ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2040.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2040/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně Č. o. b., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) N. P. I. p., zastoupenému advokátkou, 2) S. a. I., občanské sdružení, zastoupenému advokátkou a 3) N. I. p., zastoupenému advokátkou, o ochranu proti neoprávněným zásahům do dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 197/2004, o dovolání žalovaných 1/ a 3/ proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2008, č.j. 3 Cmo 6/2008-223, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. ledna 2008, č.j. 3 Cmo 6/2008-223, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2007, č.j. 41 Cm 197/2004-204, jímž soud prvního stupně podle §92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) připustil, aby do řízení jako další účastník na straně žalované přistoupil N. I. p. Odvolací soud zejména uvedl, že rozhodnutí podle výše zmíněného ustanovení je - na rozdíl od zkoumání otázky věcné (aktivní či pasivní) legitimace účastníka řízení - rozhodnutím procesním. Poukázal na to, že vyhovět návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované lze pouze ve sporném řízení tehdy, jsou-li nadále splněny podmínky řízení; nelze též připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení, pokud by ve skutečnosti šlo o záměnu účastníků řízení. Odvolací soud však neshledal žádnou překážku, která by bránila v dané věci pozitivnímu rozhodnutí podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. Připomněl, že ochrana dobré pověsti právnické osoby je typickým sporným řízením. Návrh na přistoupení dalšího žalovaného do řízení podal žalobce, přičemž souhlasu toho, kdo má takto do řízení přistoupit, není třeba. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že vzhledem k ustanovení čl. 5 odst. 3 a čl. 6 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, je pro řízení v této věci u prvního žalovaného i u přistupujícího účastníka řízení na straně žalované dána příslušnost českého soudu. Poukázal na to, že přistoupení tohoto účastníka na straně žalované do řízení bylo navrženo proto, aby odpadla nutnost podání další žaloby a možného rozhodování o spojení věcí, takže odpovídá požadavku procesní ekonomie. Odvolací soud konečně uvedl, že z dosavadního chování žalobce také nelze dovodit, že by návrh na přistoupení dalšího účastníka byl motivován snahou obejít ustanovení §92 o.s.ř., tedy, že žalobce by měl v úmyslu po přistoupení dalšího účastníka vzít žalobu proti prvnímu žalovanému zpět.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno zástupkyni prvního a třetího žalovaného dne 27. února 2008, přičemž právní moci nabylo dne 28. února 2008.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2008, č.j. 3 Cmo 6/2008-223, podali žalovaní 1) a 3) dne 7. dubna 2008 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Poukazují na to, že svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, které je pro nedostatečné odůvodnění nepřezkoumatelné. Mají za to, že aplikace ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. byla vadná. Nadto třetí žalovaný nemůže být účastníkem tohoto řízení, protože v jeho případě není dána pravomoc českých soudů. Soud nesmí připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného, nejsou-li v případě této osoby splněny podmínky řízení, tj. i tehdy, není-li dána pravomoc či příslušnost soudu. Odvolací soud sice poukázal na čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, ale nevysvětlil jejich aplikaci na daný skutkový stav, takže ani nemohl posoudit, zda skutečně k dotčeným jednáním došlo na území České republiky (čl. 5 odst. 3 Nařízení), resp. zda nároky vznášené žalobcem proti druhému žalovanému, který je domicilován v České republice, jsou skutečně tak úzce propojeny s nároky proti třetímu žalovanému, aby byly způsobilé podle čl. 6 odst. 1 Nařízení založit pravomoc českých soudů ve vztahu k tomuto do řízení přistoupivšímu žalovanému. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnými osobami, že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř., opírá se o způsobilé dovolací důvody, přičemž jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 2 a §241a odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (§92 odst. 1 o.s.ř.).
Z dispoziční zásady, jež ovládá zahájení sporného řízení, vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko žalovaného
k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu na připuštění přistoupení třetího žalovaného jako dalšího účastníka řízení, aniž by se zabýval otázkou, zda je tento žalovaný ve věci pasivně legitimován. Tato výtka není přiléhavá. Nejvyšší soud ČR například již v usnesení ze dne
21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, vyslovil názor, že při rozhodování
o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o.s.ř. soud otázku věcné legitimace tohoto účastníka neřeší (obdobně lze srovnat usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005). Otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou, jak správně zmínil již odvolací soud, soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci, a důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je (po projednání věci) zamítnutí žaloby. Námitka, že třetí žalovaný není v tomto sporu pasivně legitimován, tedy nemůže být důvodem, aby jeho přistoupení do řízení nebylo připuštěno.
Pokud dovolatelé namítají, že přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného nemělo být připuštěno proto, že u něj nejsou (údajně) splněny podmínky řízení, konkrétně, že není v jeho případě dána pravomoc, resp. příslušnost českého soudu, pak odvolací soud se s touto otázkou náležitě vypořádal. Podle článku 5 odst. 3 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 (na něž odvolací soud ve svém rozhodnutí přiléhavě odkazuje), o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Podle článku 6 odst. 1 téhož Nařízení osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být též žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý z žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních. Odvolací soud správně při svém rozhodování k citovaným ustanovením tohoto Nařízení přihlédl. Přitom naplnění předpokladů obsažených v těchto ustanoveních se podávají jak z obsahu návrhu na zahájení řízení, tak i z obsahu spisu.
Dovolací soud proto uzavírá, že podle jeho názoru v souzené věci nebyl naplněn žádný z dovolateli uplatněných dovolacích důvodů, takže z tohoto zorného úhlu je třeba napadené rozhodnutí hodnotit jako správné. Dovolání žalovaných proto bylo podle
§243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu