eventuálních požadavcích obou navrhovatelů. Rovněž je zamítl. Skutečnost, že navrhovatelé v uvedených podáních zmiňují (v části II), že hrozí, že soud nebude moci vyslovit neplatnost (usnesení) valné hromady z důvodů uvedených v §131 odst. 3 obch. zák., a proto vyčíslují škodu, kterou utrpěli v důsledku toho, že rozhodnutí valné hromady bylo protiprávní, nic na správnosti výše uvedených závěrů nemění. Pro soud prvního stupně byla podstatná formulace petitu v závěru podání, v části III, v níž je i konkretizována eventualita, pro kterou je uplatňován požadavek na zaplacení peněžité částky. Tato eventualita pak spočívá v nevyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, nikoliv v nevyslovení neplatnosti usnesení (jenom) z určitých důvodů.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba navrhovatelé dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítají, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za otázky zásadního právního významu označili posouzení,
1. „zda může být proces (prosazený většinovým akcionářem) zvýšení základního kapitálu, jehož výsledkem je dramatické snížení vlastního kapitálu na původní akcie, posuzován jako zneužití většiny, příp. jednání v rozporu s dobrými mravy nebo, jak dovozuje odvolací soud, jde o pouhý důsledek výrazného zvýšení základního kapitálu,
2. zda poskytuje zvýšení základního kapitálu společnosti, o jejímž majetku a investicích ví pouze majoritní akcionář a orgány společnosti, které byly tímto akcionářem dosazeny, takovou výhodu majoritnímu akcionáři, která je překážkou výkonu jejich hlasovacích práv ve smyslu ustanovení §186c odst. 2 písm. c) obch. zák.,
3. zda usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu s využitím přednostního práva na upisování akcií, musí obsahovat oznámení počátku běhu lhůty pro vykonání přednostního práva akcionářům a zda oznámení počátku běhu lhůty dle ustanovení §204a odst. 2 obch. zák. může být časově shodné s tímto počátkem a zároveň časově shodné i se dnem oznámení informace o přednostním právu.“
Důvody neplatnosti napadené valné hromady dovolatelé spatřují zejména ve způsobu a podmínkách zvyšování základního kapitálu, tak, jak byly schváleny valnou hromadou společnosti, tedy zcela v rozporu s ustanovením §56a obch. zák., dále ve skutečnosti, že akcionářka C. E. L. hlasovala o zvýšení základního kapitálu, přestože podle §186c odst. 2 písm. c) obch. zák. nemohla hlasovací právo vykonávat a konečně v tom, že zveřejnění informace o přednostním právu k úpisu akcií proběhlo v rozporu s ustanovením §204a odst. 2 písm. c) obch. zák.
Dovolatelé podrobně argumentují ve prospěch závěru, že pokud by skutečným úmyslem majoritního akcionáře bylo jím deklarované poskytnutí dodatečného kapitálu pro udržení a rozvoj podnikatelských aktivit společnosti, pak mohlo být zvýšení základního kapitálu realizováno jiným způsobem, který by splnil deklarovaný cíl, přičemž poměr mezi jmenovitou hodnotou akcie a vlastním kapitálem společnosti by byl zachován.
Rozpor s ustanovením §186c odst. 2 písm. c) obch. zák. dovolatelé spatřují zejména v tom, že podrobné informace o společnosti měl pouze majoritní akcionář, přičemž účetnictví společnosti stejně jako účetnictví společnosti S. I. L., do níž společnost investovala 95,9 % aktiv bylo neúplné, takže akcionáři neměli dostatek podkladů nutných pro posouzení, zda se mají zvýšení základního kapitálu účastnit.
Rozpor procesu zvyšování základního kapitálu s ustanovením §204a odst. 2 písm. c) obch. zák. dovolatelé spatřují v tom, že v daném případě nebylo respektováno rozdělení informace o přednostním právu k upisování akcií a oznámení počátku běhu lhůty k upisování akcií. Počátek lhůty byl v rozporu se zákonem stanoven již v oznámení o přednostním právu a tato lhůta začala běžet již jeho zveřejněním, čímž došlo k faktickému odejmutí práva minoritních akcionářů na přednostní úpis akcií, neboť tito neměli dostatek času na zvážení svého investičního rozhodnutí.
Dovolatelé poukazují na neúplnost zprávy o vztazích mezi propojenými osobami, jež byla součástí výroční zprávy 2002 (jednoho z podkladů pro rozhodování akcionářů), přičemž mají za to, že neúplnost této zprávy je způsobilá přivodit neplatnost usnesení valné hromady společnosti o zvýšení základního kapitálu úpisem nových akcií, neboť akcionáři nemohli kvalifikovaně posoudit výhodnost své investice, protože nevěděli, jaké má společnost vztahy s propojenými osobami.
A konečně dovolatelé podrobují kritice postup odvolacího soudu, který dovodil, že požadovali náhradu škody nejen pokud by soud nevyslovil neplatnost usnesení valné hromady z důvodů uvedených v ustanovení §131 odst. 3 obch. zák., ale i pro případ, kdy by soud (jak se stalo v projednávaném případě) návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zamítl. Samotný vznik nároku na náhradu škody, vyjádřený v eventuálním návrhu, je přitom podmíněn situací, kdy na jedné straně jsou zde dány podmínky pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, protože valná hromada neproběhla v souladu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami, avšak z důvodů uvedených v ustanovení §131 odst. 3 obch. zák. není neplatnost valné hromady vyslovena. V situaci, kdy soud rozhodne o tom, že valná hromada proběhla řádně, je nepochybné, že nárok dovolatelů na náhradu škody nemůže vzniknout, neboť zde zcela chybí kategorie protiprávnosti jako jedna ze základních podmínek pro vznik odpovědnosti společnosti za škodu.
Proto dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení. Současně navrhli odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Řešená právní otázka přitom musí mít pro rozhodnutí o věci určující význam, nemůže tedy jít o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Protože dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Zvýšení základního kapitálu je transakcí, aprobovanou právem bez ohledu na to, zda o zvýšení rozhodl vahou svých hlasů většinový akcionář či nikoli. Posouzení toho, zda je rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu prosazené hlasy většinového akcionáře zneužitím většiny, příp. jednání v rozporu s dobrými mravy závisí na konkrétních okolnostech případu a postrádá proto potřebný judikatorní přesah.
Stejný závěr lze učinit i o otázce, zda zvýšení základního kapitálu společnosti, o jejímž majetku a investicích ví pouze majoritní akcionář a orgány společnosti, které byly tímto akcionářem dosazeny, poskytuje majoritnímu akcionáři takovou výhodu, která je překážkou výkonu jejich hlasovacích práv ve smyslu ustanovení §186c odst. 2 písm. c) obch. zák. Tato otázka totiž vychází z otázky předchozí a její rozhodnutí proto rovněž závisí na okolnostech konkrétního případu.
Ohledně třetí předestřené otázky Nejvyšší soud konstatuje, že již v usnesení ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001, uzavřel, že podání, jímž navrhovatel doplní návrh o nové rozhodující skutečnosti a požaduje tak sice totéž rozhodnutí, ale na základě jiného (doplněného) skutkového stavu, je změnou návrhu ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř.; od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Soudu prvního stupně tak lze vytknout, že o této změně nerozhodl postupem podle §95 o. s. ř. a odvolacímu soudu, že toto pochybení nenapravil; takové procesní pochybení odvolacího soudu však, jak se uvádí shora, nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přitom soudy obou stupňů se změněným návrhem zabývaly i věcně. Odvolací soud k tomu uzavřel, že obchodní zákoník nevylučuje, aby informace o přednostním právu akcionářů stanovila i počátek běhu lhůty pro jeho vykonání. S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Určuje-li ustanovení §204a odst. 2 písm. c) obch. zák., že představenstvo je povinno zveřejnit a oznámit informaci o přednostním právu, která obsahuje alespoň místo a lhůtu pro vykonání přednostního práva, která nesmí být kratší než dva týdny, s uvedením, jak bude akcionářům oznámen počátek běhu této lhůty, nelze toto ustanovení chápat tak, že by nebylo možno uvědomit akcionáře o počátku běhu lhůty pro vykonání přednostního práva již v informaci o přednostním právu. Takový postup je nepochybně, je-li věcně možný, v souladu s povinností představenstva jednat s péčí řádného hospodáře a minimalizovat náklady spojené se zvýšením základního kapitálu. Ani pro akcionáře takový postup neznamená žádnou újmu. Není totiž valného rozdílu mezi tím, sdělí-li např. představenstvo v informaci podle §204a odst. 2 písm. c) obch. zák. akcionářům, že počátek běhu lhůty oznámí následující den v konkrétním deníku anebo oznámí-li v ní počátek běhu lhůty pro výkon přednostního práva. Posuzované ustanovení je podle přesvědčení Nejvyššího soudu třeba chápat tak, že umožňuje představenstvu, aby za situace, kdy není v době oznámení informace známo, kdy bude možno zahájit upisování (např. proto, že představenstvo hodlá uzavřít smlouvu s obchodníkem s cennými papíry podle ustanovení §204a odst. 6 obch. zák.) sdělilo tuto informaci akcionářům dodatečně. Ke stejnému závěru ostatně dospěla i teorie (srov. např. Dědič J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Polygon 2002, s. 2541). Závěr odvolacího soudu tedy není ani v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť navrhovatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a společnosti žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Ivana Štenglová předsedkyně senátu