ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1333.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1333/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2009 o dovoláních, která podali obvinění R. P. a T. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2008, sp. zn. 67 To 156/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 15/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 1 T 15/2006, v trestní věci obviněných S. A. S., K. H., J. B., A. K., R. P. a T. F. byl obviněný R. P. v bodě II/A) výroku o vině uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v době nejméně od července do 5. 4. 2005 v P. a na dalších místech P. nabízel, prodával, za protislužby nebo zdarma poskytoval drogu pervitin, jejíž účinnou složkou je metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. jako psychotropní látka, a to nejméně těmto osobám:
1) J. P. v době nejméně od poloviny srpna 2004 do 5. 4. 2005 v P. poskytnul pervitin nejméně ve 42 případech v množství po 0,5 g, přičemž J. P. se na koupi pervitinu podílela celkovou částkou 3.000,- Kč, jinak jí pervitin poskytnul zdarma,
2) E. M. v době nejméně od listopadu 2004 do 5. 4. 2005 v P. a v P. prodal pervitin nejméně v 9 případech v celkovém množství nejméně 9 g za celkovou částku nejméně 9.000,- Kč,
3) B. W. v blíže nezjištěné době nejméně od počátku roku 2005 do března 2005 včetně v P. prodal pervitin ve 4 případech v celkovém množství 4 g za celkovou částku 4.000,- Kč, v 5 případech jí pervitin telefonicky nabízel a v 1 případě zdarma poskytnul,
4) J. B., v blíže nezjištěné době léta roku 2004 na blíže nezjištěném místě za protislužbu poskytnul pervitin ve třech případech v množství po 0,1 g,
5) M. Š. v době od října 2004 do března 2005 v P. a jinde poskytnul převážně bez úplaty pervitin ve třech případech v množství po 0,1 g,
6) D. A. v únoru 2005 v P. – L. nabídnul 1x pervitin v množství 0,2 g za částku 200,- Kč,
7) A. S. v době od konce roku 2004 do února 2005 v P. a v P. prodal pervitin nejméně ve 24 případech, v celkovém množství nejméně 12 g za celkovou částku nejméně 12.000,- Kč,
v bodě II/B) výroku o vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v době od 8. 4. 2005 do 8. 6. 2005 nabízel a prodal A. S. drogu pervitin, jejíž účinnou složkou je metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. jako psychotropní látka, nejméně v 16 případech po 0,5 g“,
a v bodě II/C) výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., jehož se dopustil tím, že „dne 8. 6. 2005 v blíže nezjištěné době v P. vyhledal A. S. v zaměstnání a v souvislosti s trestnou činností uvedenou pod bodem II/A), pro kterou již byl v té době stíhán, A. S. vyhrožoval fyzickým násilím v případě, že proti němu bude svědčit, upozornil ji, že pokud tak učiní, může se to obrátit proti ní, a že si má uvědomit, že má malé děti“. Za uvedené trestné činy byl obviněný R. P. podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Obviněný T. F. byl v bodě V/A) výroku o vině uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v době nejméně od léta roku 2004 do 5. 4. 2005 včetně v P., v P. a jinde prodával za částku 500,- Kč až 1.000,- Kč/g či zdarma nebo výměnou za jinou věc poskytoval drogu pervitin, jejíž účinnou složkou je metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. jako psychotropní látka, kterou získával od K. H. nebo J. B., přičemž za prodej pervitinu utržil celkovou částku kolem 200.000,- Kč, a pervitin takto poskytnul nejméně těmto osobám:
1) S. A. S. od blíže nezjištěné doby podzimu roku 2004 do 5. 4. 2005 v P., v P. prodal nebo jinak poskytnul v množství dosahujícím nejméně 80 g pervitin za cenu 800,- Kč až 1.000,- Kč/g,
2) R. P. od blíže nezjištěné doby podzimu roku 2004 do 5. 4. 2005 v P., v P. za protislužby spočívající ve zprostředkování kontaktů na odběratele drog či odvoz automobilem, poskytl pervitin v blíže nezjištěném množství,
3) K. N. v blíže nezjištěné době nejméně od ledna 2005 do 5. 4. 2005 v P. na čerpací stanici Ö. a jinde prodal pervitin v blíže nezjištěném množství nejméně v 11 případech za celkovou částku nejméně 8.000,- Kč,
4) J. K. v době od ledna do března roku 2005 v P. – P., v P. – Ď. a v P. – H. v jednom případě zdarma poskytl nezjištěné množství pervitinu a dále prodal nejméně 9,5 g pervitinu za celkovou částku nejméně 7.600,- Kč,
5) F. H. v období od října 2004 do ledna 2005 v P. – Č. M. a dále na benzínové stanici U Č. k. na rychlostní silnici vedoucí na M. B. prodal pervitin nejméně v 7 případech v celkovém množství nejméně 13 g za částku nejméně 13.000,- Kč “,
a v bodě V/B) výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „nejméně dne 5. 4. 2005 v době kolem 18:50 hod., kdy byl zadržen, v P. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Fiat Bravo, a tohoto jednání se dopustil přesto, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 3 T 68/2003, který nabyl právní moci dne 12. 8. 2003, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 let, a dále mu byl trestním příkazem Okresního soudu Praha – východ ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 16 T 112/2004, který nabyl právní moci dne 13. 5. 2004, mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 30 měsíců“. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 5 T 56/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvoláních, která proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění S. A. S., K. H., R. P., T. F. a v neprospěch obviněného K. H. (do výroku o trestu) obvodní státní zástupkyně pro Prahu 9, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 7. 2008, sp. zn. 67 To 156/2008, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu u obviněných R. P. a K. H. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o jejich vině pak odsoudil obviněného R. P. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku se zařazením do věznice s dozorem podle §39a odst. 3 tr. zák. a obviněného K. H. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Odvolání obviněných S. A. S. a T. F. pak podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3. 7. 2008 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění R. P. a T. F. následně dovolání. Obviněný T. F. podaným mimořádným opravným prostředkem současně napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a trestu ohledně své osoby a obviněný R. P. pak ohledně své osoby výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně a výrok o trestu z rozsudku soudu odvolacího. Oba uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Obviněný R. P. v odůvodnění svého dovolání předně namítl nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání popsaného bod bodem II/C) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. s tím, že v popisu skutku není výslovně uvedeno, že by poškozená A. S. v době, kdy mělo být protiprávně působeno na její svobodnou vůli, byla nositelkou zvláštního postavení spočívajícího v procesním postavení svědka. Příslušná skutková věta tak nepostihuje všechny znaky odpovídající výše uvedené právní kvalifikaci. V této souvislosti také dovolatel zdůraznil, že poškozená v inkriminované době nemohla být chráněna zvolenou přísnější právní kvalifikací, neboť nebyla svědkyní v procesním smyslu. K předmětnému jednání totiž mělo dojít dne 8. 6. 2005, zatímco poškozená se vůbec poprvé dostavila k orgánu činnému v trestním řízení o dva dny později, tedy 10. 6. 2005, kdy na něj měla na Policii ČR podat trestní oznámení. Ze spisu tedy nelze učinit jakýkoliv závěr o tom, že by poškozená přede dnem 8. 6. 2005 byla pro jeho jinou trestnou činnost vyslýchána nebo alespoň k podání výpovědi předvolána. Projednávaný skutek tak dle podle názoru dovolatele mohl být právně posouzen toliko jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Na tomto místě dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 92/2000, podle nějž je předpokladem použití právní kvalifikace podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. nezbytné, aby vydíraná osoba měla v inkriminovanou dobu již procesní postavení svědka, jehož nabývá teprve po předvolání k podání svědecké výpovědi orgánem činným v trestním řízení. Pokud tedy soud prvního stupně za výše uvedených okolností posoudil jeho jednání podle zvolené přísnější právní kvalifikace, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Odvolacímu soudu pak dovolatel vytknul, že nevyhověl jeho řádnému opravnému prostředku (odvolání), jestliže rozsudku soudu prvního stupně vytýkal nepřezkoumatelnost ve vztahu k některým ze skutků, kterými byl uznán vinným. To znamená, že nesplnil svou přezkumnou povinnost a svým postupem naplnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tuto námitku vznesl dovolatel konkrétně ve vztahu ke skutkům (jednotlivým útokům) popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body II/A)1. a II/A)4., ohledně kterých dovolatel v odůvodnění rozhodnutí postrádal odkaz na jakýkoliv důkaz, ze kterého soud vyvodil závěr o jeho vině. Odvolací soud tak - pokud jde o hodnocení provedených důkazů - věc de facto ponechal v plné dispozici soudu prvního stupně a tím podle názoru dovolatele zcela rezignoval na svou roli druhostupňového soudu danou mu platným právem.
Své dovolání uzavřel obviněný R. P. tím, že rozsudky soudů obou stupňů v dané trestní věci považuje za nezákonné, a proto navrhl, aby dovolací soud obě tato rozhodnutí ve výrocích o vině i o trestu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obviněný T. F. v podaném dovolání namítl, že oba soudy nesprávně právně posoudily jeho jednání, když je subsumovaly pod kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a uznaly ho tak vinným ze spáchání uvedeného trestného činu „ve větším rozsahu“. V této souvislosti upozornil, že za dobu oněch 9 měsíců, po kterou měl předmětnou trestnou činnost páchat, utržil za pervitin částku cca 200.000,- Kč, což je jen hrubý odhad a je to částka „včetně hodnoty protislužby“. Z toho pak jednoznačně vyplývá, že uvedená částka ve výši 200.000,- Kč není výslednou částkou, kterou za prodej drogy utržil, ale je nutné od této částky odečíst i náklady, které musel vynaložit na nákup této drogy a na různé protislužby. Orgány činné v trestním řízení (včetně soudů) však tuto částku automaticky považovaly za jeho skutečný prospěch, který prodejem drogy získal, ačkoliv takto dle jeho názoru zcela jistě postupovat nelze. Dovolatel zároveň zdůraznil, že k této otázce nebylo provedeno žádné dokazování se zaměřením na to, aby od částky 200.000,- Kč byla odečtena částka, za kterou drogu nakoupil, a další náklady, které vynaložil. Jeho skutečný prospěch byl nepochybně nižší než 200.000,- Kč a čin tedy nespáchal ve větším rozsahu ve smyslu §187 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Dovolatel dále namítl, že mu nebyla prokázána ani distribuce drogy v množství způsobilém ohrozit zdraví většího počtu osob, zohledněn nebyl její druh a kvalita a ani okolnosti, za kterých čin spáchal, především doba, po kterou s uvedenými látkami nakládal, počet osob, kterým ji opatřil, ani další skutečnosti. V této souvislosti se následně obšírně vyjádřil k tvrzením svědků a spoluobviněných v dané trestní věci a vesměs zpochybnil věrohodnost resp. pravdivost jejich výpovědí v hlavním líčení, jakož i validitu důkazu telefonními odposlechy, a na tomto základě následně uzavřel, že skutkový stav věci nebyl v jeho případě spolehlivě zjištěn. Za důkaz usvědčující ho z předmětné trestné činnosti nelze podle dovolatele považovat ani jeho částečné doznání v přípravném řízení, neboť toto doznání, které navíc učinil v nepřítomnosti „nezúčastněné osoby a ve špatném psychickém stavu“, nekoresponduje s dalšími důkazy provedenými v hlavním líčení.
Ke skutku, který byl právně kvalifikován jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (bod V./B/ výroku o vině) dovolatel namítl, že v daném směru nebylo vůbec provedeno náležité dokazování a tudíž mu ani nemohlo být nic prokázáno. I pokud by se však soudům podařilo mu spáchání předmětného skutku prokázat, pak podle názoru dovolatele byl tento trestný čin fakticky konzumován závažnějším jednáním kvalifikovaným jako trestný čin podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Za těchto okolností bylo proto namístě jeho trestní stíhání ohledně méně závažného trestného činu (skutku) zastavit podle §223 odst. 2 tr. ř.
Své dovolání uzavřel obviněný T. F. konstatováním, že pokud odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně výše uvedené vady neodstranil a nenapravil, když jeho důvodně podané odvolání jako nedůvodné zamítl, naplnil svým rozhodnutím důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení §265k tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 jako soudu prvního stupně a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.
Oba obvinění v rámci svých dovolání rovněž navrhli, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. a výkon napadeného rozhodnutí před projednáním věci odložil.
K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného R. P. uvedl, že pokud se týká dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nemůže jej naplnit výhrada formulovaná tak, že odvolací soud nesplnil přezkumnou roli druhostupňové instance, když ponechal v plné dispozici soudu nalézacího hodnocení provedených důkazů. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. totiž vyplývá, že předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je, aby bylo rozhodnuto o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přičemž v daném případě nebylo odvolání obviněného zamítnuto ani odmítnuto, protože mu bylo alespoň zčásti vyhověno. Pod dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř. pak dle názoru státního zástupce nelze subsumovat tu část jeho argumentace, kde zpochybňuje hodnocení důkazů a zároveň namítá nedostatečnou kvalitu a nepřesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Podle §265a odst. 4 tr. ř. přitom dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje podle státního zástupce toliko výtka dovolatele, jejímž prostřednictvím namítá nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2, písm. e) tr. zák., tedy spáchání takového trestného činu na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Tuto námitku však státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť i když poškozená A. S. v době spáchání činu nebyla v procesním postavení svědka, je nutno zákonnou dikci „v souvislosti s výkonem jeho povinnosti\" vykládat tak, že jednání pachatele uvedené v §235 odst. 1 tr. zák. může s výkonem povinnosti svědka souviset jakýmkoliv způsobem, postačí jakákoliv, byť i vzdálená, souvislost. K jednání pachatele tedy může dojít i mimo rámec formálního řízení, neboť tím není vyloučeno, že toto jednání věcně souvisí s povinnostmi, které svědek vykonává v takovém řízení. Svědkem je každá osoba, která na podkladě svého vnímání disponuje poznatky o skutečnostech, jež jsou nebo mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, a to bez ohledu na okolnost, zda byla nebo nebyla formálně předvolána k podání svědectví v řízení před takovýmto orgánem. Ačkoliv poškozená A. S. v době činu dosud nebyla předvolána ke svědecké výpovědi, přesto byla osobou, která byla svědkem v materiálním slova smyslu. S obviněným R. P. se znala, protože již dříve od něj nakupovala pervitin, vnímala tedy určité skutečnosti významné pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a vyhrožováno jí bylo v souvislosti s trestnou činností obviněného R. P., která spočívala v nabízení, prodávání a poskytování pervitinu. V době, kdy se dopustil vydírání vůči poškozené A. S., byl obviněný již stíhán pro trestnou činnost spojenou s distribucí drog, přičemž jeho jednání směřovalo vůči poškozené A. S. právě proto, že skutečnosti, které znala, by mohly být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Jednání obviněného tedy bylo zcela jednoznačně spácháno s úmyslem odradit poškozenou A. S. jako svědka od řádného plnění jejích povinností vyplývajících z trestního řádu.
Své vyjádření k dovolání obviněného R. P. uzavřel státní zástupce návrhem, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ( §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
K dovolání obviněného T. F. státní zástupce uvedl, že pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. nelze podřadit ty jeho námitky, které se opírají o vlastní interpretaci obsahu výpovědí spoluobviněných S. S., K. H. a R. P., jakož i svědků K. N., J. K., F. H., A. S. a J. J., neboť tyto se netýkají aplikace hmotného práva, nýbrž jsou vyjádřením snahy obviněného zpochybnit dokazování ve vztahu k množství drogy, které měl distribuovat. Tímto způsobem se dovolatel domáhá zjištění jiných, pro něj příznivějších skutkových okolností, než ke kterým dospěly při svém rozhodování soudy obou stupňů. Stejný závěr lze učinit i ohledně námitek, které směřují proti způsobu, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily, případně pořídily a procesně zajistily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci (především výpověď samotného obviněného T. F. z přípravného řízení a obsah odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu). Dovolatel se ve skutečnosti pouze domáhá změny skutkových zjištění, přičemž zároveň zpochybňuje správnost procesního postupu soudů při zjišťování skutkového stavu. Naprostou většinu námitek podaného dovolání obviněného tak tvoří především argumenty zpochybňující procesní stránku věci a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž takovéto námitky v rámci obviněným deklarovaného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. akceptovat nelze.
Výše uvedené podle státního zástupce platí i ve vztahu k argumentaci obviněného, která se týká výroku, jímž byl pravomocně uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť i na tomto místě dovolatel tvrzením, že orgány činné v trestním řízení při konstituování výroku o jeho vině tímto trestným činem vycházely pouze z úředního záznamu a vůbec neprováděly dokazování k tomuto skutku, v podstatě brojí proti šíři provedených důkazů a tím namítá porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., což se opět neslučuje s hmotně právní povahou jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za námitku, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze podle státního zástupce považovat toliko argument dovolatele, že v jeho případě nebyly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a to vzhledem k absenci znaku „ve větším rozsahu“, ve kterém by prodával nebo jinak jinému opatřil psychotropní látku. V této souvislosti státní zástupce uvedl, že konkrétní okolnosti rozhodné pro určení „většího rozsahu“ ve smyslu §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. zákon výslovně nevymezuje, nicméně dosavadní soudní praxe vymezila kritéria pro určení hmotnosti, od které lze již naplnění kvalifikačního znaku „ve větším rozsahu“ shledávat, tím, že naplnění tohoto znaku lze v zásadě dovozovat při přechovávání 10 g metamfetaminu, což představuje asi 200 dávek běžného konzumenta. Mimo množství je třeba hodnotit i druh a kvalitu látky, způsob provedení činu, přičemž ve vztahu k této okolnosti postačí nedbalost. Z hlediska naplnění kvalifikačního znaku „ve větším rozsahu“ je vedle množství drogy zásadní též druh účinných látek a četnost osob, jejichž potřebu mohou potencionálně uspokojit. Musí přitom jít o množství, které značně přesahuje jednotlivou denní spotřební dávku a zároveň je tak velké, že je potencionálně způsobilé ohrozit na zdraví nebo přímo na životě větší počet osob. Při splnění podmínek podle §88 odst. 1 tr. zák. přitom k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. postačí i splnění jen jednoho ze shora uvedených kriterií. Není přitom vyloučeno, že s ohledem na konkrétní specifické okolnosti případu může převážit význam i některého jiného kriteria, například délka doby, po kterou pachatel uvedené látky prodával či držel, nebo pravidelnost zásobování určité osoby těmito látkami.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti tudíž nemůže obstát námitka dovolatele zpochybňující naplnění zákonného znaku „ve větším rozsahu“. Z popisu zjištěných skutkových okolností, jak jsou formulovány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, je totiž patrno, že obviněný v době nejméně od léta roku 2004 do 5. 4. 2005 včetně v P., P. a jinde prodával za částku 500,- až 1.000,- Kč/g drogu pervitin, jejíž účinnou složkou je metamfetamin, případně pervitin zdarma nebo výměnou za jiné věci poskytoval dalším osobám, přičemž za prodej pervitinu utržil částku kolem 200.000,- Kč, a takto poskytl nejméně 80 g pervitinu S. S., blíže nezjištěné množství pervitinu R. P. za protislužby spočívající ve zprostředkování kontaktů na odběratele drog či odvoz automobilem, K. N. blíže nezjištěné množství pervitinu nejméně v 11 případech, J. K. nejméně 9,5 g pervitinu a F. H. nejméně v 7 případech nejméně 13 g pervitinu. Z takové aktivity obviněného v oblasti distribuce drogy pervitinu vyplývá, že se nejednalo o jednorázovou nebo nahodilou záležitost, neboť se jednalo o takové množství omamné nebo psychotropní látky, které bylo způsobilé sloužit pro více lidí, po delší dobu a opakovaně. V daném případě šlo o distribuci pervitinu, tedy omamné látky výrazné kvality, která způsobuje dlouhodobý návyk a značným způsobem devastuje lidský organismus. Obviněný T. F. se popsaného protispolečenského jednání prokazatelně dopustil vůči několika konkrétně zjištěným osobám. Všechny tyto skutečnosti mají dle názoru státního zástupce podstatný vliv na nebezpečnost jeho jednání pro společnost, neboť v případě pervitinu se za větší rozsah považuje již 10 g metamfetaminu (čili asi 200 běžných dávek průměrného konzumenta), jak ostatně namítl ve svém dovolání i obviněný. V neposlední řádě státní zástupce poukázal i na skutečnost, že hodnota pervitinu prodaného obviněným T. F. činila nejméně 200.000,- Kč. Kvantitativní hledisko znaku „ve větším rozsahu\" podmiňující použití vyšší trestní sazby proto bylo v daném případě jednoznačně naplněno. K námitce dovolatele, že v popisu skutku uvedená částka 200.000,- Kč, utržená za prodej drogy, je jen hrubý odhad a je nutno od ní odečíst náklady, které vynaložil na její nákup a různé protislužby, státní zástupce uvedl, že tato námitka je z hlediska dané právní kvalifikace zcela irelevantní, protože získání prospěchu nehrálo při kvalifikaci jednání obviněného T. F. jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. žádnou roli.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům státní zástupce v závěru vyjádření k dovolání obviněného T. F. navrhl, aby je Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění R. P. a T. F. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného T. F. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť je napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání obviněného R. P. je pak přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) per analogiam, neboť tam, kde soud druhého stupně ponechal napadený rozsudek v odvoláním napadených výrocích nezměněn, vytvořil týž procesní stav, jako by v této části odvolání zamítl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v obou dovoláních odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý z výše uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolateli namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích odkazují.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatelů, v jejichž rámci polemizují se správností, resp. nesprávností postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů, namítají nedostatečný rozsah provedeného dokazování pro spolehlivý závěr o jejich vině, popřípadě poukazují na to, že obsah některých důkazů nebyl interpretován v jejich prospěch, ačkoliv tak soudy učinit měly. Tato část jejich námitek se totiž ve skutečnosti týká primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že oba dovolatelé své mimořádné opravné prostředky zčásti nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali revize (přehodnocení) některých soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jejich námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ podle názoru Nejvyššího soudu nejde, neboť soudy ve věci dovolatelů založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily - viz zejména str. 13 až 15 rozsudku soudu prvního stupně a str. 11 až 12 rozsudku odvolacího soudu (k obviněnému R. P.) a str. 17 až 18 rozsudku soudu prvního stupně a str. 13 rozsudku odvolacího soudu (k obviněnému T. F.).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným R. P. uplatněn právně relevantně toliko v té části jeho dovolání, v níž namítl, že svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II./C) nenaplnil znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2, písm. e) tr. zák., když trestný čin nespáchal vůči svědkovi, s poukazem na to, že poškozená A. S. v inkriminované době v procesním postavení svědka nebyla. Obviněný T. F. pak jím zvolený hmotně právní důvod dovolání relevantně naplnil námitkou, že v jeho případě nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. spočívající „ve větším rozsahu“, ve kterém by prodával nebo jinak jinému opatřil psychotropní látku, a dále námitkou, že skutek, který byl právně kvalifikován jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. je fakticky konzumován závažnějším trestným činem podle §187 tr. zák., jímž byl uznán vinným v jeho kvalifikované podobě.
Při posuzování opodstatněnosti výše uvedených relevantních námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
K námitce, kterou dovolatel R. P. vznesl ohledně trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., je třeba nejprve uvést, že tohoto trestného činu se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. V posuzovaném případě však podle dovolatele nebyly zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty naplněny z toho důvodu, že poškozená A. S. nebyla v rozhodnou dobu v procesním postavení svědka podle příslušných ustanovení trestního řádu. Tento právní názor dovolatel opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 92/2000, v němž bylo vysloveno, že teprve předvoláním orgánem činným v přípravném řízení trestním nebo soudem, aby jako svědek vypovídal o tom, co je mu známo o trestném činu, o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení (§97 až §104 tr. ř., §209 tr. ř.), nastávají pro svědka povinnosti. Předtím svědek podle trestního řádu žádné povinnosti nemá. V rozhodnutí se dále uvádí, že pokud taková osoba předvolání ke svědeckému výslechu ještě neobdržela a žádné povinnosti jako svědek tudíž neměla, přičemž pachateli v době jeho útoku na tuto osobu nebylo ani sděleno obvinění pro trestný čin, nemohl pachatel tuto osobu vydírat v souvislosti s výkonem povinnosti svědka a jeho jednání není možno posoudit jako kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedenou v §235 odst. 2 písm. e) tr. ř.
Shora citované rozhodnutí však nebylo přijato do Sbírky soudních rozhodnut a stanovisek. Nejvyšší soud si byl zároveň vědom, že v soudní praxi je ustanovení §235 odst. 2 písm. e) tr. ř. ve vztahu k pojmu „svědek“ vykládáno různým způsobem a v tomto smyslu je judikatura soudů nejednotná. Proto věc řešil stanoviskem pléna trestního kolegia Nejvyššího soudu, které bylo přijato pod č. 15/2002 SbRt. (sp. zn. Tpjn 303/2001). V uvedeném stanovisku byl přijat právní názor, že „jednání pachatele uvedené v ustanovení §235 odst. 1 tr. zák., které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi. Jinými slovy, za svědka je třeba považovat každou osobu, která na podkladě svého vnímání disponuje poznatky o skutečnostech, které jsou nebo mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, aniž by bylo zároveň třeba, aby se taková osoba již nacházela v procesním postavení svědka, tj. aby již byla předvolána k podání svědectví v řízení před orgánem činným v trestním řízení.
V projednávané věci soudy výše uvedené zásady neporušily. Pokud byl obviněný R. P. pod bodem II/C) výroku rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., lze toto rozhodnutí považovat za věcně správné, a proto ani napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru netrpí dovolatelem vytýkanými vadami.
Pokud jde o námitku dovolatele T. F., že se svým jednáním nedopustil trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák. „ve větším rozsahu“ (§187 odst. 2 písm. a/ tr. zák.), je při posuzování toho, zda byl či nebyl naplněn uvedený znak kvalifikované skutkové podstaty, nutno vzít v úvahu především množství omamné nebo psychotropní látky, s níž pachatel nakládal způsobem předpokládaným v ustanovení §187 odst. 1 tr. zák., a to i s ohledem na druh a kvalitu této látky. Současně je třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, zejména způsob, jakým pachatel s předmětnými látkami nakládal, dobu, po kterou tak činil, počet osob, jimž je např. opatřil, prodal nebo pro ně přechovával, případně i jiné skutečnosti (srov. rozhodnutí č. 1/2006 SbRt.).
Jsou-li výše uvedená kritéria aplikována na nyní projednávaný případ, je z rozhodnutí soudů obou stupňů zřejmé, že postupovaly v souladu s nimi. Závěr, že dovolatel spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve větším rozsahu podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. soudy dovodily ze skutkových zjištění, která lze stručně shrnout tak, že dovolatel po dobu nejméně 7 měsíců prodával za částku 500,- až 1.000,- Kč za jeden gram, nebo zdarma či výměnou za jiné věci či protislužby poskytoval drogu pervitin, jejíž účinnou složkou je metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. jako psychotropní látka. Za prodej pervitinu přitom utržil celkovou částku kolem 200.000,- Kč. V daném případě šlo o distribuci návykové látky, která může značným způsobem devastovat lidský organismus. Všechny tyto skutečnosti mají podstatný vliv na nebezpečnost jednání obviněného pro společnost (srov. §88 odst. 1 tr. zák.). Na tyto skutečnosti ve svém vyjádření k dovolání konečně výstižně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Vzhledem k povaze výše uvedených „obchodů“ s drogou - pervitinem, jež se uskutečňovaly po delší dobu a vůči různým osobám, a zejména s přihlédnutím k jejich finančnímu objemu reprezentujícímu částku cca 200.000,- Kč, ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že obviněný čin spáchal „ve větším rozsahu“. Tento pojem zároveň nelze ztotožňovat s pojmem „značný prospěch“ či „prospěch velkého rozsahu“, jenž je znakem jiných (závažnějších) kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podle §187 tr. zák. (§187 odst. 3 písm. a/ tr. zák. a §187 odst. 4 písm. b/ tr. zák.), kdy při určení výše tohoto prospěchu je třeba zásadně vycházet z tzv. čistého prospěchu pachatele a odečíst jím vynaložené náklady na nákup, výrobu drogy, její distribuci apod. (viz např. rozhodnutí č. 42/2005 SbRt.). Pro závěr o tom, zda se pachatel činu dopustil „ve větším rozsahu“, není zjištění skutečné výše jeho zisku (prospěchu) z trestné činnosti rozhodné a není tedy zapotřebí tuto skutečnost prokazovat.
Ani námitce dovolatele, že trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl v jeho případě fakticky konzumován podstatně závažnějším trestným činem podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a bylo tak namístě jeho trestní stíhání pro méně závažný trestný čin zastavit, nebylo možno přisvědčit.
Nejvyšší soud zde připomíná, že o tzv. faktické konzumpci je možno hovořit v širším nebo v užším slova smyslu. V širším slova smyslu konzumuje norma speciální normu obecnou. V užším slova smyslu se pak o konzumpci hovoří v případech, kdy se nepoužije při jednočinném souběhu ustanovení o trestném činu, který je pravidelným průvodním jevem jiného, nepoměrně závažnějšího trestného činu, spáchaného týmž skutkem . V posuzovaném případě však výše uvedené trestné činy (skutky) nemají žádnou souvislost, navíc byly spáchány ve vícečinném souběhu, což znamená, že dovolatelem namítaná faktická konzumpce by zde vůbec nepřicházela v úvahu.
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných R. P. a T. F. byla dílem podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V jejich - z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - relevantně uplatněných částech jim pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. To současně znamená, že dovolatelé opodstatněně neuplatnili ani dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O jejich odmítnutí bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
V dovolacím řízení nebyly současně shledány důvody, aby z podnětu obviněných bylo postupováno podle §265o odst. 1 tr. ř. Návrh na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, o kterém je zapotřebí rozhodnout samostatným výrokem, může za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. dovolacímu soudu podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler