ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1371.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 1371/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) K. J. a b) J. J., zastoupených advokátem, proti žalované C. a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 301.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 C 188/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. listopadu 2006, č. j. 9 Co 436/2004-144, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 34.224,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení částky 334.500,- Kč s příslušenstvím představující smluvní pokutu ve výši 500,- Kč denně za období od 21. 6. 1997
do 21. 4. 1999, v němž byla v prodlení s odstraněním vad díla.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 8. prosince 2000, č. j. 7 C 188/99-58, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci si dne 25. 5. 1996 při uzavření smlouvy o dílo ujednali, že neodstraní-li žalovaná (zhotovitel) vady díla v termínu stanoveném v přejímacím protokolu, zaplatí žalobcům (objednatelům) smluvní pokutu ve výši 500,- Kč denně až do jejich odstranění (bod XII. písm. b/ smlouvy). Žalobci v zápisu o předání a převzetí stavby ze dne 12. 5. 1997 uvedli řadu závad, které všechny byly v dohodnutých termínech odstraněny, až na závadu koupelny spočívající ve znečištění plastové výplně sprchového koutu, která byla odstraněna teprve dne 21. 4. 1999 instalací sprchového koutu, proti němuž již žalobci neměli námitky. Po celé období byl sprchový kout funkční (kromě doby, kdy byl demontován a nahrazen jiným). Žalovaná žalobcům nabídla, že jim v souvislosti s vadou sprchového koutu zaplatí 20.000,- Kč, což však nepřijali. Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť výše smluvní pokuty je nepřiměřená v porovnání s významem a hodnotou zajišťovaného závazku (§39 a §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění v tu dobu platném - dále jen „obč. zák.“).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. července 2002, č. j. 9 Co 133/2001-72, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 334.500,- Kč s 11% úrokem z prodlení počínaje dnem 22. 4. 1999 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. dubna 2004, č. j. 33 Odo 1020/2002-98, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“), neboť nepostupoval v souladu s §213 odst. 1 a 2 o. s. ř. (převzal částečně skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil z listin, jež však k důkazům neprovedl, a odchylně od soudu prvního stupně hodnotil výpovědi svědků N., M. a Z., aniž výslechy těchto svědků zopakoval).
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 3. listopadu 2006, č. j. 9 Co 436/2004-144, rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že žalované uložil zaplatit žalobcům 301.000,- Kč s 11 % úrokem z prodlení počínaje od 22. 4. 1999 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak jej potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.). Odvolací soud zopakoval výslechy svědků N. a Z. (svědek M. mezitím zemřel), provedl důkaz výslechem svědků K. a A. S. a listinnými důkazy (smlouvou o dílo ze dne 25. 5. 1996, zápisem o předání a převzetí stavby ze dne 12. 5. 1997, soupisem závad ze dne 12. 5. 1997, korespondencí účastníků, projektovou dokumentací druhého nadzemního podlaží domu a zápisem o jednání představenstva žalované ze dne
23. 3. 1998). Na základě zhodnocení provedených důkazů vzal za prokázáno, že účastníci uzavřeli písemně dne 20. 5. 1996 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla „výstavba horní části domu“ žalobců za cenu 1.539.724,- Kč s termínem dodání v prosinci 1996. Součástí smlouvy bylo i ujednání o smluvní pokutě, kterou se žalovaná zavázala žalobcům zaplatit ve výši 500,- Kč denně v případě, že nesplní termín stanovený v přejímacím protokolu pro odstranění zjištěných vad. V seznamu závad
ze dne 12. 5. 1997, který byl součástí předávacího protokolu ze dne 15. 4. 1997, účastníci sepsali zjištěné závady s uvedením termínu jejich odstranění. V případě koupelny bylo mimo jiné uvedeno „sprchový kout-plastová výplň znečištěna“ a „plastová výplň sprchového koutu nedostatečně upevněna a zatmelena“. U těchto popsaných vad je rukou napsaná poznámka „M. 20. 6.“ Všechny zjištěné vady, až na vady sprchového koutu, byly v dohodnutých termínech odstraněny. Sprchový kout byl situován atypicky v podkroví se zkoseným stropem a bylo nutno jej pro instalaci upravit; po jeho umístění v důsledku netěsnosti rámu a stěny místnosti docházelo k prolínání vody mimo sprchový kout. Tyto vady byly odstraněny až 21. 4. 1999 zabudováním v pořadí třetího sprchového koutu. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že účastníci se v souladu s §544 obč. zák. dohodli
na smluvní pokutě pro případ prodlení žalované s odstraněním vad zjištěných
při předání díla. Oproti soudu prvního stupně odmítl námitku žalované, že ujednání
o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši. Přihlédl přitom k tomu, že toto ujednání bylo do smlouvy o dílo zahrnuto (i když z iniciativy žalobců) v souvislosti se snahou žalované získat žalobce jako zákazníky tím, že se jim zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 500,- Kč denně v případě jakékoli přetrvávající vady bez ohledu na její charakter, rozsah a dopad. Zohlednil i to, že žalovaná řadu měsíců přes opakované urgence žalobců tolerovala neschopnost svého subdodavatele odstranit vytčené vady sprchového koutu, že smluvní pokuta narostla v důsledku laxního přístupu žalované (prezentující se zákazníkům jako solidní firma) a její výše je přímo úměrná délce prodlení žalované s odstraněním vad. Konstatoval, že smluvní pokuta ve výši 500,- Kč denně představující při roční prodlevě pouze 12 % z ceny díla sjednané ve výši 1.500.000,- Kč, nedosáhla ani výše úroků z prodlení, jež v tu dobu činily 21 % ročně. Současně odvolací soud vyslovil názor,
že vzhledem k okolnostem případu nelze žalobcům právo na smluvní pokutu odepřít s poukazem na rozpor s dobrými mravy. Vyšel přitom z úvahy, že požadavek žalobců umístit sprchový kout do podkroví se zkoseným stropem byl atypický a z hlediska provedení problematický. Přistoupila-li žalovaná posléze na požadavek žalobců, musela si být vědoma obtížností spojených s jeho provedením a zvýšeného ohrožení majetkovou sankcí v případě vzniklých problémů. Žalovaná nebyla schopna po dobu dvou let uvést sprchový kout do žalobci žádaného stavu i přes jejich opakované urgence a upozornění na záměr uplatnit nárok na smluvní pokutu soudní cestou. Žalovaná vady odstranila až po 669 dnech, čemuž odpovídá smluvní pokuta ve výši 334.500,- Kč. Odvolací soud přiznal žalobcům smluvní pokutu ve výši 301.000,- Kč, neboť žalovaná nebyla v prodlení po dobu 67 dnů od 7.2.1998 do 14. 4. 1998 (§545 odst. 3 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Označila v něm dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že nedospěl k jednoznačnému závěru, zda sprchový kout vykazoval jednu či dvě vady. Má zato, že ke dni 21. 4. 1999 existovala pouze vada popsaná jako „ušpiněná stěna sprchového koutu“ a nikoli též vada spočívající v prolínání vody. Namítá, že smluvní pokuta byla do smlouvy zařazena z iniciativy žalobců. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že ujednání
o smluvní pokutě není neplatné pro rozpor s dobrými mravy a že uplatnění nároku
na smluvní pokutu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Zpochybňuje správnost úvahy odvolacího soudu, který posuzoval přiměřenost smluvní pokuty s přihlédnutím k ceně díla jako celku, a nikoli k ceně sprchového koutu. Za nepatřičné považuje porovnávat smluvní pokutu s úroky z prodlení, neboť jde o odlišné právní instituty. Je přesvědčena, že celková výše smluvní pokuty je nepřiměřená hodnotě
a významu zajištěného závazku. Za nepřijatelnou a v rozporu s dobrými mravy považuje naopak situaci, aby za banální estetickou vadu, která neměla vliv na funkci sprchového koutu, zaplatila žalobcům kromě smluvní pokuty ještě úroky z prodlení, jež spolu s přiznanými náklady řízení činí dalších 330.000,- Kč. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek zrušit.
Žalobci navrhli dovolání zamítnout pro neopodstatněnost; důvody v něm uvedené pouze bagatelizují postoj žalované k plnění smlouvy o dílo ve snaze prosadit názor, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej část dvanáctou, hlavu I., bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou (žalovanou) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky jeho důvodnosti.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout vždy k vadám uvedeným v §237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože žalovaná v dovolání žádnou z těchto vad nenamítala a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaná závazně po obsahové stránce vylíčila.
Podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8/1).
Nelze přisvědčit námitce žalované, že skutkové zjištění odvolacího soudu o výskytu vad sprchového koutu spočívajících nejen ve znečištění plastové výplně, ale i v jejím nedostatečném upevnění a zatmelení, nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud tento skutkový závěr učinil z předávacího protokolu, jakož i z výslechu svědků N. a Z., kteří v podstatě potvrdili výpověď žalobce, že sprchový kout byl špatně usazen ke zdi a v důsledku toho docházelo k zatékání vody. Skutečnost, že u sprchového koutu nešlo jen o vadu estetickou, dovodil odvolací soud též z korespondence účastníků. Chyba v montáži druhého sprchového koutu vyplynula z vyjádření jeho výrobce, který nesprávnou instalaci výplně označil za nepřípustnou, provedenou v rozporu se závaznými technickými normami. Tomuto postupu při hodnocení důkazů nelze ničeho vytknout, neboť odvolací soud postupoval v souladu s §132 o. s. ř., když hodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, součástí skutkového stavu věci bylo i zjištění, že ujednání o smluvní pokutě vyšlo z iniciativy žalobců; námitka žalované se tak jeví jako nepřiléhavá.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s .ř. spatřuje žalovaná v nesprávném výkladu §39 obč. zák. ve spojení s §544 obč. zák.; předmětem dovolacího přezkumu je tak otázka, zda ujednání o smluvní pokutě je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. neplatné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle §544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Normy občanského práva jsou podle výslovné úpravy §2 odst. 3 obč. zák. zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má své meze a nemůže se dostat - pod sankcí absolutní neplatnosti - do rozporu se zákonem (§39 obč. zák.).
Aby se právní úkon příčil dobrým mravům podle §39 obč. zák., musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít ohled na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v ustanovení §544 až §558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.
Mezi účastníky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500,- Kč denně pro případ prodlení s odstraněním vad díla. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že taková výše smluvní pokuty nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči žalované pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, odpovídá pohnutce, která žalovanou vedla k jejímu sjednání (tj. prezentovat se touto formou jako solidní firma a získat zákazníky). V posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou žalovaná nedostála povinnosti, již sama smluvně převzala. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula od lhůty, kterou si účastníci sjednali k odstranění vad, do jejich skutečného odstranění. Výše smluvní pokuty v tomto případě tak plně závisela na době, po kterou žalovaná svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou (odstranit vady díla v sjednaném termínu) neplní - čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty)
a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Z tohoto pohledu
je pak bez významu výhrada žalované k porovnávání výše smluvní pokuty s výší úroků z prodlení a s cenou díla odvolacím soudem.
Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 500,- Kč za každý den prodlení s odstraněním vad díla je s ohledem ke všem okolnostem daného případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě není proto neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy.
Žalovaná rovněž nastolila k dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobců na smluvní pokutu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Otázka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy byla již mnohokrát předmětem rozhodování dovolacího soudu. Ve svých rozhodnutích dovolací soud zdůrazňoval komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. měly projevit. V každém individuálním případě je třeba vycházet
z konkrétních zjištění, jež ústí v závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy,
a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na straně osoby povinné i osoby k výkonu práva oprávněné. Rozhodnými okolnostmi jsou ty, jež mohou ovlivnit odpověď
na otázku, zda lze po subjektu, který právo vykonává (zde po žalobcích), spravedlivě požadovat, aby se prosazení jeho práva neuskutečnilo. Zákon výslovně nestanoví,
co jsou to dobré mravy; jejich určení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, kterou může dovolací soud zpochybnit jen v případě, jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn.
22 Cdo 871/2005). V posuzované věci tomu tak není; odvolací soud zdůvodnil, proč považuje sjednanou smluvní pokutu ve výši 500,- Kč denně v souladu s dobrými mravy. Správně přihlédl ke konkrétním okolnostem a podmínkám případu, kdy žalovaná přes opakované urgence žalobců a jejich upozorňování na narůstající výši smluvní pokuty přistupovala k odstranění vad laxně. Dovolací soud rovněž připomíná, že bylo věcí dohody účastníků, v jakém termínu se žalovaná zaváže vady sprchového koutu odstranit pod majetkovou sankcí. Vzhledem k atypickému umístění sprchového koutu bylo možno očekávat komplikace při odstraňování jeho vad a žalované nic nebránilo,
aby si s žalobci dohodla tomu odpovídající lhůtu.
Protože se žalované nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahovaného vymezení zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení neúspěšné žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 28.160,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č.484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 600,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 5.464,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. června 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu