ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3460.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 3460/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce I. G., a.s., zastoupeného JUDr. M. Č., advokátem proti žalovaným 1) S. ž. d.c., s.o., a 2) T.T. s.r.o., o určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí a o určení vlastnického práva k nemovitostem vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 113 C 86/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2008, č.j. 11 Co 117/2008-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2008, č.j. 11 Co 117/2008-186, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 5. listopadu 2007, č.j. 113 C 86/2007-150, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí, označených v žalobě, uzavřené mezi prvním a druhým žalovaným, a určení, že vlastníkem uvedených nemovitostí je první žalovaný, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v dané věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatel odkazuje, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel dovolacími námitkami obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam relevantní jen takové otázky (z těch, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Za právní otázku, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem a rozhodovací praxí soudů, dovolatel pokládá otázku splnění podmínek ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Žalobce svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyvozuje z toho, že dle jeho přesvědčení bylo nabídkové řízení na prodej žalobou dotčených nemovitostí provedeno v rozporu s ustanovením §39 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) a kupní smlouva o převodu sporných nemovitostí mezi prvním a druhým žalovaným je absolutně neplatná, jak dovodil v obdobné věci Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 7 C 10/2007, na jehož závěry žalobce v průběhu řízení odkazoval. Dovolatel dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2509/2006 a uvedl, že dle citovaných rozhodnutí má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy i ten, na jehož právní postavení by mohlo mít určení neplatnosti kupní smlouvy příznivý dopad. Dovolatel uvedl, že v důsledku nezákonného způsobu prodeje sporných nemovitostí mu nebylo umožněno se o nabízené nemovitosti řádným způsobem ucházet. Dovolatel rovněž namítl, že mu nebylo soudem prvního stupně poskytnuto řádné poučení dle §118a o. s. ř. o jeho povinnosti prokazovat naléhavý právní zájem, resp. o procesních důsledcích toho, že jeho naléhavý právní zájem prokázán nebude, čímž bylo dané řízení postiženo „výraznou právní vadou, která mj. oslabila jeho právo na spravedlivý proces“.
Pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích mnohokrát judikoval, že určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 29 Cdo 548/98 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, rozsudek ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 3/1997, č. SJ 21/1997).
Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné již pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jakož i právní závěr uveřejněný v téže Sbírce pod č. 53/1973, str. 187).
Podle konstantní judikatury je dán nedostatek naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy z důvodu, že bylo možné žalovat o určení práva nebo právního vztahu, pro něž má otázka platnosti smlouvy povahu otázky předběžné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II. Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996, str. 113).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008 (v obdobné věci jiného žalobce proti týmž žalovaným), od něhož nemá důvod se odchylovat ani v dané věci, uvedl, že podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen jako „o. s. ř.“) lze návrhem na zahájení občanského soudního řízení uplatnit i návrh, aby bylo rozhodnuto o určení toho, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení (§80 písm. c/ o. s. ř.) je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné již pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jakož i právní závěr uveřejněný v téže Sbírce pod č. 53/1973, str. 187). Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., v částce 166 Sbírky zákonů) byl zaujat právní názor: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není dána ani naléhavost právního zájmu na podání žaloby o určení“.
Vzhledem k uvedeným právním závěrům, zejména z uveřejněné judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) anebo z publikovaných právních závěrů Ústavního soudu ČR, (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází samozřejmě i v daném případě, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem, v němž při aplikaci a výkladu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. vycházel v podstatě z týchž výkladových závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem popř. s koncepčním řešením otázky procesního práva anebo právní otázku, která by dosud nebyla ani zčásti řešena již v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). Nelze přisvědčit ani názoru dovolatele, že tu odvolací soud svou aplikací a výkladem ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. v daném případě nesprávně posoudil naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, dovozovaný ze skutečnosti, že žalobci bylo upřeno právo ucházet se o nabytí majetku státu způsobem předvídaným zákonem a že příznivé rozhodnutí ve věci by žalobci vrátilo postavení osoby, která se opětovně bude moci o tento majetek ucházet. Opodstatněným je naproti tomu závěr odvolacího soudu, že u žalobce není dána naléhavost právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví žalovaných nemovitostí prvním žalovaným, neboť z „žádných prokázaných skutečností nesvědčí“, že by žalobce měl právo na uzavření kupní smlouvy k uvedeným nemovitostem. První žalovaný neměl zájem převádět jednotlivé nemovitosti, ale dával přednost nabídkám na odkup celého souboru nabízených nemovitostí, přičemž žalobce se zajímal pouze o žalobou dotčené nemovitosti a jiných se jeho nabídka na odkup netýkala; sotva se tedy lze domnívat, že by mu první žalovaný v případě, že byl žalobce se svým požadovaným určením uspěl, nemovitosti bez dalšího prodal.
Ohledně naléhavého právního zájmu žalobce v posuzovaném případě lze proto uzavřít, že žaloba na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí, uzavřená mezi třetími subjekty (žalovanými), nesplňuje podmínku legitimního očekávání žalobce, že touto smlouvou byl zkrácen na svých právech včetně práva vlastnického, jestliže neplatnost takové smlouvy není založena na přímém porušení práv žalobce jako třetí osoby.
Žaloba na určení vlastnického práva pak nemůže v daném případě splnit legitimní očekávání žalobce, že bude soudem určeno, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, jestliže tu chybí nabývací právní důvod (titul), který vlastnické právo žalobce založil, přičemž žalobce takový nabývací právní důvod (titul) ani netvrdil.
Pokud dovolatel v dovolání uplatnil námitku, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že žalobci nebylo dle jeho tvrzení soudem prvního stupně poskytnuto řádné poučení dle §118a o jeho povinnosti prokazovat naléhavý právní zájem, resp. o procesních důsledcích toho, že jeho naléhavý právní zájem prokázán nebude, je třeba uvést, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a ani případné vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), kterýžto předpoklad, jak výše uvedeno, splněn není.
Za situace, kdy dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, směřující proti výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nutno uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm.c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a jiným účastníkům dle obsahu spisu v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu