ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1288.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 1288/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 97.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 1141/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2006, č. j. 27 Co 112/2006-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2006, č. j. 27 Co 112/2006-80, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. března 2005, č. j. 12 C 1141/2003-46, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 97.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 21. 5. 2003 do zaplacení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn.
29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Dovolací výhrady žalovaného, že neexistuje (nedošlo k uzavření) ústní kupní smlouva, jejímž nepřímým předmětem bylo vybavení autodílny a že se nikdy nezavázal zaplatit žalobkyni částku 107.000,- Kč, jsou z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní, neboť jde o námitky mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno. Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly ze zjištěného skutkového stavu vyvozeny, žalovaný výhrady nevznáší. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru, že nebyla prokázána existence kupní smlouvy, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že není povinen zaplatit žalobkyni částku 97.000,- Kč.
Jelikož odvolací soud s ohledem na §205a o. s. ř. nepřihlédl k (novému) tvrzení žalovaného, že žalobkyně nebyla vlastnicí nepřímého předmětu kupní smlouvy - vybavení autodílny - je potřeba obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) výhradu žalovaného vůči tomuto postupu odvolacího soudu vnímat jako námitku, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Touto namítanou vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se ovšem dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska citovaného dovolacího důvodu, jak vyplývá z §242 odst. 3 o. s. ř., lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn.
III. ÚS 10/06, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Tvrzená vada řízení,
i kdyby byla opodstatněná, není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesní povahy, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo; posouzení, zda je konkrétní řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postrádá hlavní atribut zásadního významu po právní stránce ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.,
a to jeho judikatorní přesah.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud jeho dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu