ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.613.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 613/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o dovolání podaném M. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 99/2008 ze dne 20. 1. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 6/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 6/2008 ze dne 2. 5. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč a zároveň mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě peněžitý trest vykonán. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) byla dovolateli uložena povinnost nahradit poškozené E. K. škodu ve výši 5.353.182,- Kč.
O odvolání M. H. (a poškozené E. K.) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 12 To 99/2008 ze dne 20. 1. 2009 tak, že odvolání M. H. dle §256 tr. ř. zamítl. K odvolání poškozené E. K. napadený rozsudek zrušil toliko do výroku o náhradě škody a sám znovu rozhodl tak, že je M. H. povinen nahradit E. K. škodu ve výši 5.353.182,- Kč i s úroky z prodlení, jejichž konkrétní výše je vyčíslena ve výroku rozhodnutí. Se zbytkem svého nároku byla poškozená E. K. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal M. H. dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nesouhlasí s trestněprávní kvalifikací svého jednání, nesouhlasí se způsobem výše škody způsobené údajným trestným činem a napadl tak nesprávné právní posouzení svého skutku, a to jednak z hlediska samotné kvalifikace tohoto jednání jako trestného činu zpronevěry, jednak z hlediska aplikace kvalifikované skutkové podstaty podle §248 odst. 4 tr. zák. Pokud jde o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry, nejednalo se dle dovolatele o trestný čin, ale o kriminalizaci obchodní spolupráce. Oba soudy dovodily, že dovolatel postupoval v rozporu s udělenou plnou mocí, ve které byla striktně vymezena povinnost převést kupní cenu na účet poškozených, že existence ústní dohody mezi dovolatelem a poškozeným o koupi pozemků v obci T. nebyla prokázána a že naopak byla vyvrácena výpovědí poškozené E. K. a dalších svědků. Dovolatel popřel, že by jej A. K. žádal, aby mu kupní cenu vyplatil, kupní cena měla být použita na nákup předmětných pozemků. Soud dle dovolatele dostatečně nezhodnotil věrohodnost výpovědi poškozené E. K. Poškozená se pokusila dosáhnout zaplacení dlužné částky občanskoprávní cestou, žalobu podanou k okresnímu soudu vzala následně zpět, neboť pro ni bylo jednodušší uplatnit nárok v rámci adhezního řízení a nebylo nutno platit soudní poplatek spojený s podáním občanskoprávní žaloby. Poškozená měla tudíž zájem na tom, aby jí náhrada škody byla přiznána v rámci adhezního řízení. Při absenci jiných důkazů tak byla její výpověď považována za rozhodující i při zpochybnění výpovědi svědka MUDr. D.. Také závěr o neexistenci dohody o použití prostředků na koupi domů v T. vyplývá pouze z tvrzení poškozené, kdy se navíc opět jedná o důkaz nepřímý. Naopak existují objektivní důkazy o tom, že záměrem poškozených bylo koupit za prostředky získané prodejem domu pozemky v T. O tom svědčí poskytnutá záloha ve výši 300.000,- Kč na koupi těchto pozemků. Poškozená sice vypověděla, že si tuto koupi později s manželem rozmysleli a požadovali vrácení zálohy, ovšem opět o tomto neexistuje objektivní důkaz. Svědek Ing. K. sice vypověděl, že mu poškozený A. K. sdělil, že ho poskytnutí zálohy mrzí, avšak neexistuje žádný listinný doklad o tom, že by tuto zálohu požadovali zpět. Návrh dovolatele na výslech svědků ohledně koupě pozemků v T. byl zamítnut s tím, že by jejich výslech nepřispěl ke zjištění trestnosti činu. Dovolatel nesouhlasil ani se způsobem, jakým soudy hodnotily jeho následné nakládání s kupní cenou. Nebylo jednoznačně prokázáno, zda si dovolatel skutečně přisvojil cizí finanční prostředky, takže v konečném důsledku se jednalo o spor občanskoprávní, o čemž svědčí i občanskoprávní žaloba podaná samotná poškozenou. Dovolatel v tomto ohledu odkazuje zejména na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/200 a II. ÚS 372/03. I v případě, že by se jednalo o trestný čin zpronevěry, neztotožnil se dovolatel s použitou přísnější právní kvalifikací, která se odvíjí od výše způsobené škody. Při zkoumání výše škody nebyla vzata v úvahu výše pohledávky dovolatele vůči poškozeným, a to i přesto, že byla řádně vyčíslena. Soud prvního stupně existenci pohledávky sice připustil, avšak vycházel z toho, že nebyla řádně doložena, soud odvolací postupoval v tomto bodu obhajoby shodně. Dovolatel na základě smlouvy s poškozenými měl nárok na odměnu (provizi) za uskutečnění prodeje, měl nárok na úhradu jím vynaložených nákladů a případně i odměnu za svou činnost. Oba soudy odmítly výši protipohledávky dovolatele uznat s tím, že celá jím způsobená škody činí částku 5.400.000,- Kč. Zároveň však při rozhodování o nároku uplatněném v adhezním řízení snížily výši způsobené škody o částku zaplacenou dovolatelem za znalecké posudky vypracované pro potřeby dědického řízení po poškozeném A. K. V důsledku jednání dovolatele tak poškozeným nevznikla škoda v soudy shledané výši s ohledem na dovolatelem vyčíslenou protipohledávku v hodnotě 1.242.979,50 Kč a není rozhodné, zda byla tato částka podložena jednotlivými podklady. Jakmile byla pohledávka obžalovaného vyčíslena, zanikla v této výši pohledávka poškozených vůči dovolateli na vydání kupní ceny domu započtením, tedy celková výše pohledávky poškozených vůči dovolateli se o tuto vyčíslenou protipohledávku snížila. K tomu odkazuje dovolatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2000 a IV. ÚS 564/2000. Podle dovolatele je i v trestním řízení třeba připustit kompenzační námitky, které se musí projevit v závěru soudu o výši způsobené škody, od které se odvíjí právní kvalifikace skutku. V tomto smyslu odkazuje dovolatel na rozsudek (správně usnesení) Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 6 Tdo 1240/2005, ve kterém se soud zabýval kompenzační námitkou. Z rozsudku (usnesení) dle dovolatele vyplývá, že soudy musí k případné kompenzační námitce přihlížet (byť v tomto konkrétním případě přípustnost kompenzační námitky shledána nebyla). S ohledem na shora uvedené proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2009, č. j. 12 To 99/2008-575, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, aby věc znova projednal a rozhodl“.
K takto podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že námitky dovolatele se dají shrnout do dvou skupin. První skupina námitek dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. Jedná se především o ty námitky, ve kterých vytýká dovolatel soudům obou stupňů, že nevycházely v rámci hodnocení důkazů z jeho obhajoby, tuto dostatečně neprověřily, a to zejména pokud neprovedly jím navrhované důkazy, které mohly tvrzení jeho obhajoby podpořit. Pod deklarovaný dovolací důvod nespadají ani námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi E. K. a namítá nesprávnost všech ve věci pořízených důkazů, pokud soudy dospěly k závěru o jeho vině, neboť svoji nevinu a beztrestnost dovozuje z odlišných skutkových zjištění, jichž se v zásadě formulováním svých námitek v dovolání domáhá. Oproti tomu námitky, že zjištěný skutek měl být posouzen jako trestný čin zpronevěry dle §248 tr. zák., ale s přihlédnutím k mírnější právní kvalifikaci, vzhledem k dovolatelem namítané menší výši škody, deklarovaný dovolací důvod naplňují, avšak jsou zjevně neopodstatněné. U trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci. Soudy obou stupňů měly za prokázané, že finanční prostředky, které dovolatel získal jménem poškozených na svůj účet, byly svěřené finanční prostředky, které byly použity v rozporu s příkazní smlouvou. Započtení vzájemných pohledávek, kterého se domáhá dovolatel, není v tomto případě možné. Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že jeho jednání nevybočilo z rámce běžných soukromoprávních vztahů. Je zřejmé, že jeho čin zcela vybočil z rámce soukromoprávních vztahů, protože se dotkl zájmů jiných osob chráněných trestním zákonem, takže bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestního práva. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Námitky dovolatele ohledně toho, jak postupovaly soudy při zjišťování skutkového stavu, z jakých svědectví vycházely a jak a proč vzaly za prokázaný skutkový stav, tak jak je popsán v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, pod deklarovaný dovolací důvod nespadají. Námitky dovolatele, týkající se hodnocení výpovědi poškozené E. K., Ing. K.a a MUDr. D., námitka směřující k tomu, že dovolatel měl za předmětné finanční prostředky obstarat poškozenému pozemky a v neposlední řadě námitka ohledně toho, jak soudy posoudily nakládání s jeho bankovním účtem (způsob, jakým naložil s kupní cenou za prodanou nemovitost), nejsou námitkami právními, nýbrž námitkami skutkovými, a jako k takovým k nim nemůže dovolací soud přihlížet. Dovolatel pouze předkládá dovolacímu soudu jinou (svou) verzi skutkového děje, která je pro něj příznivější. Dovolací soud však musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej zjistily oba soudy, není v jeho pravomoci přezkoumávat pohnutky výpovědi poškozené E. K., ani zkoumat, zda-li mezi dovolatelem a poškozeným skutečně existovala ústní dohoda o koupi pozemků a měly na ni být použity finanční prostředky z kupní ceny předmětné nemovitosti. Soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč neuvěřily tvrzení dovolatele o tom, že si předmětnou finanční hotovost ponechal za účelem nákupu pozemku pro poškozeného v obci T. I dle názoru dovolacího soudu ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že dovolatel v souladu s plnou mocí ze dne 14. 7.2006 zprostředkoval prodej domu poškozených A. a E. K., a přestože měl po shromáždění kupní ceny tuto částku (v souladu s výše zmiňovanou plnou mocí) převést na účet poškozených, takto neučinil, částku z účtu postupně vybral, tímto si ji přivlastnil a použil k jinému, přesně nezjištěnému účelu. Pokud by tedy obsahem dovolání byly pouze tyto (skutkové) námitky, nezbylo by Nejvyššímu soudu než dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů než jsou uvedeny v 265b tr. ř.
Naopak tvrzení dovolatele o tom, že se jedná o spor občanskoprávní, jehož podstatou je posouzení, zda byl obžalovaný povinen převést kupní cenu domu prodaného MUDr. D. na účet poškozených, či zda měl tyto prostředky použít k jinému účelu, spadá svou povahou pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině sice platí zásada, že použití prostředků trestního práva je krajním prostředkem (ultima ratio) ochrany občanskoprávních a obchodně právních vztahů. Jestliže však jednání pachatele, kterého se ho dopouští v rámci občanskoprávního vztahu, současně naplňuje všechny znaky některého majetkového trestného činu, nemůže být uvedená zásada na překážku uplatnění trestního postihu. Účelem trestního zákona je totiž chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob (§1 tr. zák.), přičemž prostředky k dosažení účelu trestního zákona jsou pohrůžka tresty, ukládání a výkon trestů a ochranná opatření (§2 tr. zák.). Dovolatel jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin (trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 4 tr. zák.), za který lze uložit trest podle trestního zákona. Je tedy zcela zřejmé, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 4 tr. zák., nelze na toto jednání pohlížet pouze jako na neplnění závazků (občansko či obchodněprávních), ale je nutno toto jednání posuzovat i v rovině trestněprávní. Soud tedy v tomto případě dospěl k závěru, že jednáním, byť proběhlo v rámci občanskoprávního vztahu, byly naplněny všechny znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně, došlo k porušení k chráněných zájmů (v tomto případě ochrana majetku fyzických osob) a následně uložil dovolateli za toto jednání trest v souladu se zákonem. Tato námitka dovolatele, uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť uplatněná právně relevantně, je současně zjevně neopodstatněnou.
Pod deklarovaný dovolací důvod spadá i námitka dovolatele ohledně posouzení jeho jednání jako kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 4 tr. zák. Dovolatel namítá, že jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2000 „v trestním právu nemůže být abstrahováno od aspektů práva soukromého“ a dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/2000, ve kterém se uvádí, že „právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu zpronevěry, nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci.“ Pro posouzení výše škody při spáchání trestného činu zpronevěry je rozhodující moment, kdy byl tento skutek spáchán. Případné vrácení zpronevěřených finančních prostředků (nebo jejich části) nebo nárokování jejich započtení proti vzájemné pohledávce mohou mít vliv pouze na určení výše náhrady škody poškozenému. Podle §580 občanského zákoníku mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Základním předpokladem započtení je vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), dále zde musí existovat stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a v neposlední řadě úkon směřující k započtení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1240/2005, na které odkázal sám dovolatel). K tomu, aby bylo tedy možno uvažovat o započtení pohledávek dovolatele a poškozeného, musel by dovolatel učinit úkon směřující k započtení. Dovolatel však v době rozhodné (tedy v době, kdy vybral peníze, které mu byly na účet poslány jako kupní ceny z prodeje nemovitosti, a které měl následně dle plné moci v plné výši odeslat na účet poškozeného) žádný takovýto krok neučinil. Tento nárok vznesl až v průběhu trestního řízení, kdy si vyčíslil provizi a ostatní náklady, výši celkové sumy ani jednotlivých položek nijak nedoložil. Za výši škody, rozhodnou pro přísnější právní kvalifikaci je tedy třeba skutečně považovat celou částku (kupní cenu za prodej nemovitosti) ve výši 5.400.000,- Kč, a proto obecné soudy tento trestný čin správně posoudily jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. K tomu možno odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1485/2006, kde stojí „jestliže porušení povinnosti z příkazní smlouvy znamená přivlastnění si cizí věci, která byla pachateli jako příkazci svěřena, tj. naplnění znaků jednání jakožto obligatorního znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, pak škodu způsobenou na cizím majetku trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zák. představuje celá částka převedená na účet obviněného, korespondující s výší celkové pohledávky včetně úroků z prodlení poškozeného, a to bez ohledu na případné ujednání o výši odměny.“ Takto vznesená námitka byla tedy dovolatelem uplatněna právně relevantně, avšak je zjevně neopodstatněná.
S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka