ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.5149.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 5149/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně C., zastoupené JUDr. P. B., advokátem proti žalovaným 1) B. H. a. s., a 2) K. K., zastoupenému JUDr. V. S., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 300/2002, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2008, č. j. 12 Cmo 359/2007-283, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2008, č. j. 12 Cmo 359/2007-283, potvrdil ve vztahu k druhému žalovanému rozsudek ze dne 16. října 2003, č. j. 50 Cm 300/2002-81, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. června 2002, č. j. Sm 589/2001-10, kterým žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 48,044.035,58 Kč s 6% úrokem od 16. května 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 160.146,78 Kč a na nákladech řízení 1,178.360,- Kč (výrok I.), dále potvrdil usnesení ze dne 6. února 2008, č. j. 50 Cm 300/2002-225, jímž tentýž soud zamítl návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud, vycházeje - na rozdíl od soudu prvního stupně - z toho, že druhému žalovanému přísluší rovněž kauzální námitky a námitka nesprávného vyplnění blankosměnky, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého se druhému žalovanému prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom uzavřel, že:
1) sporná směnka vlastní byla vystavena jako blankosměnka k zajištění závazků první žalované („představovaných jistinou, úroky, úroky z prodlení, cenami za úkony podle sazebníku a smluvními pokutami“) z úvěrové smlouvy č. 818-0018-99 ze dne 19. května 1999 (dále též jen „úvěrová smlouva“), s tím, že vyplňovací právo [založené „Smlouvou o vyplňovacím právu směnečném“ uzavřenou mezi původním majitelem směnky (Č. s., a. s.) a prvním žalovaným (výstavcem směnky) – dále též jen „smlouva o vyplňovacím právu] opravňovalo věřitele doplnit chybějící údaje, tj. směnečnou sumu a datum splatnosti v případě, že se první žalovaný dostane do prodlení s plněním svých závazků;
2) majitel blankosměnky neporušil udělené vyplňovací právo, doplnil-li do blankosměnky „při prodlení s placením jistiny a úroků“ částku odpovídající skutečně dlužné částce, byť převyšovala „původní nominální výši úvěru“ (tj. 40,000.000,- Kč) a zahrnovala také část jistiny, která „by se při dodržení podmínek smlouvy stala splatnou až později“, protože podle „vyplňovací dohody“ (potud odkázal zejména na její bod 4.) zajišťovala blankosměnka všechny závazky prvního žalovaného z výše označené úvěrové smlouvy;
3) námitka místní nepříslušnosti je „s odkazem na ustanovení §87 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nedůvodná, protože na předmětné směnce je uvedeno platební místo Praha 1;
4) žalobkyně nebyla povinna v žalobě tvrdit a prokazovat, že „směnka byla původně blankosměnkou a jaký byl obsah vyplňovací dohody“;
5) „vyplňovací dohoda“ není neurčitá, navíc neplatnost této dohody by ani neměla za následek „neplatnost blankosměnky“;
6) z tvrzení, že žalovaní poskytli „nějaké částky na zaplacení úvěru“, ještě nevyplývá, že dluh z úvěru nečinil ke dni splatnosti směnky a ke dni vydání směnečného platebního rozkazu žalovanou částku.
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. , jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že
a) jeho rozhodnutí není řádně odůvodněno a je proto nepřezkoumatelné;
b) právní závěr, podle kterého je námitka místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze nedůvodná podle ustanovení §87 písm. e) o. s. ř., neboť v obvodu tohoto soudu je platební místo směnky, je „v extrémním nesouladu s posuzovanou směnkou“, na níž je výslovně uvedeno, že směnka je splatná „u Č. s., a. s., okresní pobočky v O.
c) ustanovil-li opatrovníka z řad zaměstnanců soudu, odňal mu „reálnou a efektivní“ možnost jednat před soudem, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Dále namítá, že odvolací soud vadně posoudil námitku nesprávného vyplnění blankosměnky co do výše směnečné sumy a data splatnosti, když uzavřel, že v případě zajišťovací blankosměnky může vyplněné datum splatnosti předcházet datu splatnosti zajišťované pohledávky; potud odkazuje na závěry rozhodnutí uveřejněného pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2005“).
Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s hmotným právem vyřešil otázku určitosti a platnosti uzavřené „vyplňovací dohody“. Z této dohody totiž není zřejmé, jakým způsobem měl být na směnku doplněn údaj směnečné sumy a data splatnosti.
Dovolatel usuzuje, že napadené rozhodnutí má „i z hlediska judikatorního přesahu v procesní rovině ve věci samé po právní stránce zásadní význam“ a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (ve shora uvedeném rozsahu) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s ustanovením opatrovníka dovolateli z řad zaměstnanců soudu. Totéž platí o výhradách co do (ne)správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu (podřaditelných dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.) ve vztahu k určení platebního místa směnky.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu řešení otázek, zda remitent (popř. další majitel směnky) vyplnil blankosměnku v souladu s dohodou o vyplnění a zda je tato dohoda (z hlediska její určitosti) platná. Je tomu tak již proto, že takové posouzení postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc. Výklad ujednání obsaženého ve smlouvě o vyplňovacím právu, včetně závěru, podle něhož mohl majitel blankosměnku doplnit v případě prodlení dlužníka (první žalované) se splněním závazku z úvěrové smlouvy o údaj směnečné sumy, zahrnující i tu část (již vzniklého) závazku dlužníka, jejíž splatnost měla nastat (v souladu s úvěrovou smlouvou) později, neshledává Nejvyšší soud ani rozporným s hmotným právem (ustanoveními §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku, ve spojení se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Přitom právní posouzení věci odvolacím soudem není - oproti mínění dovolatele - ani kontradiktorní ve vztahu k R 71/2005, když v tomto rozhodnutí formulovaný závěr se uplatní pouze tehdy, nejsou-li ve smlouvě o vyplnění blankosměnky ohledně údaje splatnosti (vyjma ujednání, podle něhož má majitel právo zmíněný údaj doplnit) dohodnuty žádné podmínky.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu