ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2315.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2315/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Mgr. P. B., zastoupeného Mgr. P. G., advokátem, proti žalované R. – P. s.r.o., zastoupené JUDr. P. N., advokátem, o 289 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 155/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2006, č. j. 35 Co 181/2006-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce Mgr. P. G.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. října 2005, č. j. 17 C 155/2002-83, ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 204 000 Kč se 7,5% úrokem z prodlení z této částky od 11. prosince 2001 do zaplacení, změnil ho co do částky 85 200 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Zkoumání, zda dovolání je – objektivně – přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §240 odst. 1 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích (například v rozsudku ze dne 26. února 2002, sp. zn. 29 Odo 579/2001) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.
Rozsudečným výrokem, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu v rozsahu částky 85 200 Kč s příslušenstvím zamítl, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Směřovalo-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé, přicházela by v úvahu [vzhledem k tomu, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil a je tak vyloučena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ani podle tohoto ustanovení však dovolací soud dovolání přípustným neshledal, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka žádnou právní otázku zásadního významu, na jejímž řešení by odvolací soud své rozhodnutí založil a která by byla pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132), nevymezila. Vytýká-li odvolacímu soudu, že vycházel pouze z listinných důkazů a nepřihlédl k nové skutečnosti, že rozpočet nebyl podepsán jednatelem žalované, nejsou tyto její námitky, které lze z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a dále pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (podle něhož lze podat dovolání také pro postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právně relevantní. Je tomu tak proto, že skutkový základ sporu lze v dovolacím řízení napadnout pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné, a nikoli v případě (jak je tomu i v posuzované věci), je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. teprve zvažována (srov. shodně například již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, nebo též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může dovolatelka napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, pokud dovolatelka pouze napadá konkrétní procesní postup soudu při dokazování. Vady samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají a dovolací soud k nim přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným a kdy dovolání ani ve zbývající části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované, pokud jím byl napadán rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a výrocích o nákladech řízení, směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání v této části, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 9. září 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu