ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4033.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4033/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně B. P., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 5/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2007, č.j. 9 Co 322/2005-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2007, č.j.
9 Co 322/2005-103, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným rozsudkem krajský soud rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. prosince 2004, č.j. 11 C 5/2002-67, jímž byla žaloba o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím (v žalobě specifikovaným úrokem z prodlení) zamítnuta z důvodu, že žalobkyně neprokázala, že žalovaná částka byla žalovanému vyplacena jako záloha na mandátní smlouvu, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, změnil potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč s 10% p.a. úrokem z prodlení od 22. 4. 2000 do zaplacení, jinak rozsudek okresního soudu (ve zbývající části zamítavého meritorního výroku stran žalovaného příslušenství pohledávky) potvrdil, a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 116.494,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku „na účet“ advokáta žalobkyně.
Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku krajského soudu – „Dokazování provedené okresním soudem, doplněné odvolacím soudem o důkaz smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 30. 8. 1999 a příjmovým pokladním dokladem ze dne 30. 8. 1999, tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí věci.“ Žalobkyně se po žalovaném domáhala vrácení částky 300.000,- Kč. Tvrdila, že žalovanému tuto částku dne 30. 8. 1999 vyplatila, žalovaný nepopíral, že částku obdržel a podle odvolacího soudu rovněž z příjmového podkladního dokladu ze dne 30. 8. 1999 vyplynulo, že žalovaný přijal od žalobkyně částku 300.000,- Kč. Tento doklad byl podepsán žalovaným i jednatelem žalobkyně P. K. – L. Pro posouzení, zda se žalovaný přijetím částky 300.000,- Kč bezdůvodně obohatil (ve smyslu §451 obč. zák.) či nikoliv, bylo podle krajského soudu podstatné zjištění, zda k tomuto plnění byl dán právní důvod. Z citovaného pokladního dokladu jednoznačně vyplynulo, že žalovaný přijal od žalobkyně částku 300.000,- Kč, když mezi účastníky bylo nesporné, že zmíněná mandátní smlouva nebyla mezi účastníky nikdy uzavřena a žalovaný žádnou činnost v tomto směru pro žalobkyni nevyvíjel. Žalovaný se bránil tím, že předmětnou částku 300.000,- Kč obdržel jako část plnění za převod svého obchodního podílu v žalující společnosti. Z písemné smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 30.8. 1999 však podle odvolacího soudu vyplynulo, že žalovaný touto smlouvou převedl svůj podíl v žalující společnosti na P. K. – L. za cenu 101.000,- Kč. Smlouva byla podepsána žalovaným a P. K. – L., přičemž jejich podpisy byly ověřeny notářem. Platnost této smlouvy nebyla účastníky zpochybněna. Z příjmového pokladního dokladu ze dne 30. 8. 1999 pak podle odvolacího soudu vyplynulo, že žalovaný přijal od P. K. – L. částku 101.000,- Kč jako cenu obchodního podílu. S ohledem na výše citované písemné důkazy, které se vzájemně doplňují a nejsou v rozporu, podle odvolacího soudu nebylo možno považovat za prokázané tvrzení žalobce, že platba 300.000,- Kč měla svůj právní důvod spočívající v úhradě obchodního podílu. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný obdržel od žalobkyně částku 300.000,- Kč jako zálohu na činnost vyplývající z mandátní smlouvy, která však mezi účastníky nebyla nikdy uzavřena. Dostalo se mu tak plnění bez právního důvodu, které je povinen žalobkyni v souladu s §451 odst. 1 o.s.ř. (správně obč. zák.) vydat. Okresní soud přitom věc nesprávně právně posoudil, jestliže shledal, že se jednalo o plnění za převod obchodního podílu. Krajský soud dále zdůraznil, že částka 300.000,- Kč byla žalovanému poskytnuta žalobkyní, zatímco
za převod obchodního podílu hradil dohodnutou částku společník P. K.-L., tedy jiný subjekt. Z těchto důvodů odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil v rozsahu uvedeném, a jinak jej potvrdil.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. při uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) (t.j. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a dále podle §241a odst. 3 o.s.ř. (t.j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Namítá, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný a nepřesvědčivý. „Celé hodnocení důkazů provedených před okresním soudem se omezuje v rozsudku odvolacího soudu na to, že okresní soud věc nesprávně posoudil. Odvolací soud vůbec tyto důkazy nehodnotí, byť právě na nich žalovaný vystavěl svoji procesní obranu proti žalobě a
na těchto důkazech, které podrobně, pečlivě a správně zhodnotil okresní soud, bylo nalézacím soudem rozhodnuto tak, že se žaloba zamítá. Odvolací soud svůj závěr opřel o jediný důkaz, a to o příjmový doklad potvrzující, že žalobce zaplatil žalovanému 300.000,- Kč dle neuzavřené mandátní smlouvy, neboť to je v části tohoto dokladu v účelu platby uvedeno, nevypořádal se však s žádným z tvrzení žalovaného a s důkazy
o těchto tvrzeních, jimiž se v podstatě vůbec nezabýval.“ S ohledem na shora uvedené dovolatel v další části svého dovolání prezentuje vlastní hodnocení podle něj relevantních důkazních prostředků a uzavírá, že v daném případě se nejedná
o bezdůvodné obohacení, nýbrž o neplatný právní úkon podle §39 obč. zák., „neboť předstíráním plnění dle neuzavřené mandátní smlouvy, oč se jednalo i v případě částky 300.000,- Kč o plnění za převod obchodního podílu, žalobce jako právnická osoba jednající P. K. – .L. a P. K. – L. jako nabyvatel obchodního podílu žalovaného, způsobili právní úkon, který je dle tohoto ustanovení obč. zák. neplatným, neboť svým obsahem a účelem odporuje zákonu, zákon z daňových důvodů na straně žalobce obchází a příčí se dobrým mravům, neboť tímto zastřeným právním úkonem docílil P. K. – L. toho, že zvýhodnil sebe jako nabyvatele obchodního podílu tím, že pokud jde o částku 300.000,- Kč, nezaplatil tuto částku ze svých osobních prostředků a zaplacením této částky z prostředků žalobce jako právnické osoby získal neoprávněně daňovou výhodu pro žalobce. Dle §39 obč. zák. se jedná o neplatnost absolutní, avšak nezakládající nárok na bezdůvodné obohacení dle §451 odst. 2 obč. zák., neboť ve skutečnosti bylo plněno na obchodní podíl.“ Odvolací soud ve svém rozsudku neodůvodnil své závěry, jímž změnil rozsudek okresního soudu a důkazy provedenými před okresním soudem se vůbec v rozporu s obsahem spisu nezabýval. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného označuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Navrhuje, aby podané odvolání žalovaného bylo zamítnuto.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v této věci je i důvodné.
Podle §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jež v posuzované věci byly dovolacím soudem zjištěny.
Podle ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. (zde ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř.) soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Z uvedeného je nutno dovodit, že odůvodnění rozsudku takto samo shrnuje důvody svědčící o jeho správnosti a tím zajišťuje i možnost jeho kontroly z tohoto pohledu, a to jak kontroly vlastní, tak i ze strany účastníků řízení, resp. cestou soudního dozoru. Skládá se z odůvodnění po stránce skutkové a právní. I když rozhodnutí soudu druhého stupně o odvolání logicky následuje po rozhodnutí soudu prvního stupně, nikterak to neumenšuje povinnost odvolacího soudu dostát povinnosti týkající se obsahu odůvodnění rozsudku, jež je pro něj dána zmíněným ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §211 téhož zákona. Je proto třeba trvat na tom, že výrok rozhodnutí by měl vyplynout jako logický závěr premis obsažených v odůvodnění rozhodnutí, přičemž na odvolacím soudu je navíc i to, náležitě se vypořádat s námitkami odvolání směřujícími proti rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. dubna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1323/97).
Jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, krajský soud v odvolacím řízení provedl důkaz smlouvou
o převodu obchodního podílu uzavřenou mezi žalovaným a P. K. – L. dne 30. 8. 1999, a dále (zopakoval důkaz) příjmovým pokladním dokladem ze dne 30. 8. 1999, z kterýchžto důkazů čerpal pro své rozhodnutí ve věci zásadně významná dílčí skutková zjištění, která společně s výsledky dokazování v nalézacím řízení podle něj „tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí.“ Opomenul však, že výsledkem dokazování v řízení před okresním soudem byl závěr o skutkovém stavu, který podle okresního soudu vyzněl v neprospěch žalobkyně, jež v řízení neprokázala svá skutková tvrzení, při jejichž osvědčení by bylo nutno použít pravidlo chování upravující vydání bezdůvodného obohacení. Měl-li proto krajský soud za to, že z (některých) důkazů provedených v nalézacím řízení lze dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, nezbylo, než za takové procesní situace způsobem předvídaným v §213 odst. 2 o.s.ř. přistoupit k zopakování dokazování tak, aby byl vytvořen skutkový základ, jenž by umožňoval odvolacímu soudu korigovat rozhodnutí okresního soudu v meritu věci. Tím, že odvolací soud takto nepostupoval, provedl pouze dokazování dvěma listinnými důkazy, avšak současně odkázal na výsledky dokazování v nalézacím řízení (jakoby se s nimi ztotožňoval), na jehož základě ovšem okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, byl rozsudek odvolacího soudu v části odůvodnění jeho písemného vyhotovení zatížen nepřezkoumatelností, což z pohledu dovolacího přezkumu představuje jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za další vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze pokládat to, že se odvolací soud nijak nevypořádal s relevancí důkazů, jež byly provedeny okresním soudem, a na některé, z nichž žalovaný v rámci své procesní obrany odkazoval. Jestliže je výrazem konstantní rozhodovací praxe, že v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soud ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. povinen se výslovně vypořádat i s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003), je třeba uvedený zákonný požadavek na obsahovou kvalitu soudního rozsudku vztáhnout
i pro stadium odvolacího řízení.
V neposlední řadě odvolacímu soudu je třeba také vytknout, že neposkytl žalovanému (prostřednictvím jeho právního zástupce přítomného) při odvolacím jednání dne 17. dubna 2007 ve smyslu §118a odst. 3 o.s.ř. potřebné poučení o jeho důkazní povinnosti vztahující se k tvrzení o právním důvodu vyplacení částky 300.000,- Kč
(v rámci vypořádání obchodního podílu). Jestliže odvolací soud rozhodl ve věci, aniž by účastníku, jehož tíží důkazní břemeno, poskytl řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř. (jak tomu bylo v projednávané věci), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 949/2002). Je tomu tak z toho důvodu, že poučovací povinnost podle §118a o.s.ř. je založena na objektivním principu. Poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně nebo odvolací soud o potřebě poučení dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo k porušení ustanovení §118a o.s.ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení nebo měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. V systému neúplné apelace odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle §118a o.s.ř. nepřihlédne ve smyslu §212a odst. 5 jen tehdy, jestliže účastník na poučení podle §118a o.s.ř. nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud (k tomu srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod číslem 49, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 29.11.2007, sp. zn. 29 Odo 1308/2005, in www.nsoud.cz).
Poněvadž meritorní výrok rozsudku okresního soudu, který byl formulován tak, že „žaloba se zamítá“, představoval pro svou neurčitost vadu řízení (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001 nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 942/2006, in www.nsoud.cz), odvolací soud měl v situaci, kdy zčásti meritorní výrok potvrzoval, uvedenou vadu řízení ve vydaném rozsudku napravit, a to řádnou formulací předmětné potvrzované části rozsudku okresního soudu, což odvolací soud neučinil. Z rozsudku odvolacího soudu tak není zřejmé, v jakém rozsahu stran příslušenství žalovaného pohledávky odvolací soud rozsudek okresního soudu vlastně potvrdil.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu