ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3627.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3627/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně A. – B., s. r. o., zastoupené JUDr. R. H., advokátem, proti žalované P.z. a. s., , zastoupené JUDr. P. V., advokátem, , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 113/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 9 Cmo 260/2006 – 189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, do rukou jejího zástupce.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. dubna 2006, č. j. 45 Cm 113/2005 – 161, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 53 Sm 209/2005 –50.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí k hodnocení jednotlivých námitek uvedl, že pokud jde o námitku řádného nepředložení směnky lze obecně konstatovat, že výstavce směnky vlastní i avalista za výstavce mají postavení přímých dlužníků, vůči nimž není třeba žádných zachovacích úkonů a ani s případným porušením protestační povinnosti není spojena na straně majitele směnky žádná sankce. Rovněž tak úspěšnému uplatnění práva na zaplacení směnky vůči přímému dlužníku nebrání ani prokázané nepředložení směnky k placení. Lze uzavřít, že ve vztahu k přímému dlužníku ze směnky (a ve vztahu k avalovi přímého dlužníka) námitka nepředložení směnky k placení a námitka porušení protestační povinnosti nikdy nemůže být důvodná. V dalších podrobnostech k podané námitce odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
K další námitce žalované, že šlo o směnku zajišťovací pro případ, že by výstavce směnky neodstranil nedodělky dle přílohy předávacího protokolu, a že důvod vystavení pominul, odvolací soud zdůraznil, že žalovaná v námitkách netvrdila obsah směnečné dohody, jejíž by byla účastníkem, a tato skutečnost nevyplynula ani z provedeného dokazování. V této souvislosti odvolací soud uzavřel, že žalované jako avalovi námitka, dovolávající se směnečné dohody mezi odlišnými subjekty, nenáleží. Okolnost, že soud prvního stupně námitku vyhodnocoval, když vycházel ze závěru, že uvedenou námitku žalovaná jako aval uplatnit v daném případě mohla, ve svém důsledku nemění ničeho na správnosti jeho rozsudku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka tvrdí, že porušení „protestačních povinností“ ze strany žalobkyně i ve vztahu k žalované coby k přímému dlužníku ze směnky vede k zániku práv žalobkyně ze směnky. Zpochybňuje správnost provedení směnečného úkonu, kterým žalobkyně vyzvala zavázanou společnost S. R., a. s. (dále jen „společnost“) k poskytnutí směnečného plnění.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že z provedeného dokazování neprokázala existenci směnečné dohody mezi ní a výstavcem a snáší argumentaci na podporu závěru, že žalobkyně nebyla oprávněna předložit výstavci směnku na částku 4,600.000,- Kč.
A konečně dovolatelka tvrdí, že i přesto, že je akcesorický charakter závazku avalisty výrazně oslaben, avalista i osoba již směnečně zavázaná jsou v postavení dlužníků přímých a aval svým podpisem na směnce v souladu se směnečnou dohodou mezi ním a výstavcem přebírá ručení za směnečný peníz uvedený na směnce. Není tak přípustné, aby vstoupí-li aval do směnečného závazku na základě dohody s výstavcem, došlo následným svévolným jednáním výstavce ke změně obsahu jak směnečného, tak rukojemského závazku. Pakliže tedy odvolací soud nepřiznává žalované možnost dovolávat se podmínek směnečné dohody mezi dalšími subjekty, čímž neshledává ani oprávněnost z tohoto titulu vznesených směnečných námitek, je tímto nepřípustně narušeno rovné postavení obou subjektů, jak jej předpokládá zákonná úprava.
Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k novému rozhodnutí s tím, že jej zaváže právním názorem.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto a jí byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud neshledal.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v rozhodnutí ze dne 2. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 85, v rozhodnutí ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 810/2003, uveřejněném v témže časopise č. 5, ročník 2004, pod číslem 94 a v rozhodnutí ze dne 5. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 896/2002, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, jež ostatně bez dalšího vyplývá z ustanovení čl. I §17 směnečného zákona, podle kterého směnečný rukojmí nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které se zakládají pouze na vztahu remitenta a akceptanta (popř. výstavce), nýbrž může uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu k remitentovi. Od závěru formulovaného v citovaných rozhodnutích nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
V rozhodnutí ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007 pak nejvyšší soud uzavřel, že úspěšnému uplatnění práva na zaplacení směnky vůči přímému směnečnému dlužníkovi nebrání ani prokázané nepředložení směnky k placení. Je tomu tak proto, že práva majitele vůči přímým dlužníkům ze směnky nejsou podmíněna provedením žádných dalších zachovacích úkonů, mezi něž (mimo jiné) patří právě předložení směnky k placení.
V usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Z toho pohledu je pro přípustnost dovolání nevýznamná námitka. kterou dovolatelka vytýká odvolacímu soudu závěr, že neprokázala existenci směnečné dohody mezi ní a výstavcem směnky.
Protože dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalobkyně sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 činí 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % podle ustanovení §18 odst. 1 vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání) činí odměna 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 10.300,- Kč. S připočtením 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč, činí celková výše nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu