ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1911.2007.2
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně JUDr. J. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. H., zastoupené advokátem, 2) J. G. a 3) K. H., zastoupeným advokátem, o zaplacení 79,548.326,70 Kč s příslušenstvím a 145.471,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 666/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. ledna 2007, č. j. 5 Co 2498/2006-1969, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 2009, č. j.
33 Cdo 1911/2007-2040, se doplňuje takto:
Dovolání žalovaných se odmítají.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24. září 2009, č. j.
33 Cdo 1911/2007-2040, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 15. ledna 2007, č. j. 5 Co 2498/2006-1969, a rozsudek Okresního soudu
ve Strakonicích ze dne 14. října 2005, č. j. 5 C 666/97-1754, s výjimkou částí výroků, jimiž soudy obou stupňů uložily žalované J. H. povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 202.465,- Kč s úrokem z prodlení
ve výši 3% ročně z částky 103.792,- Kč od 8. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a ve výši 16% ročně od 15. 7. 1994 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 16% ročně z částky 98.673,- Kč od 20. 1. 1995 do zaplacení a žalované J. G. povinnost zaplatit žalobkyni částku 46.797,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16% ročně
od 20. 1. 1995 do zaplacení; v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Opomněl přitom rozhodnout o dovoláních žalovaných. Ve smyslu ustanovení
§166 o. s. ř. proto vydal doplňující rozsudek, jímž o těchto dovoláních rozhodl.
Dovolání žalované J. H. a dovolání žalované K. H. (jak vyplývá z jeho obsahu) směřují výhradně proti výroku VI., jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků. Tato dovolání byla sice podána včas k tomu legitimovanými subjekty, směřují však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Výrok o nákladech řízení, který - byť je začleněn do rozsudku odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí - má vždy povahu usnesení (§167 odst. 1
ve spojení s §211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení
§237 až 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť napadený výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Dovolání žalované J. G. směřuje nejen proti tzv. nákladovým výrokům (tedy proti výroku VI., jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků, a výroku VII., jímž rozhodl o nákladech řízení státu), proti nimž - jak bylo výše vyloženo - není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, ale současně i proti výroku III., jímž byl (ve skutečnosti) potvrzen rozsudek Okresního soudu
ve Strakonicích ze dne 14. října 2005, č. j. 5 C 666/97-1754, v části přiznávající žalobkyni vůči této žalované částku 46.797,- Kč s 16% úrokem z prodlení
od 20. 1. 1995 do zaplacení. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že podstatné
pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §220 o. s. ř., popř. §221 o. s. ř.; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Dovolání žalované J. G. proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem
o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet
ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Prostřednictvím přípustného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila žalovaná J. G. závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní odměně žalobkyně obsažené v dohodě o poskytnutí právní pomoci ze dne
20. 8. 1990 je neplatné, neboť vyhláška č. 270/1990 Sb. nepřipouští možnost kombinovat způsoby smluvní odměny (tj. sjednat zčásti odměnu podílovou a zčásti časovou), a je proto namístě vycházet z odměny mimosmluvní. Oproti tomu prosazuje názor, že neplatná je pouze ta část ujednání, v níž byla sjednána odměna podílová. Ujednání o časové odměně je platné (a to i z jiného důvodu, než dovodil odvolací soud) a lze jej od ostatního obsahu ujednání o odměně oddělit. Protože časová odměna již byla žalobkyni uhrazena, měla být žaloba vůči ní v plném rozsahu (tedy i do částky 46.797,- Kč) zamítnuta. Pokud by dovolací soud přisvědčil názoru, že žalobkyně má právo
na mimosmluvní odměnu, namítá, že počet úkonů byl vypočten chybně. Odvolací soud „v příkrém rozporu s praxí“ považuje za úkony právní pomoci např. i sepisy výzev k vydání věcí či „přečtení dohody o vydání sepsané někým jiným“. Má za to, že
při úkonu právní pomoci jde jen o takovou kvalifikovanou službu, která vyžaduje vysoké odborné předpoklady a znalosti (např. sepis žaloby či jiného obdobného podání k soudu, sepis smlouvy o převodu majetku apod.). Nesprávným (bez bližšího odůvodnění) shledává i závěr odvolacího soudu, že „žalovaný nárok není promlčen“. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně (v napadeném rozsahu) zrušil a věc (v tomto rozsahu) vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní odměně obsažené v dohodě
o právním zastoupení, kterou účastnice uzavřely dne 20. 8. 1990, je neplatné, je správný. Z ustanovení §5 odst. 2 vyhlášky č. 270/1990 Sb. vyplývá, že pokud jde o smluvní odměnu, lze kombinovat toliko způsoby určení hodnoty podle odstavce 1 písm. a/ a b/, tedy odměnu hodinovou a paušální. Pokud by měla být připuštěna i jiná kombinace způsobu určení hodnoty, jistě by to bylo v právním předpisu (v daném případě vyhlášce 270/1990 Sb.) slovy vyjádřeno. Již proto lze přisvědčit závěru o neplatnosti takového smluvního ujednání, které právní poměry smluvních stran upravuje v rozporu s právním předpisem. Pokud jde o samotný výklad §10 a §11 vyhlášky č. 270/1990 Sb. a další důvody, které bránily sjednání podílové odměny, nelze než odkázat na usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 3. 2000, v němž se podává tento výklad správně, úplně a přesvědčivě. Ostatně žalovaná v dovolání proti závěru, že nebylo možné platně sjednat odměnu podílovou, ani nebrojí, naopak tomuto závěru přisvědčuje. Nelze souhlasit s názorem žalované, že může obstát pouze část ujednání o smluvní odměně, konkrétně ta část, v níž byla smluvena odměna časová. Při uzavírání smlouvy o poskytnutí právní pomoci se může advokát dohodnout s tím, kdo jej požádal o poskytnutí právní pomoci, na a/ druhu smluvní odměny, a b/ na případném snížení nebo zvýšení základní sazby hodinové odměny nebo na výši paušální či podílové odměny (srov. §3 odst. 1 vyhlášky č. 270/1990 Sb.). Nedojde-li k dohodě, má se za to, že se advokát dohodl s klientem
na odměně určené podle ustanovení této vyhlášky o mimosmluvní odměně (srov. §3 odst. 2 vyhlášky č. 270/1990 Sb.). Vyhláška č. 270/1990 Sb. tedy počítá v prvé řadě s odměnou smluvní a teprve nedohodnou-li se smluvní strany na smluvní odměně (nebo není-li taková jejich dohoda platná), nastupuje nevyvratitelná domněnka, že se dohodly na mimosmluvní odměně. Již z takto koncipované úpravy lze dovozovat, že není možné připustit, aby bez dalšího byla část odměny za právní pomoc poskytovanou na základě téže smlouvy o právní pomoci smluvní a část mimosmluvní, a nebylo přitom předurčeno, které úkony právní služby jsou účtovány v odměně smluvní. Nebyla-li tedy platně dohodnuta odměna smluvní, přichází v úvahu pouze mimosmluvní odměna.
Důvodná není ani dovolací námitka, že sepis výzvy k vydání nemovitosti podle některého z restitučních předpisů, popř. „přečtení dohody zpracované druhou osobou“, nelze mít za úkony právní pomoci, neboť nejde o „kvalifikovanou právní službu“. Co je úkonem právní pomoci, za nějž náleží advokátovi odměna, stanoví §16 vyhlášky č. 270/1990 Sb. Nelze pochybovat o tom, že výzva k vydání věci podle některého z tzv. restitučních předpisů, je (jednostranným) hmotněprávním úkonem. Předpokladem úspěšného uplatnění restitučního nároku je právě výzva k vydání věci; nebyla-li povinná osoba v zákonem stanovené lhůtě oprávněnou osobou vyzvána k vydání věci, došlo k prekluzi jejího práva na vydání věci (srov. §13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nebo
§5 odst. 1 a 2 zákona č. č. 87/1991 Sb.). Sepsání listiny obsahující výzvu k vydání věci je úkonem, za který náleží odměna podle §16 odst. 1 písm. h/ vyhlášky č. 270/1990 Sb. „Přečtení dohody zpracované druhou stranou“ sice není v citovaném ustanovení výslovně uvedeno, nelze však vyloučit, že jde o úkon ve smyslu §16 odst. 1 písm. b/ nebo f/, popř. podle odst. 3 vyhlášky č. 270/1990 Sb.
Protože výhrada k závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že nedošlo k promlčení práva žalobkyně na odměnu za poskytnutou právní pomoc, není obsahově nikterak konkretizována, nelze zvažovat její opodstatněnost.
Lze uzavřít, že dovolací námitky žalované J. G. nejsou důvodné, jejím dovoláním zpochybněné závěry nemohou činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným (odvolací soud v tomto směru nerozhodl v rozporu s hmotným právem) a toto dovolání proti rozhodnutí ve věci samé tak není přípustné. Dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo dovolacím soudem rozhodováno, neboť doplňující rozsudek byl vydán za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, byly v rozsahu uvedeném v doplňovaném rozsudku dovolacího soudu zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu