ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.945.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 945/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2009 o dovoláních, která podali obvinění M. P., a H. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 61 To 51/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 56/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 4 T 56/2008, byli obvinění M. P. a H. M. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchaným formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a obviněný M. P. rovněž trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 12. 11. 2007 v době od 08.45 hod. do 10.00 hod. v P., ul. O. v prodejním stánku PNS majitelky – obžalované H. M., tato nejprve u ní zaměstnanou poškozenou K. B., obvinila z krádeže částky ve výši 90.000,- Kč, načež odešla se slovy, že z ní uvedenou finanční částku dostane, že má děti a vnouče a ve stánku ji uzamkla, zpět se vrátila s obžalovaným M. P. a zatímco hlídala před stánkem, tento se poškozené uvnitř stánku dotazoval, zda míní peníze vrátit, chytil ji za levou paži a chtěl po ní doklad totožnosti, poté, kdy jí vzal z kabelky občanský průkaz, který se mu poškozená snažila sebrat, chytil ji oběma rukama a začal s ní cloumat, v důsledku čehož upadla do regálů, dále ji hodil na židli a když se pokoušela vstát, kopl ji do levé nohy, zvedl ji a opakovaně hodil do regálů, kdy poškozená ze strachu již sama navrhla, že jim vše podepíše, načež obžalovaný M. P. odešel a když se vrátil, nechal společně s obžalovanou H. M. poškozenou podepsat směnku s datem vyhotovení 10. 11. 2007 se splatností do 16. 11. 2007 na částku ve výši 90.000,- Kč, načež jí poté dal její kabelku s tím, že obžalovaná H. M. jí na mobilní telefon dodatečně zaslala číslo účtu, na který má požadovanou finanční částku zaslat, a tímto jednáním jí obžalovaný M. P. způsobil zranění, a to hematomy obou paží a bérců, přetrvávající bolesti hlavy, pohmoždění lbi bez mozkové komoce, traumatický blok c. p. a zhmoždění dolní části zad, pánve a kyčle vlevo, která si vyžádala dobu léčení v trvání nejméně 7 dnů“. Za to byl obviněný M. P. podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Obviněná H. M. byla podle §235 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
O odvoláních obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 61 To 51/2009, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného M. P. v celém rozsahu a ohledně obviněné H. M. toliko ve výroku o trestu. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. sám poté znovu rozhodl tak, že obviněného M. P. uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. na částečně modifikovaném skutkovém základě, že „dne 12. 11. 2007 v době od 08.45 hod. do 10.00 hod. v P., O. ul., v prodejním stánku PNS majitelky, obžalované H. M., tato nejprve u ní zaměstnanou poškozenou K. B., obvinila z krádeže částky ve výši 90.000,- Kč, načež odešla se slovy, že z ní uvedenou finanční částku dostane, že má děti a vnouče a ve stánku ji uzamkla, zpět se vrátila s obžalovaným M. P. a zatímco hlídala před stánkem, tento se poškozené uvnitř stánku dotazoval, zda míní peníze vrátit, chytil ji za levou paži a chtěl po ní doklad totožnosti, poté, kdy jí vzal z kabelky občanský průkaz, který se mu poškozená snažila sebrat, chytil ji oběma rukama, začal s ní cloumat, v důsledku čehož upadla do regálů, dále ji hodil na židli a když se pokoušela vstát, kopl ji do levé nohy, zvedl ji a opakovaně hodil do regálů, kdy poškozená ze strachu již sama navrhla, že jim vše podepíše, načež obžalovaný M. P. odešel a když se vrátil, nechal společně s obžalovanou H. M., poškozenou podepsat směnku s datem vyhotovení 10. 11. 2007 se splatností do 16. 11. 2007 na částku ve výši 90.000,- Kč, načež jí poté dal její kabelku s tím, že obžalovaná H. M. jí na mobilní telefon dodatečně zaslala číslo účtu, na který má požadovanou finanční částku zaslat, a tímto jednáním jí obžalovaný M. P. způsobil zranění, a to hematomy obou paží a bérců, přetrvávající bolesti hlavy, pohmoždění lbi bez mozkové komoce, traumatický blok c. p. a zhmoždění dolní části zad, pánve a kyčle vlevo, která si vyžádala dobu léčení v trvání kratší 7 dnů“. Podle §235 odst. 1 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněná H. M. byla při nezměněném výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. podle téhož ustanovení nově odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. 4. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění M. P. a H. M. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. O., CSc. následně dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.
Obviněný M. P. v odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku v prvé řadě konstatoval, že si je vědom výjimečnosti institutu dovolání a striktního (taxativního) vymezení zákonných důvodů, na základě kterých lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně. Poukázal však na nutnost dodržování procesních norem upravených v trestním řádu orgány činnými v trestním řízení, zejména pak zásad upravených v §2 odst. 1, odst. 2, odst. 5 a odst. 6 tr. ř., jejichž porušení je zároveň narušením ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Právě z něj vyplývající zásady byly podle názoru dovolatele v jeho případě napadeným rozhodnutím odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudkem soudu prvního stupně porušeny. V uvedené souvislosti dovolatel především namítl, že jeho chování vůči poškozené K. B. nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Znovu v souladu se svou dosavadní obhajobou poukázal na účelovost a nevěrohodnost výpovědi poškozené, která dlužila obviněné H. M. částku 90.000,- Kč za manko, které způsobila. Bylo přitom spolehlivě dokladováno, jakým způsobem H. M. k předmětné částce dospěla a poškozená se konečně i sama ke vzniklému manku přiznala. Dovolatel se nato vzdálil asi na 45 minut od stánku, aby přivezl směnku, kterou podle dohody měla pro zajištění manka poškozená podepsat. Po celou dobu byla poškozená sama s H. M. Když se k trafice vrátil, poškozená již stála venku před stánkem. Jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku se pak stěží mohl dopustit za okolností, kdy ve stánku probíhal normální prodej a na přilehlé zastávce stála po celou dobu řada lidí. Přesto se poškozená na nikoho s prosbou o pomoc neobrátila. Dovolatel dále poukázal na to, že poškozená v době podepisování směnky sama opravila údaj týkající se data splatnosti. Není proto jasné, v čem vlastně měl spočívat údajný trestný čin vydírání, resp. jak donutil poškozenou, aby pod nátlakem podepsala směnku, když výši způsobeného manka sama uznala. Dovolatel poukázal rovněž na to, že poškozená dosud dlužné peníze neuhradila.
Obsah dovolání obviněné H. M. je v podstatě identický s výše rekapitulovaným obsahem dovolání obviněného M. P. Dovolatelka rovněž namítla, že její jednání nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Rovněž ona poukázala na to, že poškozená se jí k manku přiznala a že k zajištění pohledávky ve výši 90.000,- Kč se následně měla sepsat směnka, pro kterou jel spoluobviněný M. P.. Po dobu 45 minut, kdy byl tento spoluobviněný skutečně pryč, dovolatelka zůstala s poškozenou sama, ve stánku probíhal normální prodej, kolem se pohybovali lidé a poškozená neměla důvod se na někoho v tísni obracet, ač jinak by tak nepochybně učinit mohla. Po návratu spoluobviněného M. P. byla sepsána směnka, kterou poškozená v kolonce data splatnosti též vlastnoručně opravila. Podle přesvědčení dovolatelky není tedy zřejmé, jak za výše uvedených okolností mohly soudy dospět k závěru, že z jejího jednání vyplývá naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání. Poškozená dodnes dlužné peníze neuhradila.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům pak obvinění M. P. i H. M. v závěru svých dovolání shodně navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby věc byla tomuto soudu vrácena se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že oba obvinění namítají, že proti nim bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, avšak na podporu tohoto tvrzení nepoužili žádnou konkrétní argumentaci. Nelze tak vůbec zjistit, jaký v zákoně taxativně stanovený důvod nepřípustnosti jejich trestního stíhání mají na mysli, zda byl v daném trestním řízení založen a z jakých důvodů. Tuto část dovolání proto nelze učinit předmětem přezkumu.
Z hlediska dalšího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci obvinění namítli, že skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. svým jednáním nenaplnili, neboť poškozená se jim k manku doznala a směnku podepsala sama, je podle státního zástupce třeba považovat podaná dovolání za zjevně neopodstatněná. Nalézací soud totiž učinil skutková zjištění, podle nichž poškozená existenci manka ve výši 90.000,- Kč neuznala (resp. ne v této výši, když připustila toliko možnost vzniku manka výrazně nižšího) a směnku znějící na tuto částku podepsala pod vlivem násilí, kterého se vůči ní dopustil obviněnou H. M. přivolaný obviněný M. P. Těmito skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je přitom dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním ve shora naznačeném směru státní zástupce žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry nespatřuje.
Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podle žádné z tam uvedených alternativ podle názoru státního zástupce nepřichází v posuzovaném případě v úvahu vůbec, neboť odvolání žádného z obviněných nebylo soudem druhého stupně zamítnuto ani odmítnuto.
Státní zástupce proto své písemné vyjádření uzavřel návrhem, aby dovolání obviněných H. M. a M. P. byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a aby Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by hodlal rozhodnout jinak než navrhovaným způsobem, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obvinění M. P. a H. M. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání M. P. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněné H. M. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), a písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť v části, kde odvolací soud obviněné nevyhověl, vytvořil týž právní stav, jako by její odvolání proti výroku o vině de facto zamítl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Uvedený dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř.
Z podaných dovolání však není zřejmé, v čem vlastně dovolatelé spatřují některý z v zákoně taxativně stanovených důvodů nepřípustnosti jejich trestního stíhání, resp. konkrétní vadu napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího. Dovolatelé v tomto směru neuplatnili z hlediska ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. či §11a tr. ř. žádnou relevantní argumentaci. Lze pouze usuzovat, že nepřípustnost jejich trestního stíhání opírají o své tvrzení, že se stíhaného skutku ve skutečnosti nedopustili.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být naplněna, neboť Krajský soud v Praze rozhodl o odvoláních dovolatelů po provedeném přezkumu ve veřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2009. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu pak v posuzovaném případě u obviněného M. P. nepřichází v úvahu vůbec, neboť odvolací soud nezamítl ani neodmítl jeho odvolání, ale napadený rozsudek ohledně jeho osoby zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl jak o jeho vině, tak i o trestu. U obviněné H. M., ohledně které odvolací soud zrušil odvoláním napadený rozsudek toliko ve výroku o trestu a vytvořil tak procesní stav, kdy fakticky zamítl její odvolání do výroku o vině (viz výše), by byla druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část námitek dovolatelů, že se skutek v soudem zjištěné podobě nestal, resp. že děj předcházející podpisu směnky se odehrál zcela jinak, než jak popsala poškozená K. B. V uvedeném směru dovolatelé opřeli svoji argumentaci především o polemiku s kvalitou a hodnocením provedeného dokazování soudy obou stupňů. Soudům vytkly především to, že závěr o jejich vině založily zejména na nevěrohodné svědecké výpovědi poškozené, která měla vypovídat zjevně účelově, aby se zbavila své povinnosti uhradit vzniklé manko a tedy škodu způsobenou obviněné H. M. To znamená, že dovolatelé svůj mimořádný opravný prostředek dílem nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení svých vlastních. Tuto část jejich námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu představující určitý průlom do výše uvedených zásad, kdy Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) opakovaně zdůraznil, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). To znamená, že jde o případy, kdy zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, resp. jinými slovy, kdy skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolatelům prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy, zejména výpovědí poškozené a obviněných co do jejich obsahu a věrohodnosti, podrobně zabýval a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložil a odůvodnil (viz zejména str. 9 až 11 rozsudku), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) po doplněném dokazování na jím zjištěný skutkový stav navázal a rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. tento svůj postup náležitě vyložil (viz str. 3 až 4 rozsudku).
Na tomto místě je k námitkám dovolatelů třeba dodat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V tomto směru soudům nelze vytknout žádné pochybení.
Pokud by tedy obvinění svá dovolání založili toliko na tvrzení, že nejsou pachateli předmětného skutku (resp. že se skutek v soudem zjištěné podobě nestal), a v uvedeném směru pak především na polemice s rozsahem a kvalitou provedeného dokazování v jejich trestní věci, když soudům de facto vytkli především to, že závěr o jejich vině přijaly na základě výpovědi poškozené K. B., kterou měly bez dalšího za věrohodnou, bylo by třeba je odmítnout jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Přestože se argumentace dovolatelů skládá prakticky výhradně ze skutkových a procesních námitek, které důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají, Nejvyšší soud akceptoval jako právně relevantní jejich námitku, že svým jednáním nemohli spáchat trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. s ohledem na to, že vůči poškozené jednali oprávněně, neboť jejich cílem bylo pouze domoci se zaplacení manka, které poškozená H. M. způsobila, jinými slovy - motivem jejich jednání měla být náhrada způsobené škody.
Otázkou oprávněnosti či neoprávněnosti jednání pachatele trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. se Nejvyšší soud podrobněji zabýval již v rozhodnutí publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 24/2003, pod T 571, v němž je vysloven právní názor, že neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený ani není povinen činit, anebo sice je pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen. Právní závěr o protiprávnosti určitého jednání (činu) přitom musí mít podklad v odpovídajících skutkových okolnostech obsažených v odsuzujícím rozsudku.
V daném případě na podkladě provedeného dokazování soudy dospěly ke skutkovým závěrům, jež lze stručně shrnout tak, že dne 12. 11. 2007 nejprve dovolatelka H. M. obvinila K. B. z krádeže částky 90.000,- Kč, poté ji uzamkla ve stánku PNS s tím, že z ní uvedenou finanční částku dostane s poukazem na to, že poškozená má děti a vnouče, poté se vrátila ke stánku se spoluobviněným - dovolatelem M. P., a zatímco hlídala před stánkem, M. P. fyzicky napadl poškozenou způsobem shodně podrobně popsaným ve výrocích obou rozsudků. Tedy i za předpokladu, že by dovolatelé byli oprávněni po poškozené žádat navrácení chybějící částky, případně domáhat se náhrady škody způsobené H. M., pak tím, že vůči ní použili zcela neadekvátních prostředků, konkrétně násilí, jimiž ji nutili, aby něco konala (tedy počínala si v souladu s jejich vůlí), je zřejmé, že k dosažení svého cíle užili nepřípustné svémoci, jednoznačně vybočující ze sféry norem soukromého práva a spadající - vzhledem k intenzitě vykonaného jednání - již pod normu práva trestního. Protože podle zjištění soudů jednali ve společném úmyslu, je zároveň třeba přisvědčit i jejich závěru, že obvinění (dovolatelé) se trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. dopustili ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zatíženy vytýkanou hmotně právní vadou. To znamená, že dovoláním obou obviněných nebylo možno přiznat - ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - jakékoliv opodstatnění. Proto u obviněné H. M. nebylo možno přiznat opodstatnění ani druhé alternativě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Lze tedy shrnout, že dovolání obviněných M. P. a H. M. byla dílem podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jejich relevantně uplatněné části jim pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Proto Nejvyšší soud tato dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler