ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1479.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1479/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně B. F., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - 1) M. p. a s. v., 2) M. s., a 3) M. v., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 44/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2006, č.j. 1 Co 207/2006-113, takto:
Dovolaní žalobkyně se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2006, č.j. 34 C 44/2004-92, výroky I., II. a V. zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobkyni písemnou omluvu ve znění uvedených v těchto výrocích, výroky III. a IV. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni vždy 50.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2006, č. j. 1 Co 207/2006-113, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil o rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah žalované do práv žalobkyně chráněných ustanovením §11 násl. o.z. Posuzovaný zásah vůči žalobkyni ze strany žalované byl proveden při výkonu jejích povinností, přičemž v řízení o ochranu osobnosti nebyl soud oprávněn tento postup, případně věcnou správnost vydaného rozhodnutí v jiné věci přezkoumávat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Napadá zejména (údajný) závěr odvolacího soudu (který však z odůvodnění napadeného rozhodnutí ve skutečnosti nevyplývá), že právo na rodinný život není osobnostním právem, stejně jako závěr soudů obou stupňů o tom, že formálně správný výkon práva nemůže způsobit zásah do práva na ochranu osobnosti, že podání návrhu na předběžné opatření, vyhovění tomuto návrhu a jeho následná realizace, aniž by bylo známo jméno dítěte, není zásahem do osobnostních práv. Zpochybňuje též závěry soudů obou stupňů, že dokazování je úplné a že dovolatelka neunesla důkazní břemeno. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. o. z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 28 Cdo 95/2002, rozsudek téhož soudu ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, nebo usnesení ze dne 31. ledna 2006, č. j. 30 Cdo 111/2006-130). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. srpna 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu