ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.78.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 78/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně V. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 128/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2006, č. j. 13 Co 177/2005-68, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.057,50 Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2006, č. j. 13 Co 177/2005-68, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 4 C 128/2003-55, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, a proti jeho nákladovým výrokům, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 4. 2005 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn.
29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřuje žalovaný v otázce aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) na výkon práva vznést námitku započtení podle §580 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Jedná se o obecné ustanovení hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Otázku, zda uplatnění námitky započtení (tj. jednostranného právního úkonu směřujícího k započtení) je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, vyřešil odvolací soud v neprospěch žalovaného. Je proto třeba posoudit, zda uvedená otázka je otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci
(v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, jimiž se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence, ovšem odvisí vždy od okolností konkrétního případu
a má význam právě a jen pro projednávanou věc; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno, neboť použití §3 odst. 1 obč. zák. je v každém konkrétním případě podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž plyne - a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné - že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy okolnosti uplatnění námitky započtení žalovaným jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah. Ostatně výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ byl v rozhodnutích Nejvyššího soudu opakovaně podán (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn.
29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne
7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005)
a soudy v dané věci z jeho intencí nevybočily.
Dovolací výhrady žalovaného, že odvolací soud při řešení otázky, zda námitka započtení byla v posuzované věci uplatněna v rozporu s dobrými mravy, nevzal v úvahu, že nájemní vztah žalobkyně k bytu vznikl v době naprostého rozkladu
a degradace základních principů vlastnických a nájemních vztahů, že žalobkyně dlouhá léta neprováděla drobné opravy a obvyklou údržbu bytu, že soudní rozhodnutí
o zajištění bytové náhrady pro žalobkyni tížilo jeho právního předchůdce a že povinnost zajistit náhradní byt je vzhledem k situaci na trhu s byty břemenem znamenajícím značnou majetkovou újmu na straně pronajímatele a na druhé straně značný
a nezasloužený profit na straně nájemce, jsou z hlediska přípustnosti dovolání podle
§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. irelevantní, neboť jde o námitky mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu
v provedeném dokazování. Znamená to, že dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání je povinen převzít skutkový stav věci, z něhož vycházel soud odvolací (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, jakož i jeho usnesení ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda pohledávka žalobkyně zanikla započtením, je nutno konstatovat, že odvolací soud nepochybil, neboť přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v tom rozsahu, jak jej závazně žalovaný vymezil svou námitkou zpochybňující závěr, že právní úkon směřující k započtení
je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud je odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení, které jí vznikly v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 3.950,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 807,50 Kč, kterou je advokát povinen odvést z odměny
za zastupování a náhrad podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 11. února 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu