ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3554.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3554/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci úpadkyně P. h., a. s., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 K 49/2000, o procesním nástupnictví, o dovolání P. Z. a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. března 2007, č. j. 1 Ko 39/2007-55, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 15. února 2006, č. j. 26 K 49/2000 - přihláška pohledávky č. 7, Krajský soud v Brně (odkazuje na ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) připustil, aby do řízení namísto dosavadního konkursního věřitele Ing. M. K. vstoupila společnost P. Z. a. s. Soud uzavřel, že dosavadní konkursní věřitel prokázal smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. ledna 2006 právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva účastníka řízení, o něž v řízení jde a s návrhem na změnu konkursního věřitele vyslovila souhlas společnost P.Z.a. s. jako nabyvatelka práva.
K odvolání konkursního věřitele Ing. J.W. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh Ing. M. K., aby na jeho místo konkursního věřitele vstoupila společnost P. Z. a. s., v rozsahu přihlášené pohledávky č. 7 ve výši 36.000,- Kč, zamítl.
Odvolací soud uzavřel, že účast původního konkursního věřitele v řízení zanikla (poté, co jeho nevykonatelná pohledávka byla popřena při přezkumném jednání konaném 19. prosince 2001) marným uplynutím lhůty k podání určovací žaloby počítané od 12. ledna 2002, když sice podal včas určovací žalobu, ale ta byla pravomocně odmítnuta (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2002, č. j. 4 Cm 74/2002-13)
V den podání návrhu na rozhodnutí o procesním nástupnictví proto již nebyl konkursním věřitelem a nebyl tedy oprávněn takový návrh podat.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání společnost P. Z. a. s., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rovině právního posouzení věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr o tom, že marným uplynutím lhůty k podání incidenční žaloby ve smyslu §23 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění (dále též jen „ZKV“), konkursnímu věřiteli zároveň zaniká účastenství v konkursním řízení. Usuzuje, že pouhé zmeškání lhůty k podání žaloby u o určení pravosti pohledávky dle ustanovení §23 odst. 4 ZKV nemá zároveň (bez dalšího) za následek zánik účasti takového konkursního věřitele v konkursním řízení, neboť k takovému závěru chybí právní důvod, s tím, že je nutné usnesení dle §94 odst. 4 o. s. ř.
Dovolatelka napadá i závěr odvolacího soudu, že byly splněny zákonné podmínky pro to, aby se k pohledávce původního konkursního věřitele nepřihlíželo (že byl řádným způsobem vyzván k podání žaloby o určení pravosti pohledávky, že mu tato výzva byla řádně doručena a od tohoto okamžiku počínající lhůta již počala běžet a tedy již marně uplynula).
Dovolání v této věci je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
V rovině právního posouzení věci dovolací argumentace neobstojí. Závěry odvolacího soudu potud vycházejí z ustáleného judikatury Nejvyššího soudu (srov. bod XVIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 183-185 /359-361/, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1854/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 160, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 827/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2007, pod číslem 169, důvody usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, uveřejněného pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a /v reakci na typově shodné námitky téhož dovolatele v téže konkursní věci pro jiného konkursního věřitele/ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3339/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání není důvodné ani v režimu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (co do námitky, že nebyly splněny předpoklady pro ukončení účasti konkursního věřitele uplynutím stanovené lhůty). V tomto ohledu zůstala dovolací námitka nekonkrétní (bez vysvětlení, proč by tomu tak mělo být a který z údajů obsažených v napadeném usnesení je proto nesprávný) a ze spisu se existence vady takového charakteru bez dalšího nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání zamítl.
Pro úplnost lze dodat, že konkursní věřitel, jenž má za to, že jeho účast v konkursu takovým způsobem nezanikla, se může domoci soudního prověření této otázky prostě tím, že přesto podá žalobu (zde znovu podá žalobu) o určení pravosti pohledávky; v rámci řízení o takové žalobě se vyjasní, zda jde o žalobu včasnou a zda k popření vůbec došlo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu