ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.751.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 751/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. června 2009 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Z. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 8 To 506/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 175/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 2 T 175/2005, byl obviněný Z. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 29. 8. 2005 kolem 10.25 hodin řídil po dálnici D1 ve směru z B. do P. levým jízdním pruhem osobní automobil Peugeot 406, majitele K. Ř. a v místech 4,4 km dálnice narazil do zadní části v levém jízdním pruhu zastavujícího motocyklu Honda WB, (SRN), který řídil jeho majitel M. D., dále narazil do osobního automobilu Peugeot 307, majitele A.L.D.A., s. r. o., který řídil O. M., a dále do vozidla Ford Focus, majitele J. F., které řídil C. P. B., přičemž v důsledku střetu došlo k hmotné škodě na všech zúčastněných vozidlech a motocyklista M. D. utrpěl klínovitou zlomeninu 12. hrudního obratle, tříštivou zlomeninu 1. bederního obratle typu B, pravděpodobné porušení meziobratlového vazu mezi 1. a 2. bederním obratlem bez neurologického deficitu, tedy poranění, která si vyžádala léčení v trvání 6 měsíců, neboť jako řidič nerespektoval ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, a nevěnoval se plně řízení vozidla a nesledoval situaci v silničním provozu“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. pak soud rozhodl, že poškození M. D. a K. Ř. se odkazují s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch (do výroku o trestu) též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2007, jímž obě odvolání podle §265 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 1. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně obviněný Z. P. dovoláním směřujícím zároveň v celém rozsahu i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byly důvod uvedený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na dobu uplynulou od rozhodnutí soudu druhého stupně a zdůraznil, že jeho obhájci byla napadená rozhodnutí doručena teprve dne 27. 3. 2009 spolu s opatřením Obvodního soudu pro Prahu 2 o ustanovení obhájce pro účely podání dovolání a zastupování obviněného v dovolacím řízení. Po věcné stránce pak namítl, že soudy zjištěný skutkový stav neodpovídá skutkovým okolnostem vyplývajícím z provedených důkazů. V návaznosti na nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak soudy podle jeho názoru dospěly ke zcela nesprávným právním závěrům, pokud jeho jednání (skutek) po právní stránce kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. To znamená, že svá rozhodnutí založily na vadě spočívající v nesprávném právním posouzení skutku resp. též na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel v této souvislosti uvedl, že si je vědom skutečnosti, že dovolacímu soudu obecně nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně. Má však zato, že skutkový přezkum v dovolacím řízení je možný tehdy, pokud se neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění projeví v právní kvalifikaci skutku, jak tomu bylo v daném případě.
Příslušníci Policie ČR při šetření dopravní nehody podle dovolatele postupovali v rozporu se zákonem a v důsledku toho nemohli zajistit řádné podklady pro zjišťování skutkového stavu odpovídajícímu objektivní skutečnosti. Policie měla především nedostatečně zdokumentovat faktický stav nehody, zejména pak posloupnost střetů, které ani nijak nevyznačila a neočíslovala. Při zadokumentování nehody nebyl použit krokoměr, pásmo ani sprej. Jednotlivé úlomky (střepy) nebyly označeny tak, aby bylo jasné, zda souvisejí s inkriminovaným střetem a jakým způsobem vznikly. Nebyly odeslány ani k laboratornímu rozboru. Dovolatel dále namítl, že vlastní plánek nehody byl pořízen bez jeho součinnosti, a z tohoto důvodu proto nemůže být objektivní ani znalecký posudek, který se o nedostatečně zjištěný průběh dopravní nehody opírá. Dovolatel zdůraznil, že jednotlivá pochybení v postupu činnosti policie provádějící šetření na místě dopravní nehody rozvedl již v podaném odvolání a ve svém podání ze dne 31. 10. 2007, na jejichž obsah v podrobnostech odkázal. Protože soudy jeho důvodné výtky ignorovaly, lze jejich závěry považovat v podstatě za nepřezkoumatelné.
Dovolatel soudům obou stupňů zároveň vytkl, že „nesprávně posoudily jako předběžnou otázku“ to, zda skutečně porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a ze zákona, a tím v jeho neprospěch „ovlivnily právní kvalifikaci skutku“.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 8 To 506/2006, zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají procesní námitky vůči způsobu provádění a hodnocení důkazů soudem, v jejichž rámci se zaměřil také na kritiku postupu orgánů policie při shromažďování materiálu později sloužícího za podklad vyšetřovacích úkonů, tedy při ohledání místa činu, pořízení plánku nehody, včetně zachycení konečného postavení havarovaných vozidel a zraněného motocyklisty, fotodokumentace, zajištění stop zejména na poškozené pravé přední části jím řízeného vozidla po nárazu do vozidla Ford Focus atd. Těmito námitkami, které byly součástí jeho obhajoby již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a následné odvolací argumentace, obviněný toliko interpretoval průběh nehody ve svůj prospěch. Soud prvního stupně se s jeho námitkami v odůvodnění svého rozsudku bezezbytku vypořádal s tím závěrem, že písemné materiály a fotodokumentace předložená obviněným neobsahuje významné rozdíly mezi policejní fotodokumentací hodnocenou znalcem, která byla podkladem pro znalecké zkoumání a co do objektivnosti obstála i při hodnocení ve vztahu k důkazům dalším, zejména výpovědím svědků. Výše uvedenými výhradami obviněného se v potřebném rozsahu zabýval také soud druhého stupně a rovněž on své závěry řádně a věcně správně odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí. Protože soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je náležitě odůvodnily, státní zástupkyně v dané věci neshledala existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, který jediný by ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu odůvodňoval zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání.
Ze skutku, tak jak byl soudem prvního stupně zjištěn a vyjádřen ve skutkové větě výroku rozsudku, dle názoru státní zástupkyně bezpečně plyne jak objektivní, tak subjektivní stránka předmětného trestného činu ublížení na zdraví podle „§222 odst. 1 tr. zák.“ , specifikovaného všemi znaky této skutkové podstaty. Z uvedených důvodů tak dospěla k závěru, že dovolání obviněného je nutno považovat za zjevně neopodstatněné, a navrhla, aby je Nejvyšší soud České republiky v případě, že bylo podáno včas, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. zák. a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný Z. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté posuzoval otázku včasnosti podaného dovolání. Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolateli, který v té době nebyl zastoupen obhájcem, bylo napadené rozhodnutí soudu druhého stupně doručeno již dne 28. 6. 2007. Od doručení rozhodnutí počala obviněnému běžet zákonná dvouměsíční dovolací lhůta pro podání dovolání (§265e odst. 1 tr. ř.). V průběhu zákonné dovolací lhůty se u soudu prvního stupně opakovaně domáhal ustanovení obhájce pro účely podání dovolání a zastupování v dovolacím řízení, a to přípisy označenými jako „dovolání“ ze dne 12. 7. 2007 a 31. 7. 2007. Předseda senátu soudu prvního stupně však o jeho návrhu na ustanovení obhájce nijak (tj. ani negativně) nerozhodl a v tomto směru procesně pochybil. Na to upozornil Nejvyšší soud již v přípisu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1422/2008, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 informoval o postoupení předložených podání („dovolání“) obviněného Ministerstvu spravedlnosti v rámci postupu podle §265d odst. 2 věty druhé tr. ř. Obhájce byl obviněnému ustanoven až opatřením soudu ze dne 16. 3. 2009, které bylo spolu s pravomocnými rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně obhájci doručeno dne 27. 3. 2009. Toto doručení je pak nutno chápat jako doručení, které bylo provedeno nejpozději ve smyslu ustanovení §265e odst. 2 tr. ř., od kterého počala běžet lhůta pro podání dovolání. Nyní předložené dovolání obviněného bylo u Obvodního soudu pro Prahu 2 podáno dne 2. 4. 2009, tedy v zákonné dvouměsíční lhůtě pro podání dovolání (§265e odst. 1 tr. ř.).
Dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž lze tento mimořádný opravný prostředek podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod jím použitý dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci polemizuje s kvalitou a hodnocením provedeného dokazování soudy obou stupňů a napadá postup policie při zajišťování stop na místě nehody, který měl vést k nesprávnému zjištění nehodového děje. Tyto námitky se primárně týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho argumentace proto pod shora uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svého rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodnil (viz zejména str. 4 – 6 rozsudku). Odvolací soud na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně navázal a také on v souladu se zákonnými požadavky na odůvodnění rozhodnutí (§134 odst. 2 tr. ř.) přesvědčivě vyložil, proč námitky obviněného (dovolatele) vůči zjištěnému skutkovému stavu, které učinil předmětem i nyní projednávaného dovolání, považoval za nedůvodné (viz str. 7 - 9 napadeného usnesení). Na to ve vyjádření k podanému dovolání konečně poukazuje i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že soudy nesprávně dospěly k závěru, že svým jednáním porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení (jako řidiče) a uloženou mu podle zákona, resp. že se s touto otázkou náležitě nevypořádaly.
K opodstatněnosti této námitky dovolatele, učinil Nejvyšší soud následující závěry:
Nejprve je nutno v obecné rovině uvést, že pod pojem porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. nelze zahrnovat porušení jakékoliv povinnosti vyplývající ze zákona (právní normy), nýbrž jen takové povinnosti, jejíž porušení má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví a v tomto smyslu výrazně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu. Při porušení důležité povinnosti v dopravě (zde silniční) se vyžaduje, aby účastník silničního provozu zaviněně (srov. §5 tr. zák.) porušil zákonem uloženou povinnost (srov. zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů) do té míry významnou a takovým způsobem, že toto porušení zpravidla vede k závažným dopravním nehodám, při kterých dochází k těžkým zraněním či k usmrcení osob.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je třeba vzít v úvahu, že podle skutkových zjištění soudů dovolatel jako řidič osobního automobilu zn. Peugeot 406 při jízdě po dálnici D1 v levém jízdním pruhu zezadu narazil do před ním jedoucího motocyklu řízeného poškozeným M. D., který v té době výrazně zpomaloval (zastavoval) ve zde se pohybující koloně vozidel, přičemž obviněný (dovolatel) zároveň způsobil i kolizi s dalšími dvěma před ním se nacházejícími osobními automobily. Motocyklista v důsledku inkriminovaného střetu utrpěl v rozsudku popsaná vážná zranění představující podstatné omezení v obvyklém způsobu života po dobu až 9 měsíců; tedy těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. Soudy vzaly za prokázané, že dovolatel začal na kolonu před sebou reagovat se značným zpožděním a při takto pozdním brzdění už při dané rychlosti nemohl střetu zabránit. V místě střetu přitom byla jinak dobrá viditelnost, ničím neomezená, a to na vzdálenost zhruba 200 metrů.
Výše uvedené skutečnosti pak plně odůvodňují závěr soudů, že obviněný reagoval s výrazným zpožděním na vzniklou překážku na dálnici zjevně kvůli vlastní nepozornosti, kdy se plně nevěnoval řízení motorového vozidla a nesledoval situaci v silničním provozu. Povinnost řidiče věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích podle 5 odst. 1 písm. b) již citovaného zák. č. 361/2000 Sb. pak nepochybně je důležitou povinností podle §224 odst. 2 tr. zák., neboť právě její porušení často vede k závažným dopravním nehodám mnohdy s těžkými či fatálními následky pro životy a zdraví jejich účastníků. Lze tedy uzavřít, že soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví, a tento čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a uloženou mu podle zákona (k tomu v daném případě srov. přiměřeně též rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/1984).
Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud námitkám dovolatele nepřisvědčil a napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně považoval ve vytýkaném směru za rozhodnutí věcně správná.
Dovolání obviněného Z. P. bylo tedy dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části pak nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler