ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4574.2009.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. K., a 2) I. A., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 396.375,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 326/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2006, č.j. 44 Co 246/2006-181, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit 1) žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.179,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil ve vztahu mezi žalobcem a 1) žalovanou v dovoláním napadených výrocích I. a VI. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2005, č.j. 43 C 326/94-152, jimiž byla žaloba o zaplacení částky 290.000,- Kč s příslušenstvím ve vztahu
k 1) žalované zamítnuta a bylo ve vztahu mezi těmito účastníky rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a explicitně v něm uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Žalobce konkrétně namítá, že „nelze akceptovat názor soudu, že pouhý formální zápis v příslušných evidencích motorových vozidel nebyl podložen hmotně právním nabývacím titulem a není ani dokladem o něm a nelze ani akceptovat názor, že nebyl prokázán jakýkoliv vztah 1. žalované k prodávanému automobilu ve smyslu jeho držby ani jakýkoliv volní úkon ve smyslu úmyslu jeho prodeje.“ Žalobce v závěru svého dovolání uvádí, „že s ohledem na délku řízení a vymahatelnost pohledávky má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam z hlediska poskytnutí právní ochrany žalobci
při uplatnění jeho práv.“
1) žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobce (ve stručnosti shrnuto) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl a přiznal 1) žalované náklady tohoto řízení.
Dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v dané věci naplněny a dovolací soud je neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věta první o. s. ř. je dovolací soud nejen vázán uplatněným dovolacím důvodem, nýbrž i tím, jak jej dovolatel obsahově svými dovolacími námitkami vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam relevantní jen ty právní otázky ( z těch,
na kterých rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod. č. 132).
Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. února 2009, sp. zn. 33 Cdo 78/2007, in www.nsoud.cz). Z tohoto pohledu ovšem žalobce žádnou zásadní právní otázku, která by vykazovala judikatorní přesah (byla by významná nejen pro konkrétní věc, nýbrž obecně pro případy téhož druhu), nevymezil, resp. za takovou otázku pochopitelně nelze považovat poukaz žalobce na délku soudního řízení v této věci ve vztahu k otázce vymahatelnosti (tvrzené) pohledávky.
Z obsahu dovolání také vyplývá, že námitky žalobce se upínají k jeho vlastnímu hodnocení v řízení provedených důkazů a představují tak do určité míry skutkovou a právní polemiku s právním názorem odvolacího soudu, kdy „v kontextu s původním vyjádřením 1. žalované, v kontextu s jejími projevy vůle učiněnými na evidenci motorových vozidel i s její snahou zajistit si kontrolu nad peněžními prostředky, které poskytla na zakoupení vozidla,“ žalobce právně uzavírá, že ve světle těchto důkazů „lze dokladovat její projev vůle směřující k nabytí vozidla do svého vlastnictví i její projev vůle směřující k převodu vlastnictví vozidla na žalobce a k inkasu peněz z kupní smlouvy na prodej tohoto vozidla.“ Zde je třeba zdůraznit, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet
ze skutkového stavu, na němž založil právní posouzení věci odvolací soud.
Je tedy zřejmé, že dovolací námitky žalobce se vztahují k posouzení konkrétních (jedinečných) okolností daného případu a ve světle shora vyloženého nedosahují potřebného judikatorního přesahu. Dovolací soud současně neshledal, že by odvolací soud při právním posouzení věci pochybil.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání
(§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce povinen nahradit 1) žalované náklady dovolacího řízení, jelikož 1) žalovaná má s ohledem na výsledek tohoto řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem
[§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bod 5.,
§10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 10.775,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve výši 300,- Kč, a dále částka 2.104,25 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Celkovou částku 13.179,25 Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě
(§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který 1) žalovanou v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a
§160 odst. 1 o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu k 2) žalovanému dovolací soud nerozhodoval, neboť vzhledem k dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu týkajícího se vztahu mezi žalobcem a 1) žalovanou, 2) žalovaný nebyl účastníkem tohoto řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu